(Nebo je to snad transformační rozkvět?) Možná, že máte pocit, že euforie a deprese se ve vašem životě střídají trochu rychleji než dříve. Trochu? No, vlastně je to skoro k nevydržení. Možná, že také máte nějaké „záhadné“ příznaky – bolesti, symptomy, nad kterými kroutí lékařští odborníci hlavou. Že divně spíte. Že se vám dějí „náhody“ v takové míře a „nenáhodnosti“, že už na náhody nevěříte. Nebo dokonce, že občas vidíte něco, co okolí nevidí, nebo slyšíte cosi, k čemu jsou ostatní hluší. A je také docela možné, že jste tak trochu „mimo“, což obvykle vede k tomu, že se vám váš byznys nebo vztah nebo obojí otřásá v základech. Pokud se už nezhroutil. Vítejte v roce 2012. Má to být rok transformace.
Známý odborník na fenomén „psychospirituální krize“ Michael Vančura ji (tu krizi) vysvětluje takto: Naše psycha je jako karton od bot. Může pojmout pouze určité množství nových struktur. S časem krabice sice roste, ale pomalu. Je-li osobního růstu, transformací či otřesů příliš mnoho, je to, jako byste nasypali do kartonu příliš mnoho kamenů – vyboulí se nebo dokonce praskne ve švech. To jste pak na kratší či delší čas vyřazeni ze „zápasu“. Dějí se vám prostě věci.
Psychospirituální krize není psychická nemoc, i když to tak někdy vypadá. Je to fenomén příliš rychlého tempa duchovního růstu, přičemž zdali váš duch poroste nebo ne, většinou nerozhodnete sami. Prostě to nějak přijde.
Nejčastější psychiatrická diagnóza, se kterou je tento typ „růstové“ krize zaměňován, je maniodepresivní porucha. Manické fáze – euforie, pocit nadšení, osvícení – se střídá s fází smutku, deprese, beznaděje a sklíčenosti. Opravdová maniodepresivní porucha by měla být léčena, nebezpečí například sebevraždy je zde poměrně vysoké. Oproti tomu je psychospirituální krize v jistém smyslu dokonce užitečná – na tom se ti z odborníků, kteří s tímto pojmem vůbec pracují, shodují. Dá vás totiž na chvíli tak trochu šachmat, vyřadí vás z provozu, abyste mohli oněch „příliš mnoho šutrů do vaší bedny“ zpracovat. (I pokud jde o krizi a nikoliv poruchu, budete potřebovat patrně pomoc. Pouze od někoho, kdo vás nenacpe prášky, ale uklidní vás.)
Existuje, laicky řečeno, „hustá“ krize a „lehká“. Během „husté“ se vám toho jak psychicky, tak i fyzicky děje tolik, že prostě nedokážete uspokojivě fungovat. To je ovšem spíš výjimka. Mnohem častěji vás potká ona lehčí forma. Nazývám ji životem na horské dráze, nebo, chcete-li poněkud ironicky, „psychospirituálním rozkvětem“. Počkejte chvilku – zrovna mi příšerně začalo pískat v levém uchu.
Tak, už je to pryč. (Podobné fenomény se objevují na „horské dráze“ často.) Kde jsme to přestali – ach, u příznaků. Na internetu (kde také jinde…) existují už celé stránky, které popisují, co se děje, když začnete procházet transformací. A kdo jí, prosím pěkně, dneska neprochází… Tak třeba tady vyjmenovává jakási Annarita celých 51 příznaků, od brnění v hlavě, těle a končetinách až po vynořující se vzpomínky z minulých životů. Ale málo kdo vám pomůže, když se objeví otázka, co tedy dělat.
Návody nečekejte ani ode mne. Návody totiž nefungují tam, kde nevíme, KAM to vlastně jdeme. A to v případě transformace, ať už je tato individuální nebo globální, prostě z definice nevíme. Jde možná jen o to, mít trpělivost (především sám se sebou), akceptovat to, co je a věřit, že ono místo, na kterém se nacházíme, ačkoliv pravděpodobně nikoliv ideální, je přesně to místo, na kterém máme být. Velice pomáhá setkání s lidmi, kterým se daří podobně. Takové „kluby lidí na horské dráze“. Pomáhá také sdílení a pocit, že to, co se děje, ve světě i v obýváku, má smysl. I když zatím nevíme přesně, jaký. A nevěřit moc lidem, kteří vám tvrdí, že ví. Oni určitě (něco) VÍ, ale jejich vědění je dobré pro ně, ne vždy i pro vás. Je prostě čas pomalého mizení Guruů. Nebo – čas, kdy se stáváme každý z nás guruem. Sami pro sebe.
Tak – hezký transformační den vám přeje
]]>
