Danny Schechter se věnuje “pitvání” médií, rovněž ale po letech, kdy byl producentem mediálních sítí, vytváří nezávislou dokumentaristiku a videa. Tohle je esej o těžkostech s distribucí obsahu, který zpochybňuje povídačky mainstreamu. Objevuje se to i v jeho nové knize Blogothon (Cosimo Books). Tohle bylo původně předneseno jako projev na mediální konferenci a bylo to mírně aktualizováno. Zahraniční dopisovatelé vždy bývali v rámci žurnalismu nejoceňovanější. Proto jsou reportáže z Iráku či z jiných válek úkolem, který tolika reportérů zkultivuje. Mnozí z nich na ně pohlíží jako propustku k vyššímu místu v klovacím pořadí u médií.

Být „pod palbou“ to slibuje vzrušení, nebezpečí a – pojďme mu čelit, a to v televizi v přesném čase pro takovéto „čelení“. Vydat se do zámoří je často cestou za větší viditelností a k lepšímu jobu doma přinesenému silou vaší „odvahy“ – válečné reportérství se může stát super-okysličovadlem procesu naplnění ambicí.

Zrovna tak jako jsou reportáže o turbulentním světě ve vrchných patrech mediálních moci atraktivní, jsou „zprávy ze zahraničí“ podle Michaela Wolfa ‚nostalgickou melodií“, o níž se říká, že je k vypnutí pozornosti amerického posluchačstva a k jejich přeladění na něco jiného. Proto tvůrci rozhodnutí v úřadech pro zatmívání výhledů redefinovali zprávy ze světa na zprávy o americké moci ve světě. (Samozřejmě jsou si vědomi i finančních úspor z této činnosti.)

Ve věku globalizace s tím, jak se globální zpravodajství stává důležitějším, tak je z něj méně reportáží.

Hlavní výzvou, jíž teď mediální síť čelí, je jak to udělat, aby to vypadalo, že reportujete o světě, aniž byste o něm ve skutečnosti zprávy podávali. Fox vytvořil „svět v minutě;“ CNN mu kontruje s „globální minutou“.

Pro naši společnost Globalvision, jíž je nyní 25 let, představují tyhle mezinárodní reportáže hrozbu pro důvod naší existence i pro tu existenci samotnou.

Když jsme my uprchlíci ze dvou „mediálních sítí“ Rory O‘ Conner (býval u PBS a CBS) já (býval jsem u CNN a ABC) založili svůj podnik, věřili jsme, že měnící se svět vyžaduje více zpravodajství zpoza naší hranice. Nahlíželi jsme na to jako na způsob podpory porozumění, tolerance a mírumilovné změny. Naše odpověď na to, že „Američany to nezajímá“, byla v předvedení, že posluchači reagují, když programy jsou zajímavé.

Hazardně jsme svou kariéru vsadili na domněnku, že světové záležitosti by televizi mohly činit přesvědčivou, pokud se budou dělat jinak – zvnitřku ven a odzdola nahoru ve spolupráci s kolegy v jiných zemích. Poháněl nás morální imperativ dokumentovat ten inspirující zápas za lidská práva v Jižní Africe a na jiných horkých místech. Poučili jsme se, že vyprávěním příběhů, co ještě neslyšeli, pohneme posluchače k tomu, aby se o to zajímali a jednali.

Pořád v to věříme. A svět žurnalistů nám pořád klepe na dveře s fascinujícími příběhy, které my všichni potřebujeme znát. Zvláště po událostech 11.9, jež předvedly důsledky ignorace útrap někde jinde na naší planetě. Proč nás lidé nenávidí či nás milují, nebo nás potřebují, to je pořád naléhavé téma.

Mnoho průzkumů ukazuje, že Američané chtějí o světě vědět více, když kvůli ničemu jinému tak, že jak to bývá u národa imigrantů, má mnoho z nás vazby s jinými kulturami či obchodní vztahy v zámoří. Zeptejte se producentů populárního televizního zpravodajského magazínu 60 minut. Ti vám řeknou, že jim sledovanost nespadne, když se vysílá mezinárodní segment.

Mohli byste si myslet, že v časech, jako jsou tyto, by bylo zapotřebí takové zkušené cenami ověnčené mezinárodní mediální společnosti, jako je naše, více než kdy jindy.

Tak se nad tím zamyslete znovu.

Proč?

Potýkáme se s trojstrannou osou lhostejnosti.

Zaprvé je to dobou, kdy se konsolidovala média a velká mediální pravidla, která poskytují jen málo prostoru pro manévrování malým podkapitalizovaným nezávislým. Podnikům, jako ten náš, se rovněž obtížněji shání možnost svou práci ukázat, jelikož jsme poháněni hodnotami, které zpochybňují tu mentalitu ‚čáry, za kterou se už nesmí‘ jako mentalitu kartelů.

Když začne ekonomika klopýtat a nadace se stahují, tak je celý mediální sektor v Indii v těžkém ohrožení. Cítíme se jako mravenci na poli slonů.

Zadruhé i přes bující množství voleb médií, co jsou k dispozici, je tu naopak zužování rozmanitosti hlasů. Mediální sítě čím dál víc klonují konvence o vhodnosti jedna od druhé a vypadá to už jako nějaké standardní formátování. Když jsem pracoval u ABC, tak jsme si obvykle dělali legraci, že ve sklepě je „homogenizátor“. Příliš často to byly homogenizované od podstaty vyprané programy televizního zpravodajství, co nás definovalo.

V našem odvahu postrádajícím mediálním světě se návrhy zpráv nepřetvarované k ohlazení hran kritiky nestřetávají sice s cenzurou, jen s úctyhodným vyhodnocením, že tyto nápady jsou sice dobré, ale ne zrovna pro nás, „NPN – ne pro nás“. Bohužel samotný žurnalismus je pojatý jako budování značky, tak to bere staromilské ředitelstvo, jež trvá na tom, že si budujeme značku pomocí prefabrikovaných balíčků příběhů ve vypravěčské struktuře hollywoodského stylu. Podle nich je to zábavnost, co má přednost před informací.

Zatřetí, když vláda s médii pochodovala během irácké války bok po boku vyrovnaným pochodovým krokem, stala se ideologická diversita podezřelou a od té doby už podivně absentuje. Ve zpravodajském programu za zpravodajským programem slyšíme ty samé „experty“, ty samé konzervativní učence a ty samé úpravy zužující příběhy podle úhledných vypravěčských rámců.

Náhle infikuje nějaký bacil v jakémsi „Fox efektu“ celé vysílací spektrum. Když dominuje Vlastenecká politická korektnost, tak je tu prostředí nepřívětivé k diverzitě globální perspektivy, k alternativním vysvětlením a ke kritickým hlasům. Když se vše zjednodušuje podle vzorce ‚buď jsi s námi nebo proti nám‘, tak jsou složitější interpretace vyloučeny.

Abyste přežili, tak buď zhloupnete nebo vypadnete z města.

Před deseti lety PBS říkalo Globalvision, že lidská práva nejsou „postačujícím principem k organizaci“ televizních seriálů (na rozdíl třeba od vaření!). Dali jsme se do toho, abychom ale i tak vytvořili čtyřletý seriál Rights & Wrongss ohromným dopadem. Nedávno nám stanice PBS, která bývala spojencem, řekla, že kromě AIDS a SARS, nejsou seriály o globálním zdraví „postačujícím principem k organizaci“. Úplně ta samá slova! Ta slova se mohou měnit, ale institucionální přístupy ne. Dnes máme nedostatek zdrojů, abychom si to udělali sami.

Obviňovat z nedostatku zpravodajství ze světa lidi je sice mimo mísu ale snadné; uznat odpovědnost vyžaduje sebezpytování a nápravné akce. (2005)

Danny Schechter

 

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>