V současném diskursu o společenské mizérii (nejen) v Česku mi chybí jakási hluboká, možná psychologická, možná že lépe „mytologická“ úroveň. Co je to, co je shnilého „ve státě Dánském“? (Řečeno s Hamletem, který si zoufal už tenkrát…) A především – co chybí, abychom na dodání téhož mohli zapracovat a věci veřejné (prosím s malými vé!) se konečně mohly trochu navrátit do normálního fungování? Z mého „systémového“ pohledu to jsou především dvě kvality: Dospělý lid a moudří „stařešinové“, tedy ti, které by lid mohl pověřit stát a společnost vést a spravovat. Rád bych zde vysvětlil, co pod slovy „dospělý“ a „moudrý“ rozumím.
Dospělým se člověk (bohužel) nestane dovršením plnoletosti, ani tím, že začne vydělávat, ožení se či zplodí potomky. V dnešních, poměrně dost infantilních časech většina „dospělých“ nedospěje dokonce vůbec. Zůstáváme ve stavu permanentní puberty, kdy je pro adolescenty mnohem důležitější image než obsah. Zrovna tak, jako se náctiletí koncentrují na ten „správný“ účes, „správné“ tenisky a opisují vzhled a chování jeden od druhého (což je v tomto věku normální!), zůstává většina lidí až do smrti u honění se za správnou kariérou, penězi, autem, vilkou, výhodami a společenským postavením.
To je pro fungování společnosti veliká katastrofa. Jak už slovo napovídá, je společnost založena na spolku, na „polis“ (obec – odtud politika), tedy na celku, kde si je každý vědom své zodpovědnosti a především svého zařazení se, tedy své společenské příslušnosti a úlohy. Bohužel čtyřicet let trvající karikatura komunismu (od slova komuna, tedy také druh „společné věci“) v nás způsobila, že se nám už při samotném slovu „zařazení se“ či výrazu „společenská zodpovědnost“ dělá špatně. Jenomže na ego-orientovaných jedincích fungující společnost nepostavíš…
Přechod od adolescentů k dospělým „bojovníkům kmene“ se v každé společnosti děje vždy na základě fungujícího mýtu. Pokud totiž nějakému řekněme dvacetiletému budeme vyprávět, že MUSÍ převzít zodpovědnost, bude nás považovat přinejmenším za nudné blbce. Proč by proboha měl??? Vždyť nezodpovědnost je krásná. Jedině emočně silný mýtus přiměje lidi k nepohodlnému přechodu z jedné fáze života do druhé.
Mýty jsme však ztratili, a především je hlavní mýtus dnešní doby, věda, ZATRATILA. Fungující mýty byly vědeckým racionalismem odsunuty do říše pohádek pro malé děti. A tak nemají dnešní polo-dospělí žádný „mytologický“ smysl života. Zbývá tedy (ne)smyslný konzum jako zaplňování díry, která po smyslu zůstala. (Jak je ta čeština krásná, žejo…)
K přechodovému rituálu dospělosti patří vždy setkání se smrtí a s „temnou“ stránkou naší duše všeobecně. To už věděl princ Siddharta, budoucí Buddha, který v osmnácti na vyjížďce z paláce potkal chudého, nemocného a pohřeb. Bill Plotkin (kniha: Soulkraft, nakl. Maitrea) nazývá tento přechod „Iniciace duše“. Jedině smrt, konkrétně zažitá a v rámci fungujícího mýtu použitá coby katalyzátor dospění nás promění v ty, kteří bytostně pochopí „rámec“ své existence. Tedy – proč tu jsme. Určitě ne, abychom se (jen) bavili, (jen) obohacovali na úkor druhých nebo skončili z nudy a nenaplnění na drogách. Jedině se skutečně dospělými se dá dělat společnost.
Nyní k druhému pojmu – k „moudrým stařešinům“ (a samozřejmě i stařešinám, moudrým ženám). Namísto nich máme na „důležitých místech“ zjedy (výraz převzat od Karla Janečka), tedy egomany, nenažrance a korupčníky. A v lidu – důchodce.
Co dělá moudrého moudrým? Nikoliv informace a nikoliv věk. Je to nejprve pochopení souvislostí. Vhled do onoho jemného přediva, z něhož je utkána nejen lidská společnost, ale celé Univerzum. Pochopení, že my lidé tvoříme pouze malinkatou část Přírody, bez které se neobejdeme, která ale se (v horším případě) brzy obejde bez nás. K moudrosti je nutné pochopení lidských hranic. Protože pokud se domníváme, že poručíme větru dešti, tak nás velice brzy může bouře nevídaného rozsahu smést z povrchu. Staří Řekové pro to měli dokonce přiléhavý název – Hybris, zpupnost, troufalost.
Moudří vůdcové vedou společnost do souladu s přírodou, nikoliv do protikladu. Nevnímají tedy lidstvo, společnost a pokrok jako boj s divočinou, nedávají lidem vládu nad ostatními tvory, nýbrž maximálně správu, což je obrovský rozdíl. Mají tedy jakýsi nad-společenský přesah, musí žít jednou nohou ve společnosti, druhou v „divokém lese“. Je nezbytně nutné, aby uměli hovořit se zvířaty, se stromy, rozuměli hvězdám a galaxiím, věštili z letu ptáků a naslouchali mořským vlnám. Moudří vůdcové rozumějí mýtům a dbají na jejich správné vyprávění. Jejich nejdůležitější vlastnost najdeme u všech šamanů a také u české „chytré horákyně“: jsou ani-ani, nebo ještě lépe „jak i tak i“. Jedině pod vedením moudrých stařešin a stařešinů je společnost schopna trvalého přežití.
Tak – a teď si uvědomme, kdo ze současných kandidátů na prezidenta odpovídá těmto kritériím. (To byl vtip na konec).
]]>
