Tři měsíce letu je od nás na Slunce daleko. A když se letí stejným směrem ještě tři měsíce za ně, dojde se na hvězdu, která se jmenuje Sitara. To slovo je persko-arabské a znamená Hvězda. Ta hvězda je naší zemi hodně podobná. Má v průměru 1700 mil, její rovník je 5400 mil dlouhý. Točí se sama kolem sebe a zároveň též kolem slunce. Pohyb dokola trvá přesně jeden den, pohyb kolem slunce právě tak přesně rok, ani vteřinu déle.

Povrch tvoří z jedné části pevnina, ze dvou částí hladina vodní. Zatím co však na zemi, jak známo, máme pět světadílů, je pevnina Sitary rozčleněna mnohem jednodušším způsobem. Je souvislá. Netvoří několik kontinentů, nýbrž tolik co kontinent jediný, jenž má bažinatou nížinu a horstvo, které se směle vypíná slunci vstříc. Obě části jsou spojeny pásem pralesa, příkře po svazích hor se táhnoucím.

Nížina je nezdravou rovinou; daří se tam všemožným jedovatým rostlinám i dravé zvěři; je vydána na pospas všem bouřím, které se ženou od moře k moři. Říkají té nížině Ardistan.

Ard je země, hrouda, hrubá hmota. Obrazně míní se tím záliba v duchaprázdné špíně a prachu, bezohledná touha po hmotě, strašný, ničivý boj proti všemu, co nepatří k vlastnímu „já“, nebo co mu nechce sloužiti. Ardistan je tedy vlastí nízkých, sobeckých forem jsoucnosti, domovem lidí sobeckých a násilných.

Vysočina však je hornatá, zdravá, věčně mladá, svěží v polibcích paprsků slunce, bohatá dary přírody a díly lidské píle; zahrada — Eden — ráj.

Jmenuje se Džinistan.

Džini jest genius, duch dobrý, bytost nadpozemská, rozdílející požehnání. Obrazně míní se tím vrozená touha po vyšším, záliba v rozvoji a vzestupu ducha i duše, touha po všem dobrém a krásném, a hlavně radost ze štěstí bližního, z blaha těch, kteří potřebují lásky a pomoci. Džinistan je země, kde lidskost a láska k bližnímu pne se nepřemožitelně jako hory k nebesům, je to kdysi zaslíbená země lidí ušlechtilých.

Ardistan, tam dole, hluboko, je ovládán rodem temných, sobeckých tyranů, kteří mají za nejvyšší zákon stručnou, přísnou větu: Staneš se ďáblem svého bližního, abys byl sám sobě andělem!

A nahoře v Džinistanu vládne od nepaměti rod velkomyslných, vpravdě královsky smýšlejících knížat, jejichž zákonem jest: Budeš andělem svého bližního, aby ses nestal sám sobě ďáblem.

Od oněch dob, co trvá Džinistan, tato země ryzích lidí, bylo povinností každého občana podle toho zákona býti v skrytu a aniž se prozradí andělem strážným svého bližního.

V Džinistanu štěstí a záře sluneční, v Ardistanu kolem dokola hluboká duševní temnota a tajné, zapo-vězené bědování; touha po vysvobození z bídy toho pekla! Není divu, že v nížině vzrůstala touha odejíti na hory! A pokročilé duše se snaží vykoupiti se z temnoty a oprostiti se.

Miliony jsou v bažinách Ardistanu spokojeny. Jsou miasmům zvyklé; nechtějí žíti jinak. V čistém vzduchu na horách nemohly by žít! A nejsou to toliko nejchudší a nejmenší, jsou to právě i ti nejmocnější, přední a bohatí; fariseové, kteří potřebují hříšníků, aby se zdáli spravedlivými; pohodlní, kteří potřebují pracujících, aby se mohli oddávat zahálce; a hlavně zchytralí a úskoční, kteří potřebují hloupé, důvěřivé a poctivé, jež možno vykořisťovati.

Co bylo by z oněch vyvolených, kdyby nebylo těchto? Proto je co nejpřísněji zakázáno opustiti Ardistan a utéci tak tlaku drsného zákona. Nejtěžší tresty jsou údělem těch, kteří se odvažují prchnouti do země lásky k bližnímu a lidskosti do Džinistanu. Hranice je střežena. Nikdo nepronikne, každý je polapen. Odvlekou ho k „jezeru utrpení“, na jehož březích je strašlivá „Kovárna Duchů“. Tam je trýzněním a mučením přinucen dáti se na pokání a znova na sebe vzíti nenáviděné jho.

Neboť mezi oběma zeměmi je onen strmý pruh pralesa, který sluje Märdistan. Jeho bludištěm stromů a skal vede nebezpečná a svízelná cesta vzhůru.

Perské slovo „Märd“ značí „muže“. Märdistan je tedy země na rozhraní, kam se mohou odvážiti jen udatní mužové; každý jiný zahyne.

Nejnebezpečnější částí této, skoro ještě zúplna neznámé krajiny je les „Kulub“. Kulub je arabské slovo a znamená „Srdce“. Neboť v hlubinách srdce číhají nepřátelé, které nutno zmoci jednoho po druhém tomu, kdo chce uniknout z Ardistanu do Džinistanu.

Každý obyvatel Sitary zná pověst, že lidské duše všech význačných lidí, kteří se mají zroditi, přicházejí z nebes. Na duše lidí čekají andělé a dáblové. Šťastna ta duše, kterou potká anděl; narodí se v Džinistaně a cesty její jsou upraveny.

Ubohá však ta duše, kterou potká ďábel. Odvleče ji do Ardistanu a srazí ji v bídu tím horší, čím vznešenější úkol si duše z nebe přináší. Má zahynout, a ďábel neustane ve dne ani v noci, dokud z duše nadané, nebo i určené pro genia, neučiní zpustlého zatracence.

Nepomůže odpor a vzpírání se. Nebožák je vydán záhubě. I kdyby se mu zdařilo utéci z Ardistanu, je lapen v Märdistanu a odvlečen do kovárny duchů, tam je mučen a trýzněn, dokud nepozbyl poslední špetky odvahy k odporu. Jen zřídka je nebeská pomoc, vyslaná duši v Ardistan odvlečené, tak velká a nevyčerpatelná, aby duše snesla i nejsilnější útrapy kovárny duchů a aby se posmívala kováři i jeho pomocníkům z páry sazí a úderů kladiv klidně a vděčně. Takové dceři nebes nemůže ublížiti ani ta největší bolest, je obrněna, je zachráněna. Nezničí ji plamen výhně, nýbrž vyčistí ji a zocelí.

Jakmile odpadne poslední struska, musí ji kovář pustit, neboť na ní už nelpí nic ardistanského. Pak už člověk ani ďábel nemůže zabrániti, aby se nevznesla za vzteklého řevu celé nížiny do Džinistanu, kde každý člověk je andělem svého bližního.

]]>