Jean Monet, otec zakladatel Evropské unie, měl velice konkrétní vizi budoucnosti Evropy už v roce 1952 a vyjádřil ji v dopise kolegovi z 30. dubna tohoto roku. „Evropské národy je třeba vést k superstátu, aniž by lidé v nich rozuměli tomu, co se děje. Toho lze dosáhnout postupnými kroky, z nichž každý bude v přestrojení za ekonomický důvod, tyto však nakonec neodvratně přivodí federaci.“ Zde v kostce jasně vidíme to podvodné eskamotérství, které je za scénou té vyfabrikované ‚Unie‘ jednotlivých národů, z nichž každý byl veden k víře, že jeho ekonomická a sociální stabilita povede k prosperitě, jakmile bude spuštěn ‚společný trh‘ a různé ty dohody tvořící milníky na cestě neochvějně vedoucí k ‚superstátu‘.
Skutečná mise zakladatelů EU byla vždy čímsi na způsob chiméry. Monetův dopis to objasňuje, nicméně jeho motivace je jak idealistická, tak i elitářská. Tahle nadnárodní entita měla být stvořena „aniž by (její) lidé rozuměli, co se děje,“ leč postupovali by podle vzoru vytčeného ambicemi elitářské oligarchie táhnoucími se už od zaniklých dynastií.
Můžeme vystopovat kořeny posledního experimentu se ‚superstátem‘ v Schumanově plánu z roku 1951, který podepsalo šest zemí a nabyl podobu smlouvy (Pařížská smlouva), která se točila kolem průmyslu uhlí a oceli, který byl vložen pod společnou správu, deklarativně proto, aby se zabránilo návratu smrti a destrukce ze Druhé světové války. Německo, Francie, Itálie, Holandsko, Belgie a Lucembursko se stali signatáři této dohody, jejíž účel vycházel ze zkušenosti a byl vyhlášen, že zajistí, aby žádná z těchto zemí už nemohla znovu zase vyrábět válečné zbraně k použití proti ostatním.
Pak v roce 1957 těch samých šest zemí rozšířilo spolupráci do dalších ekonomických sektorů a podepsaly Římskou smlouvu. Tím vytvořili ‚Evropské hospodářské společenství‘ rovněž známé jako Společný trh. K němu se za paní Thatcherové v roce 1973 připojila i Británie.
K formálnímu vytvoření Evropské unie pod vedením Jaquese Delorse nedošlo dříve než v únoru 1992 podle Maastrichtské dohody. Ta formalizovala zavedení Evropského parlamentu a Evropské komise, která později získala za Jaquese Santera, jejího prvního presidenta, značnou ‚správní moc‘. Je zajímavé, že tato Komise byl původně pojmenována jako „Vrcholná autorita“, z čehož zní silný Zednářský podtón. Tento název však byl v 60. letech zrušen.
Jednotná měna (Euro) jako prvek rozšiřování Unijní moci byla spuštěna v roce 1999 spolu s Evropskou centrální bankou. Nakonec v prosinci 2009 přišla Lisabonská smlouva, která vytvořila i nový post presidenta Evropské rady.
Během tohoto krátkého přehledu zrození a expanze EU si můžeme povšimnout i procesu plíživé homogenizace, která odráží Monetův skrytý směrný plán. A jak to bylo zamýšleno, povrchně to určitě vypadá, že v popředí toho všeho byly ekonomické úvahy, ani nemluvě o údajně ‚společných‘ zájmech jako modernizace infrastruktur, Společná zemědělská politika a dohoda o ‚odstranění hranic‘, které měly EU poskytnout daleko průtočnější socio-ekonomickou a kulturní provázanost.
Společná zemědělská politika (CAP) měla zajistit, aby v nové Evropě už nikdo nehladověl a aby byly zájmy sedláků finančně ochráněny proti nežádoucím turbulencím v širším trhu. Není třeba říkat, že dotované monokultury a intenzivní dobytkářství prosazované CAP se ukázalo být jako naprostá katastrofa pro tradiční biodiverzitu promíchaných rodinných statků, kvalitu potravin a ekologii evropské zemědělské krajiny. Pokroucená obchodní politika dotací rovněž uvalila své břemeno i na ostatní.
To, co je v tom všem nepopiratelné, je, že velký Monetův experiment rovněž koncentroval ohromné množství moci ve velice málo rukou; a tyto ruce jsou hodně dalece vzdálené od rukou těch dělníků a pracujících, kteří nadále tvoří většinu občanstva Evropské unie.
Tvorba jednotné měny (Eurozóny) posloužila k tomu, aby odhalila jakým je tato linie zmetkem, při nejedné příležitosti, kdy to ze záležitostí EU vyplulo na povrch. Ať měli otcové zakladatelé na mysli cokoliv, ta myšlenka, že země tak sociálně, kulturně a ekonomicky protikladné jako Řecko a Německo by se měly nacházet v nějaké formě komuny prostřednictvím ‚fiskálních dohod‘, ať byla jakákoliv, určitě nebyla moudrá.
Vytvoření Evropské centrální banky pak už ztělesnilo tu mentalitu ‚obchodního bloku‘ v Eurozóně. Stalo se, jak svého času poznamenal Winston Churchill, smiř se s faktem, že EU by mohla fungovat jako „Spojené státy evropské“. Spojenými státy evropskými se právě Evropa stává s presidentem Evropské komise fungujícím jako na čele jako nastrčená figurka; mocnou centrální bankou fungující jako europokladnice a slabým parlamentem bojujícím za to, aby vyvolal nějaké zdání demokracie.
Uvnitř tohoto vrcholně těžkopádného a vysoce byrokratického režimu globální bankovní kartely plně využily toho za vším stojícího pocitu politické nebezpečnosti. Evropská centrální banka se sdružila s Mezinárodním měnovým fondem, aby začaly fungovat jako centrální kontrola nad osudy zemí Eurozóny v těžkostech. Výsledkem je studenost a bezduchost evropské značky zaštiťující vykořisťování, které je zjevně slepé ke všemu kromě uvalování struktur Orwellovské autoritativní kontroly, která vysaje do dna veškerá aktiva jakékoliv země, která je tak pitomá, že usiluje o jejich finanční podporu.
Poté, co presidentoval kolapsům různých evropských ekonomik, Jose Manuel Barroso zneužil svého postu presidenta Evropské komise, aby doporučil uvalení Evropského superstátu jako jediné účinné medicíny, která zbývá, aby se ta ‚Unie‘ v potížích udržela pohromadě. Odpor vůči tomuto řešení se bere jako útok proti duchu projektu a ti, kdo se opováží pozdvihnout své hlasy, jsou bráni jako ‚popírači‘. Šedesát let od data sepsání Monetova dopisu a aparát pro předjímaný superstát se nám cpe na plac.
Jak tak chřadnoucí členské státy Eurozóny upisují svá tenčící se národní aktiva podle nenažraných požadavků MMF a ECB, platby úroků, které MMF a ECB vysávají nadále plní truhlice pro finančními kabalami vedené války. A tak teď žádají i země mimo Eurozónu, aby navíc do těchto truhlic přisypávaly, protože v nich zjevně není dost na přípravu dalších balíčků jedovatých úvěrů pro další oběti.
To, co měl Jean Monet na mysli, když psal svůj proslulý dopis, bylo pečlivě naaranžované, skryté podněcování ke kradmému úchvatu moci. Kradmému úchvatu, který pevně instaluje malou bandu všemocných technokratů a oligarchů do nezpochybnitelně zasednutých kormidelních sedaček jednoho z největších obchodních bloků planety. Pod tímto režimem se bude národní suverenita strategicky oslabovat a stávat tak těžce závislou na vnější ekonomické podpoře, že nakonec přestane fungovat jako funkční systém ‚suverenity‘. Rozhodnutí národní důležitosti, kdysi činěná přes volené parlamenty, jsou nyní uzurpována systémem centralizované kontroly umístěným do Bruselu, jsou však přímo nalinkována k Londýnu, New Yorku, Washingtonu, Frankfurtu, Paříži, Římu a Tokiu.
Jakákoliv země, co není součástí tohoto ‚klubu‘ se automaticky stává vedlejší linií jako národ druhé kategorie s jen malými až žádnými právy zasedat v klíčových komisích a ovlivňovat budoucnost. Klub fiskální unie se svírá jako svatý grál, jemuž se všechny národy musí kořit, mají-li být členy vnitřní svatyně.
Pod tímto režimem jsou to nadnárodní korporace, bankéři a byrokraté EU, kdo z něj tyjí, zatímco pracující občané EU jsou uvězněni v moderním nevolnictví, v němž bankéři kontrolovaná Evropská komise a členské národní státy vyžadují od evropské pracovní síly, aby vykoupila soukromé banky přijetím menších platů, pozdějších penzí a ztráty sociálních služeb.
Takto od nás (lidí) vyžadují, abychom vlekli tu káru a podrobili se zbídačujícím opatřením uvaleným na nás, aby vlády mohly vykoupit banky a banky mohly ukojit své Eurokratické chlebodárce uzavřené za svými mahagonovými stoly v agenturách Evropské finanční stability. V jejich těsné blízkosti samozřejmě sedí i stínová ‚Frankfurtská skupina‘.
Podle Larryho Elliota ekonomického korespondenta Guardianu je Frankfurtská skupina „nevolenou kabalou sestávající z osmi lidí: Lagarde (MMF); Merkel; Sarkozy; Mario Draghi (president ECB); Jose Manuel Barroso (president Evropské komise); Jean Claud Juncker (předseda Eurogroup); Heman van Rompuy (president Evropské rady) a Olli Rehn (evropský komisař ekonomických a finančních záležitostí). Tato skupina, která se nezodpovídá nikomu, v Evropě udává tón.
Vzhledem k tomu, jak má teď tato kabala volnou ruku při správě evropských (pokud ne i globálních) finančních záležitostí, těžko překvapí, že jsou to peníze a moc, co tvoří všepřebíjející téma ambicí Eurozóny. Kolikrát jste během několika posledních měsíců slyšeli hlavy států, jak vyhlašují, že v té a v té době se musí usnést nějaké shromáždění, „aby vyslalo trhům jasnou zprávu?“
Všimněte si prosím: nikoliv lidem – nýbrž trhům. Teď je všechno zjevně v držbě ‚trhů‘. Ty se staly totemem, před kterým se máme podle očekávání poslušně klanět. Ta všeprostupující ideologie konzumu a růstu a ta skrytá posedlost mocí, která doprovází její panování, naznačují hloubku s jakou tato choroba zachvátila srdce společnosti. Chorobou, která dává establišmentu licenci k technokratické diktatuře a degraduje základní instinkt pro demokracii.
A tohle Jean Monet bezpochyby rozpoznal už při koncipování Evropské unie. Možná i viděl, jak ta maličká skupinka dobře vyškolených mocibažníků bude schopna zrežírovat ekonomický kolaps zemí, kterým se nepodařilo naplnit diktát toho soukromého klubu, který on a jeho kolegové podnítili. Byla to snad předpověď, že by mohlo mýt možné dosáhnout toho, co se Reichstaagu dosáhnout nepodařilo, tentokrát ale jen s malou až žádnou potřebou krveprolití?
Každopádně je pryč Evropa spočívající na skupině nezávislých národních států sdružujících se, když je to vhodné, k mezinárodně významným záležitostem. Celá stavba široké rodiny národních států zvaná Evropa byla zavlečena do krizového zlomu kvůli podloudné mazanosti a zastrašující hře s ohněm realizátorů tohoto úchvatu globální moci. Té moci, která nyní kontroluje média, politiky, trh i lidi. „Dáme jim to, co je přimějeme si myslet, že chtějí,“ to je trefné shrnutí plánu na úspěch v tomto kradmém úchvatu. Ve světě klamu masovými médii; virtuální reality; ‚nákupů‘ jako volnočasové sháňky číslo jedna, plus všech myslitelných blbůstek, se kterými si lze pohrávat; a pak člověk vidí, jak se ta vytříbeně střižená sestava povrchních odvracítek pozornosti zkombinuje, aby se stala tak mocným opiátem.
Ty zbankrotované materialistické imaginace moderních Evropanů se však tragicky hroutí, aby potrhaly oponu klamu, která umožnila, aby to utajené uchvácení proběhlo tak hladce. Jak varoval už Aldous Huxley v Odvážném novém světě, v revizi z roku 1958: „Demokracie a svoboda budou tématem každého vysílání a úvodníku. Mezi tím vládnoucí oligarchie a její vysoce cvičení elitní vojáci, policisté, výrobci mínění a manipulátoři myslí potichu tu show povedou tak, jak se jim bude zdát vhodné.“
No, a tak teď stojíme na okraji propasti, ovšem z větší části, aniž by nám došlo, že to je propast. Ten federální superstát, v současnosti spravovaný neblaze proslulou ‚trojkou‘ se kolem nás uzavírá, nehledě na jakékoliv národní členství či ne-členství v režimu společné měny. Tento systém kontroly pracuje na principu udržení lidi jen natolik inteligentních, aby sloužili systému, ne však dost inteligentních, aby rozpoznali, že tohle je ten systém. Byl ve své misi převážně úspěšný, až dosud nás pacifikovali, abychom přijali roli brblající služebnosti s jen málo projevy otevřeného odporu.
Tohle všechno se ovšem může změnit. Rok 2012 vypadá, že je stanoven za rok zlomu. Projevy rebelie se objevují i tam, kde převažovala zamlžená ospalost. Extrémy neokoloniálních válek vedených v Africe, v Perském zálivu a ve Střední Asii už zvedají obočí, jestli už ne i pár vlasů v týle. Olejářské společnosti si bahní v rekordním profitu; banky sotva jejich lehkomyslná rozmařilost z let 2008/9 přivedla k pokoře a při tazích během extravagantně hravých loterijních show se každý týden dělají multimilionáři. A tohle všechno během uvalování vládou podněcovaných zbídačujících balíčků na občany potýkající se s udržením rozumného žití a s podržením si špetky sociální odpovědnosti a dekóra. Něco musí povolit. A nejspíš toho bude více než Řecko, Irsko a Portugalsko.
Naše vleklé předstírání, že jsme něco jiného než schizoidní a pokrytecká společnost, jakou jsme, se konečně rozpadá. Ty holé kosti pravdy už nelze déle maskovat za konejšivou rétoriku a umný klam. Jak to uvědomění, co proti nám stojí, roste, začínáme mít velice skutečnou volbu co dělat: stát na svých vlastních dvou nohách a osvobodit se z obklopujících chapadel Moneta a Delorse inspirovaných nadnárodní diktaturou – nebo sklouznout ještě hlouběji pod jejich kontrolu – ztratit svou schopnost ukout si v nadcházejících generacích svůj osud. Tato volba nebyla nikdy tak drsná. Je to na každém z nás, zda dosáhneme na bohatší půdu a zajistíme, aby se zrodilo něco celkem lepšího.
Zdroj: activistpost.com
]]>
