Sýrie se po několika dnech a týdnech relativního nezájmu světových médií znovu dostává do středu pozornosti, a to hlavně kvůli zprávám o masakrech, kterých se mají dopouštět vládní jednotky na civilním obyvatelstvu. Dneska to lítá opravdu hodně: izraelský Haarec píše o 200 mrtvých, Al Džazíra o „stovkách“ (to vše s odvoláním na jakési záběry z YouTubu) a Literárky dokonce o více než třech stovkách… Pro pochopení toho, co že se to vlastně odehrává, je potřeba se vrátit trochu zpět. Liga arabských států, která je do značné míry pod vlivem Saúdské Arábie a Kataru (a dalších zemí Rady pro spolupráci Perského zálivu, GCC), v prosinci vyslala do Sýrie pozorovatelskou misi a opoziční Syrská národní rada (SNC) sídlící v Turecku a Francii (tedy státech NATO) tento krok nadšeně uvítala, očividně v naději, že mise splní své zadání a odsoudí Bašára Asada coby největšího padoucha pod sluncem.

Když ale 160 pozorovatelů po měsíci připravilo svou zprávu, ukázalo se, že její znění neodpovídá zadání, tedy že Asad není největším zlem pod sluncem a že až tolik svých občanů zase nezabíjí. Zprávu byla na ministerské úrovni LAS schválena, přičemž ji jasně podpořily Alžírsko, Egypt, Súdán a troufl si i člen GCC Omán, zatímco jasně proti byl jen – Katar, který předsedá LAS, přičemž si rotující předsednictví koupil od Palestinců. Zpráva samotná ale zapadla – pro Západ se nehodila ani v nejmenším, a většinu arabských médií zase ovládá rodový klan Saúdů, a těm se nehodila také, a co víc, šéfa mise, súdánského generála Mustafu Dabího začala arabská (tedy vesměs saúdská a s nimi pak i ta západní) média diskreditovat coby válečného zločince, byť si ho šéfové LAS předtím sami vybrali. Netvrdím, že je generál ze Súdánu zrovna čistý jako lilie, ale v rámci LAS mu může jen sotvakdo něco s čistým svědomím vyčítat. Nakonec pak zpráva pozorovatelské mise ani nebyla přeložena z arabštiny do angličtiny a nezjevila se na webu LAS, jak je tomu jinak zcela obvyklé.

Ve finále ale zpráva monitorovací mise na veřejnost přece jen unikla a je to opravdu pozoruhodný text. Konstatuje, že neexistuje organizovaná a smrtící represe syrské vlády proti pokojným demonstrantům. Místo toho upozorňuje, že za stovky obětí z řad civilistů (a za více než tisícovku zabitých syrských vojáků) nesou zodpovědnost blíže nespecifikované ozbrojené skupiny, které mimo jiné z těžkých zbraní ostřelují civilní autobusy, vlaky s cisternami plnými pohonných hmot, policejní autobusy, mosty a ropovody.

Ocitáme se tak v situaci, kdy NATO a GCC popisuje situaci v Sýrii coby lidové povstání brutálně potlačované kulkami a tanky, zatímco Rusko, Čína a drtivá většina rozvojových zemí mluví o tom, že Asadova vláda čelí po zuby ozbrojeným zahraničním žoldákům. Zpráva LAS dává kupodivu za pravdu spíš těm druhým.

SNC a její odnože, které do světa vysílají informace o počtech obětí režimu, jsou dnes už ve skutečnosti filiálkou syrského Muslimského bratrstva placeného hlavně ze Saúdské Arábie a Kataru, a ortodoxním islámem těžce zatížená Syrská svobodná armáda má sice ve svých řadách dezertéry z armády řádné, ale i mnohé žoldáky vyzbrojené z GCC, obzvláště saláfisty ze širokého okolí. Přesto, nebo spíš právě proto NATO a GCC odmítly svou vlastní zprávu a chystají se osvědčeným způsobem šířit „demokracii“ do Sýrie bombardováním a sezazením nenáviděného diktátora, který by jim za jiných okolností vlastně ani tak nevadil, protože LAS i NATO jsou plné podobných „nadšených demokratů“ (zvlášť to platí pro „demokraty“ vládnoucí v Saúdské Arábii a Kataru), jen kdyby se ten Asad tolik nekamarádil s ještě víc nenáviděným Íránem. A cestou k tomuto cíli je Rada bezpečnosti OSN, neboť tam už se „to“ podařilo v případě Libye. Začal se proto používat obrat „Araby vedená snaha o pokojné ukončení deset měsíců trvajících represí“ v Sýrii a USA, Británie a Francie ze všech sil – a jménem „mezinárodního společenství“ – na všechny strany slibují, že se v RB nebude jednat o mandátu k bombardování jako v Libyi. Hillary Clintonová dokonce mluví o „cestě k politickému přechodu, který zachová syrskou jednotu a instituce“. Rusko a Čína takové rezoluci v RB OSN nevěří, a stejně tak ani další členové BRICS Indie, Jihoafrická republika a s nimi třeba i jaderný Pákistán.

Situace v RB se tak zdá být komplikovaná: Čína a Rusko rezoluci opravňující Západ a GCC k vojenské agresi proti Sýrii vetovaly, ale rozpory přitom panují třeba i v postojích Turecka, USA, Saúdské Arábie a Kataru, protože všichni jako by chtějí sice totéž, ale z naprosto jiných, individuálních důvodů, a tak to vlastně vůbec totéž není. A proti jakékoli „změně režimu“ v Damašku se navíc staví i syrský soused Irák, který mimochodem už informoval Spojené státy, že si bere výjimku z jejich embarga na obchod s Íránem. Nicméně, k zesílení hysterie je třeba médií, nadsazení počtu odpůrců režimu, podhodnocení počtu jeho stoupenců a navrch stovky mrtvých — na jednu stranu se tím vytvoří zdání naléhavosti a na stranu druhou se tím všichni odpůrci agrese postaví do hyenistického světla. Přesně tak to přece fungovalo i před rezolucí o agresi do Libye: tehdy prý Kaddáfí zmasakroval dokonce 50 tisíc svých občanů, jejichž těla ale nikdo nikdy (a dodnes) neviděl (a schválně, kolik kdo viděl mrtvých těl z aktuálního „masakru“ v Homsu???).

Zkrátka, pokud si smím šťouchnout, nevylučuju, že „Homs jednou vejde do dějin tragédií“, ale tipnu si, že do dějin tragédií typu iráckých zbraní hromadného ničení nebo tonkinského incidentu. Není přitom zvláštní, jak snadno tenhle princip vylhaných záminek funguje dál, i když byl už tolikrát odhalen? Fakt divný…

PS. Vším výše zmíněným nijak netvrdím, že by Bašár Asad byl nějaký osvícený demokrat a mírumilovný dobroděj. Koneckonců, i kdyby jeho armáda a policie opravdu nezabily tolik lidí, jak západní média bez jakýchkoli důkazů uvádějí a jak rozporuje zpráva pozorovatelské mise LAS, nese za všechny mrtvé zodpovědnost, protože jeho režim a nikdo jiný musí chránit životy svých občanů. Jen mám zkrátka silný dojem – podložený fakty a hlavně neblahou zkušeností – že z nás ze všech zase někdo dělá… co vlastně? Hlupáky, nebo rovnou budoucí spoluviníky?

A i kdyby ke „změně režimu“, tedy vybombardování Sýrie, nakonec došlo, co pak? „Demokratické“ volby k moci vynesly už Hamas v Gaze, Hizballáh v Libanonu, Ahmadínežáda v Íránu, Muslimské bratry a saláfisty v Egyptě a hlavní silou „pokojné“ syrské opozice je také Muslimské bratrstvo… Fakt chceme poměrně sekulární a na poměry v regionu vysoce vzdělané Syřany ztrestat nuceným návratem do středověku jen kvůli vazbám vůdců jejich režimu na Teherán? To není jiné cesty?

A není divné, že vše se cílí jen na Asada, zatímco skuteční vládci země, zůstávají bez povšimnutí?

Otázek víc, než odpovědí, ale…

 

Zdroj: http://www.literarky.cz/tereza-spencerova/8069-masakry-v-syrii-jako-iracke-zbran-hromadneho-nieni