Jaký je skutečný cíl šéfa ECB pro eurozónu?

Představte si, kdyby vám váš bankéř nabídl půjčku 150 000 dolarů jako náhradu za peníze, které jste ztratili na ceně svého bytu během prasknutí bubliny s domy v roce 2006. A řekněme, že by vám ty peníze půjčil na 3 roky s droboučkou úrokovou sazbou 1 procenta, pokud jako záruku za tuhle půjčku poskytnete obsah své garáže (např. rezavá jízdní kola, zohýbanou obruč, starý domeček pro panenky a gauč, v němž bydlí myši). Připadalo by vám to jako dobrý kšeft?

Ve středu Evropská centrální banka (ECB) udělala tu samou nabídku více než stovce bank v Evropě, co jsou už pod vodou, jímž udílí 640 miliard dolarů (489 v eurech) v až sprostě levných 3-letých půjčkách výměnou za po všech stránkách pochybné záruky, pro které v současnosti není trh, kde by to šlo prodat. Nyní ty, milý čtenáři, víš, že když zkusíš prodat něco, co je na Craigově seznamu, a o co je tedy nepatrný zájem; tak musíš cenu hodně srazit, abys nějakého kupce nalákal? Takhle na svobodném trhu funguje dynamika nabídky a poptávky, že?

Auvajs, je to jinak. Tohle pravidlo ve skutečnosti nikdy neplatí pro bankéře. Když nějakému klumpu mezi aktivy v rozvaze banky začne padat hodnota, tak bankéř jen zavolá svému velkému bratrovi ve Fedu či v ECB a požaduje vykoupení z dluhů, ehm, chtěl jsem říct, „likviditní swap za záruku, která je dočasně oslabená.“ Pravdou ale je, že ten brak, který si banky nahromadily – zvláště vládní dluhopisy Itálie, Španělska, Řecka atd. – není pouze „oslabený“. Tyhle obligace už nikdy nenabudou svou původní hodnotu, protože tyhle půjčky se dělaly na vrcholu bubliny. Je tu tedy úplně stejná šance, že řecké dluhy za tři roky vyskočí zpět, jako že ta odraná chalupa na stržení a přestavbu, co ale za boomu v roce 2005 ve výprodeji stála 650 000 dolarů, se ještě někdy dostane zpět na svou někdejší hodnotu.

Takové věci se nestanou.

Tak i těch 640 miliard které ECB v úterý vylifrovala vidlemi v podstatě znamenají nesmírný dar banksterům, kteří to nejspíš nikdy nesplatí. A máte-li o tom jakékoliv pochybnosti, tak se jen podívejte do rozvahy Fedu, která už explodovala na téměř 3 biliony dolarů. Všimnete si, že těch 1,45 bilionu v securities podložených hypotékami (MBS), které Bernake od bank vykoupil před dvěma lety, se vůbec nezmenšilo, hlavně protože nikdo se zdravým rozumem, by tyhle klumpy nekoupil. A kdyby Fed hodil tyhle nasyslené MBS do aukce; tak by tento prodej ještě srazil cenu aktiv v bankovních rozvahách, čímž by spustil další finanční krizi. (Ve skutečnosti k něčemu takovému došlo před asi rokem, když vláda udělala experiment s dluhopisy z fondu AIG. Nejenže ta aukce dopadla žalostně, ale ještě shodila ze skály ceny na trzích podílů.) A tak stejně, jako Fed bude muset mít nakonec účet svých ztrát na úkor MBS, tak stejně i banky EU budou muset odepsat ztráty ze svých vládních dluhopisů. To dotlačí mnoho z těchto banky do bankrotu, což bezesporu spustí další kolo půjček. Když je insolventní finanční instituce, tak má jen jedinou volbu, rozšířit se a předstírat. A ECB zcela zjevně spatřuje svůj job v pomoci s takovýmto padělatelstvím.

Tímto postupem jsou centrální banky známy. Vytvoří lehkoživné prachy a ztratí se v regulačním prostředí, kde se objeví bubliny, a pak poskytují „bez omezení“ likviditu, aby jejich kamarádíčci nepřišli o peníze z inflace hodnoty jejich aktiv. A právě o tomhle v úterý to 640 miliard dolarové rozhazování bylo, čímž podepřeli ty toxické dluhopisy, co mají hodnotu pouhého zlomečku své původní ceny.

Tato Draghiho operace dlouhodobého refinancování (Long-Term Refinancing Operation – LTRO) byla však prozatím úžasný propadák. Zatímco mezibankovní zápůjční úroky spadly jen lehoučce (3-měsíční Euribor spadl z 1,404 na 1,410 procent), ty banky totiž tyhle půjčky nepoužily k nákupu více vládních obligací (což by stlačilo požadované výnosy z dluhopisů pro vlády v těžkostech), ani na rozšíření půjček. Místo toho si zaparkovaly velkou část těchhle peněz v úložkách přes noc u ECB. Tady je výňatek z Wall Street Journal:

„Rozsah využití možnosti uložení přes noc u Evropské centrální banky dosáhlo tento čtvrtek nové, rekordně vysoké úrovně, což naznačuje, že nedávná opatření centrálních bank a tvůrců politik pořád ještě nepostačují k obnovení důvěry v trh mezibankovních půjček.“

„Bankovní úložky v institutu uložení přes noc dosáhly 346,99 miliard € (453,38 miliard $), vyskočily tak z 264,97 miliard € oproti předchozímu dni a překročily předchozí rekord roku 346,36 miliard € dosažený počátkem tohoto měsíce.“

„Tato výše je odrazem trvající nedůvěry v trh mezibankovních půjček, takže banky dávají přednost využití úložek u ECB, jako bezpečnému útočišti pro volné peníze, než aby je půjčily jiným bankám.“

„Tato vysoká úroveň úložek rovněž naznačuje, že trhy zatím nejsou plně přesvědčeny, že masivní udělování dlouhodobých půjček ECB stačí k opevnění bankovního sektoru v tomto měnovém bloku. Centrální banka ve středu rozšířila dlouhodobé půjčky o téměř půl bilionu euro pro banky eurozóny, čímž doufá, že ulehčí děsu z nového zhroucení objemu půjček (credit crunch) v důsledku těžkostí bank půjčit si z finančních trhů.“ (“ECB Overnight Deposits Reach New 2011 High”, Wall Street Journal)

Věřili byste tomu? Takže ačkoliv většina z těchto půjček byla použita k obrácení existujících dluhů, tak 453,38 miliard dolarů hned šoupli zpátky do sklepa k ECB k bezpečnému uložení. Jinými slovy, banky mají zrovna takovou nedůvěru jedna k druhé, jako měly před spuštěním tohoto půjčování. A to samé platí i o výnosech ze španělského a italského dluhu, o nichž si Draghi myslel, že spadnou, jakmile napumpuje do bankovního systému půl bilionu euro. Takhle ten příběh popisuje Reuters:

„Španělské a italské výnosy požadované od dluhopisů se ve čtvrtek vyšplhaly výše a obchody spadly pod objem obchodů německého dluhu, jak vzrostla skepse trhů k tomu, že banky použijí peníze půjčené od Evropské centrální banky k nákupům vládních dluhopisů s nižší úrokovou sazbou.“

„Banky si ve středu půjčily od ECB ohromných 489 miliard euro v bezprecedentní nabídce tříletých půjček, od čehož mnozí očekávali, že to reinvestují do španělského a italského dluhu a pomůžou ulehčit nákladům na tyto půjčky.“

„Avšak ti, kdo se těšili na okamžité vzpružení Itálie a Španělska, byli nejspíš zklamáni. Obchodníci řekli, že větší preferencí bylo reinvestovat něco z těchto fondů do papírů skýtajících bezpečná útočiště než se vrhnout na pomoc od vysokých výnosů, které musí nabízet evropské státy s většími obtížemi.“

„‘To, k čemu včera došlo, není stříbrná kulka k zabití upíra krize… je však ještě příliš brzy, abychom už spatřili celkový dopad,‘ řekl Niels From, stratég Nordea v Kodani.“ (“EURO GOVT-Spain, Italy yields rise; hope of ECB relief wanes”, Reuters)

A tak benchmarkované 10-leté BTP Itálie v pátek ráno neuvěřitelně vyrostly zase nad 7 procent, což signalizuje obnovený stres na trzích dluhopisů. A tak zatímco Draghiho program by mohl vdechnout nový život do několika vrávorajících bank, tak příšerně selhal ve všech svých hlavních cílech.

Tak proč se Draghi s krizí potýká takhle, jak to dělá? Proč tak dlouho seděl na zadku, zatímco se mezibankovní půjčky zadíraly, úložky přes noc se šplhaly k novým rekordům, výnosy z vládních dluhopisů raketově vyrážely do výšin a všechny ty ukazatele tržního stresu se tak zhoršovaly?

Zjevnou odpovědí na tuto otázku bylo, že Draghi této krize využíval k protlačení své vlastní agendy. Chce prorazit s tzv. „fiskální kompaktností“, která do zákonů zakotví drsnou rozpočtovou disciplínu a zdrcující opatření zbídačení pracovní síly tak, aby národní rozpočty spadly pod kontrolu finančních elit (jako třeba ECB jmenovaní „technokraté“). Národy se přirozeně nevzdají tohoto druhu pravomoci bez boje, a tak nechal Draghi krizi, aby se vymkla z rukou, takže potom už bude odpor slabší. Takhle to shrnul ekonom Dean Baker:

„Ti lidé, co nám nadělili krizi eurozóny, pracují 24 hodin denně, aby dopady krize přesměrovali takovým směrem, aby z ní šlo politicky kořistit. Jejich úvodníky – které se všude šíří jako že jsou to zpravodajské zprávy – tvrdí, že krize eura je krizí marnotratných vlád, které dominovaly trhu s dluhopisy. Tohle je ale tím, co se v ekonomii nazývá „lež“.

Krize eurozóny není s největší určitostí příběhem zemí s kontrole se vymykajícími výdaji, co se dočkaly spravedlivé odplaty od trhů s dluhopisy… Je to příběh zemí, které se staly oběťmi mizerně vedené ECB… Lidé by v tomto procesu měli rozpoznat, co že to opravdu je: třídní boj. Ti nejbohatší zneužili své kontroly nad ECB, aby demontovali ochranu státu blahobytu, který se těší nesmírné veřejné podpoře.“

Skutečným Draghiho cílem je realizovat reformu v postavení pracovní síly a „úpravy“, které požadují velcí finančníci. Rovněž se mu tím povedlo svrhnout dva demokraticky zvolené vůdce v Řecku a Itálii s jejich náhradou k bankám vstřícnými loutkami, které budou jeho diktát realizovat. Teď jde po větších věcech jako osekání sítě sociálního zabezpečení, rozdrcení odborů a sražení lidí eurozóny do chudoby zemí třetího světa.

Zdroj: globalresearch.ca