Žijeme všichni ve světě oblbujících iluzí? Neustále mě trápí otázka: Reagujeme my všichni, včetně alternativců, na zcela vykonstruovanou realitu, kterou nás krmí přes vše-prostupující média? Smýkají námi sem a tam, a to všechno je určeno tím, jakou ‚událostí‘ se nás zrovna globalizovaná média rozhodla nakrmit. A pak se ta ‚událost‘ zrovna tak ‚záhadně‘ ztratí, aby ji nahradila zase další ‚událost‘. Ten starý anarchistický pokřik ‚Nepřizpůsobuj svůj názor realitě, to v realitě je chyba‘ nabývá úplně nového typu důležitosti, uvážíme-li jakou mají média moc určovat, co je pro nás ‚reálné‘.

To, co to znamená, je, že média v podstatě pro stát a velký business fungují jako agent provokatér, jelikož ta rozhodnou, co se pro nás ve skutečnosti ve světě děje. Následně ti progresivní činí rozhodnutí založená nikoliv na tom, co je třeba udělat, nýbrž jako reakci na ty ‚zprávy‘ v příšerné politické verzi Heisenbergova efektu. (Heisenbergův princip popisuje charakter tzv. kvantové neurčitosti.)

Tiskové reportáže z letních nepokojů (nepokoje s rabováním v Británii – je to britský článek) jsou perfektní ukázkou tohoto procesu v akci, zatímco média tím, že se zaměřují čistě na násilí a destrukci, nejenže to už transformovala do ‚bouří bez příčiny‘, ale ve skutečnosti podněcují ještě více násilí a destrukce, právě takového jako představuje ASBO (Anti-Social Behaviour Orders – Řády antisociálního chování) které odcizená mládež nosí jako ‚odznaky cti‘, a ti ve skutečnosti už jsou na scestí, jen aby jeden či dva takové dostali.

Kromě všeho ostatního to předvádí, jak je politická elita už mimo styk s realitou takového života, jaký řádný kus populace skutečně žije; tj. ta tzv. podtřída.

Život, jak se nám teď servíruje, je nekonečným řetězcem ‚krizí‘ nebo veřejných představení (přičemž hranice mezi oběma z nich se často stírá):

‚Rakety země-vzduch ‚budou možná chránit‘ Londýnské hry 2012‘ – BBC News ze 14. listopadu 2011.

Ve skutečnosti je už samotná povaha titulků BBC zradou podstaty toho, jak se podává o ‚novinkách‘ reportáž, ta je nahrazena dramatem, které se musí sehrát, ne ničím z reality světa, ve kterém vy a já žijeme, nýbrž světem vytvořeným globalizovanou mašinérií korporátních médií.

‚Krize‘ se přehrávají v televizním ekvivalentu ‚překřikovaček‘ (mletí hubou bez myšlenky). Diktátoři přichází a odchází … Všechno, kromě esence dramatičnosti se odstraní a zmizí to spolu se skutečným významem. Tohle je triumf televize, ta schopnost realitu v její úplnosti rozstříhat a přeskládaně poslepovat.

A otázkou je, co mi ze života venku ta ‚realitu‘ dodávající média přinesla domů reportážemi hlavního mediálního proudu o ‚hnutí‘ Okupace. Levičáci debatují o jejím významu a jejím nekonečném potenciálu, ale jen v rámci písečku pro mediální dodávky reality. Všechno, co je v tom nějak tvarované se roztaví, rozbředne odpaří, nebo v tomto případě rozloží na bity a byty.

Hnutí Okupace existuje jen po tu dobu, kdy uchvacuje titulky, a aby obsah titulků plnil svůj účel, je v tom absolutně nezbytnou ingrediencí násilí, aby se to stalo ‚zprávou‘.  Ale jakmile ‚konfrontace‘ pominou a ‚boj‘ se bezpečně přemístí do kontrolovaného prostředí Nejvyššího soudu, tak ten příběh už ‚nestojí za zprávu‘, kromě tak jedině poznámky pod čarou ‚2011 – Rok Okupace‘.

Teď jsme doslova pasivními pozorovateli našeho vlastního pohřbu ve světě totální nasycenosti médii a jejich kontroly. Svět nekonečné tragédie, ale na dálku, zprostředkovaný neviditelnou rukou a podávaný nám zrovna tak jako bláznivě se kontrole vymykající telenovela, kde scény náhled propukají a první zprávy jsou chaotické a normálně hrozné, ale jakmile se hlavní proud médií chopí ‚správného scénáře‘, tak do toho jde hned dosadit ‚důvody‘, ‚příčiny‘ a ‚řešení‘ u každé z dramaticky rozvinutých epizod.

Kaddáfího zmučené, rozmlácené a zneuctěné tělo nám prezentovali jako ten správný konec ‚temné celebrity‘, oběť svého vlastního vzestupu přinášejícího pád. Nejdřív oslavovaného, pak zrazeného v epické zápletce hodné Shakespeara.

S tím ‚příběhem‘ lze pak zacházet jako s dějstvím a potud, pokud zůstává dějstvím, je to produkt, který lze bezpečně a pasivně spotřebovávat. V tomto smyslu se hnutí Okupace také stalo obětí svého vlastního úspěchu. Hraje to o svůj život, ne v tom skutečném světě, nýbrž v jiné realitě, než v jaké ten zbytek nás žije, takové co je nám dodávána jen korporátní mediální mašinérií.

To následně určuje náš vztah k tomuto, či absenci vztahu. Např. média mluví o tom, jaký má okupace nebo stávka dopad na veřejnost, jako by nějakým zázračným procesem okupace nebo stávka už nebyla součástí ‚veřejnosti‘. Přemístily se do média-landu, kde žijí životy stejně prchavé, jako jsou ty fotony, z nichž se skládají.

A to je důvod, proč na mediální půdě otázka třídy při tomto postupu zřídkakdy, pokud vůbec někdy hraje roli, jelikož kdyby zkoumali roli třídy se stejným zanícením, jako zkoumají ‚roli‘ násilí, tak by museli redefinovat použití slov ‚veřejnost‘ ba i násilí. To by rovněž odhalilo, na čí straně třídního dělení ve skutečnosti jsou.

Je-li to pravda, a já si myslím, že je, že jsou to pracující lidé, kdo platí cenu za zločiny toho 1% těch, kdo vlastní kapitál, který (zrovna ten) kapitalismus udržuje v chodu, pak je tu otázka ohledně boje tříd; těch co vlastní kapitál, a těch, co ho nevlastní.

V současnosti média reprezentují zájmy toho 1% ‚veřejnosti‘, která na chod věcí uvaluje svou realitu, jako by byla naše. Realitu, v níž jsou určité základní věci ‚dané‘, např. pravidla soukromého kapitálu, nadřazenost státu postupovat se vším beztrestně, aby ‚ochránil naše národní zájmy‘. To je fráze k zachování existujícího řádu a způsobů, jak se věci dělají.

Dokonce nástroje, které teď máme, včetně blogů, sociálních sítí a videí z místa se ukázaly být velice mocným nástrojem propagandy Impéria. Nástroji, které se obrátily proti nám, jako se tomu děje v případech Libye a Sýrie.

BBC využívá videí z mobilů – většinou bez udání autorizace – která nic z toho, co se opravdu v Sýrii děje, neodhalují – a ta se stala při reportážích se Sýrie základním chodem údajných zpráv od BBC s odůvodněním, že do země nemají přístup.

‚Bloggeři‘ jsou teď už pravidelně složkou reportáží médií hlavního proudu, což je fajn, až na to, že  ještě před pár lety hlavní proud médií hořekoval, jak bude ‚bloggování‘ smrtí ‚profesionálního‘ žurnalismu. Kéž by…

Ale už ne, hlavní mediální proud si uvědomil, že videa z ‚reality‘ jsou perfektním nástrojem propagandy, jelikož to vypadá, že tak promlouvá ‚lid‘. BBC využívá jen té ‚reality‘ pro své publikum a během tohoto procesu to okořeňuje potřebnou špetkou autenticity, aby se tomu dalo věřit. Jen aby tomu dodali na věrohodnosti.

A když tak činí, tak hlavní proud médií zároveň odhazuje i poslední zbytky toho, pro co býval používán název ‚nestranný a objektivní‘ žurnalismus.

To drama a (skrytou) tragédii destrukce Libye nám přehrávali, jako by šlo o varieté s promítáním všech těch zrnitých videí a ručních kamer hemžících se všude po place a s mezi-střihy propagandistů BBC maskovaných jako novináři a pózujících před smrtícími zbraněmi, jejichž úžasnou palebnou silou se divákovi chlubí.

Stejně jako Impérium jednající s čím dál větším pocitem, že mu všechno projde, tak to činí i média. Média a Impérium jsou v naprosté souhře.

William Bowles
Esejista a vyšetřovatel moderního imperialismu. Jeho stránky: http://www.williambowles.info/


Zdroj: http://www.activistpost.com/2011/12/corporate-state-media-creating-fools.html

]]>