Průmysl z Evropy mizí. Podle posledních údajů průmyslová výroba v červenci meziměsíčně poklesla o 0,3 %, meziročně klesla o 2,2 %.

A abych rovnou zabránila spekulacím, že ekonomicky jde ke dnu jenom Evropa, dodávám, že se zcela zásadním poklesem efektivity se potýkají všechny hlavní ekonomické zóny světa, tedy i USA a Čína. Čínské akcie klesly na nejnižší úroveň od ledna 2019, což je pouhým zrcadlem toho, že investoři již ztratili víru v oživení čínské ekonomiky a v růst tamních firemních zisků.

Jakkoliv jsou tyto tři velké zóny – Evropa, USA, Čína – odlišné, důvod jejich klesající ekonomické výkonnosti je ve všech třech případech stejný. Je to deep state, rostoucí zasahování státu do ekonomiky a potlačování soukromého sektoru a spontánních inovací. Kde stát nedovolí soukromému sektoru nadechnout se, kde soukromý sektor místo podnikání a vytváření zisku musí vyplňovat reporty o uhlíkové stopě, které si cucá z prstu, tam přichází úpadek jako v Evropě. Úpadek ale přichází i tam, kde developeři musí za cílem dosažení pětiletky stavět státem naplánovaná města duchů jako Číně. A úpadek přichází i tam, kde se množí blackouty, protože byly vypnuty stabilní elektrárny a byla naordinována elektroauta, jako v Kalifornii.

Evropa si kupodivu své zaostávání uvědomuje. Jenomže buď vůbec nechápe, anebo navenek hraje, že nechápe, jeho původ. Evropská komise totiž právě představila pod vedením bývalého guvernéra Evropské centrální banky Maria Draghiho novou obsáhlou zprávu o evropském zaostávání. A teď se podržte. Píše se v ní, že prý „pro větší konkurenceschopnost EU je nutné podpořit dekarbonizaci průmyslu a inovace“. Prý by k tomu mělo stačit 800 miliard eur ročně na dluh. (ZDE)

Ekonom neví, jestli se má smát, nebo tlouci zoufalstvím hlavou do zdi. Evropský úpadek je dán zelenou ideologií a zde se píše, že abychom přestali zaostávat, musíme posílit zelenou ideologii a dekarbonizovat. Právě nerealistické úsilí o dekarbonizaci, které se fyzikálně nemůže podařit, je hlavní příčinou ekonomického poklesu. Ano, mluvím o ekonomickém poklesu, ačkoliv jsem si vědoma, že statistická čísla ukazují pro Evropu hospodářský růst. Ale včera jsem ve svém komentáři mluvila o efektu rozbitého okna a o tom, že ne každý růst HDP musí znamenat růst blahobytu – a přesně v té situaci nyní v Evropě jsme.

Podobné zoufalství vzbuzují i Draghiho výroky o nutnosti společného zadlužení: „EU by měla pokračovat ve vydávání společných dluhových nástrojů určených pro financování společných investičních projektů zaměřených na zvýšení konkurenceschopnosti a bezpečnosti EU,“ řekl Draghi. Je to stejné, jako když máte v rodině patologického hráče na automatech, a místo abyste ho odřízli od peněz, dáváte mu na jeho útraty na automatech i rodinné peníze určené na nákup jídla.

Výsledek této politiky spálené země, či spíše politiky zelené země, už můžeme velmi dobře měřit. Průzkum německé Průmyslové a obchodní komory ukázal, že kvůli obavám z dopadů tamní energetické politiky rychle narůstá počet firem, které zvažují omezení výroby nebo přesun do zahraničí. Situace je dramatická zejména mezi velkými společnostmi. Tohoto průzkumu se zúčastnili respondenti ze zhruba 3 300 německých firem. Skoro polovina všech německých společností s vysokými náklady na elektřinu již plánuje nebo dokonce přistoupila k omezení výroby či k přesunu do zahraničí, kde je levněji. To je o 7 procentních bodů více než loni. Mezi německými energeticky náročnými průmyslovými společnostmi s více než 500 zaměstnanci je situace nejdramatičtější. O omezení výroby nebo přesunu do zahraničí uvažuje celkem 51 procent firem. Pětina firem odkládá své investice do výzkumu a vývoje a celkově dvě třetiny německých průmyslových firem mají obavy o budoucí konkurenceschopnost.

Pokud nedojde k opuštění lunatického plánu Fit for 55, úpadek zrychlí.

Markéta Šichtařová