I když to tak nevypadá, do ordinací nepřicházejí jen pacienti s Covid. Nad jejich příběhy někdy jen valím oči.

Už mnohokrát se mi potvrdilo, že když někdo někoho objednává, bývá příčinou potíží objednávaného, nebo má sám nějaký problém. Jako v příběhu pana Karla. Do Hnízda zdraví ho objednala a přivedla manželka Marie. Na první pohled rázná, organizátorka, velitelka. Karel za ní poslušně cupital. Je mu osmasedmdesát, kondici má slušnou, dlouhodobě si léčí cukrovku, krevní tlak, ischemickou chorobu srdeční. Vše dobře ošetřené, stabilizované. „Jaký je Váš hlavní zdravotní problém, o čem se chcete poradit?,“ zní vždy moje první otázka. „Pane doktore – oči! Manželovi se strašně zhoršil zrak. Vystřídali jsem už čtyři oční lékaře, zjistili poškození sítnice – makulární degeneraci, doporučili vitamíny E a C, měď, zinek, lutein, zkontrolovali brýle… nic nepomohlo. Pak jsem zařídila vyšetření na specializované klinice, kde dělají biologickou léčbu. Řekli nám, že je hodně účinná, hodně drahá, ale hrazená pojišťovnou. Lék se přitom dává injekčně přímo do oka, většinou třikrát. Hned po té první měl manžel těžké komplikace. Tak jsme se přišli poradit, jestli má jít na další, nebo co máme dělat,“ sdělila manželka.

Moje znalosti očního lékařství jsou okrajové. Když narazím na nějaký vážný problém, pacientovi doporučím zkušeného specialistu. Jako psychosomatik se ale snažím v potížích, ať už jsou jakékoliv, zorientovat. Karel se bez problémů pohybuje v prostoru, s brýlemi bez problémů čte, oči měl klidné. Celkově byl, na rozdíl od manželky, v pohodě. „Jak Vás vlastně ty oči obtěžují, v čem je problém?“ zeptal jsem se. „Pane doktore, manžel se netrefí do mísy, pořád za ním běhám a utírám prkénko!,“ vyhrkla velitelka. Jak u nás doma, blesklo mi hlavou. Už dávno močím v sedě.

Zakladatel české psychosomatiky a můj učitel doktor Šavlík říkával, že věda není nic jiného, než zdlouhavé, klopotné a nákladné potvrzování lidových přísloví, že každá nemoc je informace. Informace o tom, že člověk dělá v životě nějakou chybu (třeba že močí mimo mísu) nebo žije v podmínkách které jeho zdraví poškozují (třeba že to vadí manželce, která mu organizuje život a léčbu). Potvrzení vědy přišlo vzápětí. Asi měsíc po návštěvě Karla a Marie v Hnízdě zdraví mě udeřil do očí článek s titulkem: Močení v sedě je podle vědců ze zdravotního hlediska pro muže lepší.

„Amatérský průzkum novinářů britského listu The Guardian ukazuje, že mezi mladou generací v Británii je pro muže sezení při močení čím dál běžnější. Procento mužů, kteří si sedají, stejně tak narůstá i v Japonsku. Z poslední studie z roku 2020 vyplývá, že jde o 70 procent mužské populace, zatímco o pět let dříve to bylo 51 procent… Vědecký tým z lékařského centra Univerzity v Leidenu došel v roce 2014 k závěru, že sezení má i „příznivější urodynamický profil“, který umožňuje rychlejší a úplnější vyprázdnění močového měchýře. Pozice těla totiž ovlivňuje nejen dobu vyprazdňování, ale i maximální průtok a „zbytkový objem po vyprázdnění“. Obzvlášť to platí pro muže, kteří se potýkají se symptomy chorob dolních močových cest, pro něž je podle vědců „výhodnější poloha při močení vsedě než ve stoje“… K močení vsedě se přiznali například americký komik Larry David nebo fotbalová legenda Lionel Messi, uvádí autor článku v listu The Guardian Sam Wollaston. Podle Wollastona mohou změnu společenského náhledu a zvyklostí v tomto ohledu přinést nejen pozitivní vzory, ale i tak jednoduchá motivace, jako je vyhřáté toaletní sedátko, běžné právě v Japonsku,“ píše se v něm.

Do lékařské zprávy jsem Karlovi napsal: „Na základě subjektivních potíží a objektivního stavu pacienta neshledávám důvod k další nitrooční aplikaci bioterapie, po níž navíc závažné komplikace. Doporučuji močit v sedě. Nabídka psychoterapie manželce zde. Kontrola dle potřeby.“

A pak že je psychosomatika pavěda…

Jan Hnízdil