Pane doktore, je pravda, že dnešní extrémně stresová doba nám může reálně zkrátit život o několik let? Jak je to možné???? Dá se to nějak i pro babičku z Horní Dolní srozumitelně MEDICÍNSKY vysvětlit?

Stres se na nás valí ze všech stran. Nejprve nás média bombardovala hrůzami covidu, pak plynule přešla na hrůzy války na Ukrajině, zastavení dodávek plynu, zdražování… Každý je vůči stresu jinak vnímavý. Jestliže jeho míra překročí hranice odolnosti, v těle se spustí stresová reakce. Podědili jsme ji po živočišných předcích. Bojem nebo útěkem má umožnit zvládnout život ohrožující situaci, problém vyřešit. S nadsázkou říkám, že 99 % nemocí je způsobeno stresem, ty zbývající člověka stresují. Snahou psychosomatiky je stres identifikovat, vysvětlit pacientovi, co mu tělo nemocí hlásí, poradit mu, jak stres zvládnout. To není nic nového. Historicky první psychosomatický experiment, potvrzující vliv stresu, provedl ve středověku perský lékař Avicenna. Do sousedních, ale oddělených kójí umístil berana a vlka. Přestože vlk na berana nemohl, beran přestal žrát a během několika dní „bezdůvodně“ pošel. Člověk není nic jiného, než rozumem nadaný živočich. Pokud je dlouhodobě vystavený stresu, může nejen vážně onemocnět, ale i zemřít.

Co se vlastně děje v těle člověka, který je od rána do večera bombardován špatnými zprávami?

Dá se to popsat na procesech, které probíhají v těle sprintera na na startu závodu. Výsledek rozhodne o jeho dalším osudu, o jeho zdraví. Zakleknutý v blocích čeká na výstřel startéra. Mozek pracuje naplno. Přemýšlí, jak bude bojovat, jak bude utíkat, jak problém vyřeší. Zvýší se svalové napětí, stoupne krevní tlak, zrychlí se dýchání, rozbuší se srdce. Krev se nahrne ke svalům. Vnitřní orgány, které nejsou pro boj nutné, se odkrví. Zvýšením srážlivosti krve se tělo připravuje na možná zranění. Vyplaví se obrovské množství energie a hormonů. Tělo tím dává člověku šanci, aby problém překonal. Pokud to udělá, napětí povolí, orgány zklidní činnost, zásoby energie a hormonů se obnoví. Člověk úspěšně vyřešil složitou životní situaci. Pokud to ale neudělá, buď proto, že nechce, nemůže nebo neví jak, zůstane bezradný, v napětí a stresu, stresová reakce, která je původně pobídkou a šancí, se obrátí proti němu. To, co člověk nebyl schopen vyřešit ve svém životě vědomě, začne tělo, na nevědomé úrovni, řešit za něj – somatizovat . Typickým způsobem: bolestí hlavy – má toho plnou hlavu, závratěmi – svět se s ním zatočil, bolestí zad – naložil si víc, než unese, bolestí u srdce – leží mu to na srdci, pálením žáhy – leze mu to krkem, bolestí břicha – nemůže to strávit, slabostí nohou – jde z toho do kolen… Štítná žláza postupem času nedokáže dodávat potřebné množství tyroxinu a trijodthyroninu, nadledviny kortizolu, slinivka inzulínu. Ze zdravého člověka se stává pacient a lékaři zahajují pátrání po nějaké objektivní příčině jeho potíží. Ty jsou ale z počátku funkční, objektivní nález chybí. Teprve pokud člověk žije ve stresu delší dobu, z přechodně zvýšeného krevního tlaku se vyvine hypertenzní nemoc, ateroskleróza a srdeční infarkt, z dočasného překyselení žaludku vředová choroba, z chvilkové bolesti hlavy migréna, z lehké únavy chronický únavový syndrom, z přetížení slinivky a štítné žlázy cukrovka a hypothyreóza, z oslabení imunitního systému záněty, infekce, autoimunitní nebo onkologické onemocnění. Z nehmotného životního problému – stresu – se stane tělesná nemoc. Kromě problémů tělesných vyvolá stres i úzkosti, deprese, poruchy chování, poruchy spánku.…

Co poradíte člověku, který sice chce vědět, co se kolem něj děje, ale zároveň už nedokáže snášet špatné zprávy? Jinými slovy, poradil byste nějaké „patero nebo, desatero“ proti stresu, jak mu vzdorovat? Se zaměřením na zdravotní návyky?

Podle manželky jsou mojí nejlepší knihou Příběhy obyčejného uzdravení. Jsou o tom, jak ke mně pacienti přišli, byli nemocní, brali léky, já jim vysvětlil, co dělají v životě špatně, oni to změnili, uzdravili se. Tak to fungovalo do covidu. Pak přišel zlom – stres – koronahysterie. Nejjednodušší by bylo děsivé zprávy vůbec nesledovat. Bohužel není úniku. Člověk se nesmí nechat zahltit, strhnout. Je potřeba si udržet odstup, porozumět tomu, se tady v uplynulých letech dělo a dál děje. Mohu se mýlit, vidím to takto. Veřejný prostor nejprve ovládlo téma boje proti koronaviru. V zájmu jeho poražení jsme obětovali školství, kulturu, podnikání, právo, zdravotnictví, budoucnost našich dětí… Z mediálního prostoru se úplně vytratilo téma zdraví. Aktivní péče o něj, která je základem psychosomatiky, byla zakázána. Rozkaz zněl jasně: „Nic nedělejte, seďte doma, s nikým se nestýkejte, nehýbejte se, buďte on line, čekejte na vakcínu!“ Kdo si dovolil zpochybnit nebezpečí viru a jediné možné řešení vakcínou, byl obratem vymazán, cenzurován, označen za zlehčovače, popírače, dezinformátora, vraha seniorů. Viry s námi ale vždy byly a budou. Nelze je porazit, jen za cenu sebezničení. Stalo se. Následky proticovidových opatření násobně převýšily škody způsobené virem. Protagonistům covidu se podařil husarský kousek. Vytvořili takový chaos, že dnes už nikdo nezjistí, kdo zemřel na covid, kdo na jiné základní onemocnění, kdo na zanedbání včasné lékařské péče, kdo na stres z vládních nařízení, kdo na vakcínu. Oficiální a jedině povolená verze zní: „Za všechno může covid.“

Nechal byste se očkovat 4. dávkou proti covidu?

Nejsem antivaxer. Moje děti mají plné základní očkování. Sám si hlídám očkování proti tetanu. Proti covidu jsem se ani jednou očkovat nenechal. Nechci rozebírat jeho neúčinnost nebo nežádoucí účinky. Nátlak, který ho provázel, očkování na nádraží, v obchoďáku, s loterií o tenisky nebo mobil, bez posouzení zdravotního stavu očkovaného, bez dokumentace, bez informovaného souhlasu, bez sledování nežádoucích účinků, bez toho, že by za ně někdo nesl zodpovědnost… je něco tak zvráceného, že to musím rázně odmítnout.

Covid už ale není tématem číslo jedna…

Není. Ve chvíli, kdy polevil strach z viru, přešla média plynule na téma války. Z veřejného prostoru se úplně vytratilo téma mír. Globálním zlem je teď Rusko, jediným řešením zbraně. Lidé začali přemýšlet a žít válkou. Každý, kdo si dovolí zpochybnit nebezpečí Ruska a jediné možné řešení zbraněmi, je označen na dezinformátora, proruského trolla, vraha ukrajinských dětí. Rusko ale není globálním zlem, stejně jako USA, EU… nejsou globálním dobrem. Nejsem sympatizantem Putina, odmítám agresi. Rusko ale je jaderná velmoc. Je možné ho zničit jen za cenu zničení celé civilizace. Stejně jako psychopati globálních korporací zneužili k mocenským cílům covid, zneužívají Ukrajinu. Je to boj o moc, území, nerostné suroviny, zdroje energie. Jde o to odvést pozornost od zásadního problému naší civilizace: iluze nekonečného ekonomického růstu a s ním spojené devastace životního prostředí.

Má to ale vůbec nějaké řešení??? Co má dělat obyčejný člověk, pacient???

Všechny dílčí krize mají společného jmenovatele. Jsme svědky civilizačního kolapsu. To není konec světa ani vyhynutí lidstva. To je zásadní změna způsobu života. Egyptolog Miroslav Bárta a cestovatel Petr Horký ve filmu Civilizace. Dobrá zpráva o konci světa uvádějí, že každá civilizace měla období růstu, vrcholu a pádu. Ta naše už nemá kam ani z čeho růst. Je technologicky složitá, přitom zranitelná, náročná na energie. Už nás má být osm miliard. Všichni se chtějí mít lépe, víc vyrábět, víc spotřebovávat. To na omezeném prostoru naší planety není možné. Dát pět jednoduchých rad, jak ve zdraví přečkat konec civilizace, neumím. Snažím se porozumět, hledat řešení, inspirovat. Kdysi jsem napsal, že rakovina je jako doporučený dopis s černým pruhem. Píše se v něm: „Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš. Otrávil jsi půdu, teď jíš potraviny, které z ní vzešly. Otrávil jsi vodu, teď ji piješ. Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ. Tak už se proboha zastav, nebo tady končíš!“ Rakovina není jen útokem zvenčí, ale také zborcení zevnitř. Důsledkem vyčerpání energetických rezerv, zborcením imunity. Globální krize je analogií rakoviny. Když slyším, že s ní někdo bojuje, ptám se, s čím to vlastně bojuje. Vždyť rakovina je jeho způsob života, ten člověk bojuje sám se sebou. Takový boj se nedá vyhrát. Rakovina jedince i společnosti není výzvou k boji nebo globální válce, tou můžeme sebezničení jen urychlit, ale pokynem k tomu, abychom se zastavili a zamysleli. Žili v souladu sami se sebou, s bližními, s našinci i cizinci, s životním prostředím. Žili ve smíru …

Rozhovor vyšel (mírně krácený) v časopise Blesk zdraví, leden 2023, otázky Silvie Risová

Jan Hnízdil