Nedávno jsem si vzpomněl na jednu pohádku, kterou kdysi ilustroval můj táta do Čtyřlístku. Jedná se o klasickou Erbenovu pohádku Tak svět odplácí.

„…to, jakým způsobem se prezentuje a angažuje v rámci covidu, to už vůbec nekomentuji. Obávám se, že jeho poslední mozkové buňky vložil do této (skutečně dobré) knihy.“
Čtu si občas mezi recenzemi na svou knihu Lustr pro papeže.

Nebo dnes tento příspěvek pána, kterého si pamatuju ze svého profilu, jako „vášnivého“ podporovatele a příznivce Zdravého fóra…

Přitom já jsem pořád ten stejný člověk a říkám stále to stejné – včetně svého odporu věnovat se jakkoli politice.

Hledání pravdy a pokládání důležitých a často nepříjemných otázek je totiž jen jedno – je úplně stejné v mých knihách i textech na internetu.

A je jedno, jestli se jedná o 70. léta komunistických lágrů, lhaní o nemoci, nebo zahraniční události.

Hledání pravdy je totiž univerzální – ač se to mnohým v některých případech nelíbí.

Ptát se a hledat pravdu musí člověk stále – ne jen někdy, kdy se mu to hodí, protože třeba jen nechce nosit respirátor…

Nejsmutnější na tom ale je, že když člověku zrovna neteče do bot, nebo ho někdo nezavírá doma a nenutí mu nesmyslnou vakcínu, jak rychle se dokáže oklepat a klidně během vteřiny na vše zapomene, otočí kabát a zase se slepě vrátí ke svému „normálnímu“ životu.

Ne přátelé, ale tohle opravdu není probuzení, které by cokoli dokázalo změnit a pokud vás náhodou oslovily mé knihy, ale už ne, to co říkám, pak je mi to moc líto, ale v tom případě jste vůbec nepochopili to, o čem se snažím psát a co se na nás valí a přijde na podzim.

Ano, tak snadno lidé zapomínají a takhle svět skutečně odplácí a poslední roky mi jen ukazují, kolik pravdy je v lidové moudrosti, biblických příbězích a pohádkách a jak neuvěřitelně nadčasové a stále platné ty poučení o lidstvu jsou.

Bohužel – protože z těch příběhů víme, jak zavírání očí před pravdou VŽDY končí… 😢

Jan Tománek