Karel Gott se údajně mohl pochlubit ze školy trojkou z hudební výchovy. Pokud to je novinářská kachna, omlouvám se za tu nechutnou pomluvu. O Albertu Einsteinovi se zase traduje, že ve škole míval občas i dost mizerné známky.

Tak nevím, jestli to je víc důkaz totální tuposti jeho učitele, anebo důsledek Einsteinovy znuděnosti institucí zvanou škola. Tak co si o tom jenom myslet…? Asi jsou jen dvě možnosti: Buď božský Kája neuměl zpívat a Eisteinova teorie relativity byla blábolem vzešlým z lihového opojení (a proto ji už skoro nikdo od Einsteinových dob nepochopil), anebo české, stále ještě tak trochu (vlastně tak trochu hodně) císařsko-královské, školství stojí za pendrek.

Doba, kdy div ne všechny znalosti světa nabízel Ottův slovník naučný, je pryč. Tak proč jenom se škola vojenským drilem snaží z našich dětí vyrábět neodmlouvající a chodící Ottovy slovníky, sedající si před autoritou paní učitelky na zadečky?

No přece protože to tak státu vyhovuje. Obyvatelstvo semleté systémem k dokonalé poslušnosti, nemyšlení a poslouchání často samozvaných „autorit“ mnohem méně protestuje třeba proti zvyšování daní nebo nošení roušek v liduprázdném lese. Prostě se řekne, že „tak to musí být“, a semletá veřejnost pokorně kývne, jak je naučená: „Ano, paní učitelko.“ „Ano, pane řediteli.“ „Ano, pane úředníku.“ „Ano, pane ministře zdravotnictví.“

A když už jsme jako společnost tak dokonale semletí, naučení poslouchat a odnaučení myslet, brzy zjišťujeme, že myšlení bolí. Orgán, který se nepoužívá, zakrňuje. A čím máme schopnost samostatně myslet zakrnělejší, tím víc nám vyhovuje být poslušnými ovečkami, které se nemusí rozhodovat a které ochotně přijímají každý mýtus, který jim je nabídnut. A plníme každý pokyn do zblbnutí, aniž bychom chápali, k čemu je to dobré.

Jako lidstvo o sobě rádi říkáme, že ve dvacátém století jsme prý „konečně začali přistupovat ke světu vědecky“. A v čem že ten pokrok má spočívat? V tom, že velmi rádi a ochotně opakujeme stejné chyby, jakých se dopouštěla církev někdy v šestnáctém či v sedmnáctém století? Když objevíme něco, co nám nepasuje do aktuálně módního pojetí světa, začneme pracovat na tom, abychom dokázali, že to něco neexistuje, místo toho, abychom změnili svůj pohled na svět. Netoužíme vědět. Toužíme po tom, aby se zajeté koleje našeho myšlení nemusely měnit.

Vlastně se zdá, že svou nevědomost milujeme. V blažené nevědoucnosti je totiž život mnohem jednodušší: Kdo neví, ten neví, že neví. Kdo neví, ten ani nechce vědět. Proto si sami sobě lžeme. Vidíme, co vidět chceme, ne to, co je realita.

Prý musíme vstoupit do druhého pilíře penzijního systému, pokud se nechceme v důchodu pást. Fakt? Jak na to stát přišel? A není to náhodou přesně naopak?

Prý se musíme zadlužit, aby ekonomika během koronakrize rostla. Jo? A proč? Jak vláda přišla na to, že to je užitečné? Nelže náhodou trochu?

Prý potřebujeme podporovat dotacemi zelenou energii. Opravdu…? Není to náhodou tak, že politici jen hledají, kde by se dal udělat další tunel a prostor pro korupci?

Prý je potřeba očkovat čtvrtou dávkou vakcíny proti covidu, řekla v prosinci izraelská vláda, aby v lednu stejná vláda plošné očkování čtvrtou dávkou odpískala s tím, že je neadekvátní míře rizika. Kolik dnů je potřeba k tomu, aby se kategorická vědecká pravda změnila v kategorickou vědeckou nepravdu?

Kolik z toho, co „musíme“, je mýtus a kolik pravda?

A stejně tak žijeme v zajetí mýtů i svůj vlastní soukromý život. Nejednáme tak, jak si sami přejeme, ale tak, jak si přeje naše okolí. Když dospějeme a začne se od nás očekávat, že budeme poslušné součásti soukolí, které chodí do práce, budují kariéru, žení se a vdávají, plodí děti, plní nařízení hygieny, plní nařízení ministerstev, a při tom pořád odvádí daně a kývají šéfovi, máme dojem, že přesně tohle všechno je ideál, který musíme splnit.

A že přitom dáváme práci největšímu počtu psychiatrů a psychologů v historii? Že nerozumíme, proč všechny povely státu máte plnit a které z aktuálních vědeckých pravd zrovna mají sloužit? Že na nás naše děti kašlou, protože na ně nemáme čas, a tak je nezajímáme? No a co, děti mají poslouchat rodiče z povinnosti a za peníze si jejich lásku koupíme. Že jsme v šedesáti odepsané trosky závislé na viagře, které děti opustily? No a co, koupíme si psa.

A tak platíme daně, sociální pojištění, zdravotní pojištění, dálniční poplatky, návštěvy u psychologa, splátky hypotéky, splátky spotřebního úvěru, dřeme od nevidím do nevidím, večer se podíváme na zprávy, zanadáváme si, jak to stojí za houby, a druhý den ten celý systém, na který nadáváme a který nám vysává veškerou životní energii, zase znovu držíme pohromadě svým placením daní a cupitáním do práce.

Lžeme sami sobě, že tohle všechno nás baví, protože jinak to neumíme. Svět kolem nás se stává jen virtuální realitou. Ženeme se jako lidstvo za něčím, co je jen přelud, skutečné poznání a štěstí nám uniká mezi prsty. Věříme tisícům mýtů a sociálních konstruktů, které nás vnitřně omezují a které jsme v sobě nastřádali postupně od dětství. Od toho, že musíme dojídat, co máme na talíři, přes to, jak „správně“ má vypadat vztah mezi lidmi, až po to, jaká to je katastrofa, když je ekonomika v recesi.

Myšlení je sice namáhavé, ale současně osvobozuje. Když začneme myslet, nikoliv přejímat útržkovité informace, které se na nás valí z médií a Facebooku, najednou zjišťujeme, že tu cosi skřípe. Že máme na výběr. Že nemusíme věřit všemu, co nám média, reklama, nejbližší okolí i společenský úzus tvrdí.

Při narození se nacházíme na prahu pomyslného ráje. Ale s každým dalším mýtem se své přirozenosti a našemu vnitřnímu ráji vzdalujeme. Když se nám podaří od těchto mýtů oprostit, když si uvědomíme, že máme na výběr, čemu věřit, že se můžeme spolehnout na svůj vlastní rozum a intuici, že můžeme žít v souladu s naším továrním nastavením, staneme se svobodnější.

Máme na výběr, jak budeme žít. Máme volbu, zda chceme být svobodní. Naše svoboda není otázkou těch ostatních a toho, jak se k nám chovají. Naše svoboda je otázkou naší vědomé volby.

Markéta Šichtařová