Ve středu 9.6 zahajuje americký prezident Joe Biden svou velkou evropskou túru, kdy se zúčastní summitu G7, summitu NATO, summitu USA-EU a schůzky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. (Foto: Youtube)

Během toho chce obnovit americké vůdcovství světa a zahájit nové tažení za tzv. hodnoty svobodné společnosti. Ale i média Západního mainstreamu pohlíží na jeho záměry jako na zlověstné. Project Syndicate tvrdí, že Biden rozbíhá Velkou hru rozehranou v Evropě zaměřenou hlavně na Čínu, a Guardian, který paří do podobného politického spektra jako sám Biden, jasně říká, že „misí Joe Bidena na summitu G7 bude zverbovat spojence do další Studené války.“

Biden pro své vůdcovství Ameriky lákal EU zase k těm abstraktním záměrům plným hodnot svobodné společnosti v konfrontaci s autokraciemi a s řešením výzev světového vývoje. To se setkalo s kladným ohlasem u ideologicky zaměřených kruhů celého Západu a zejména EU. Během tří summitů s evropskými spojenci chce pak Západ znovu stmelit a sešikovat k těmto cílům a proti „hrozbám,“ které jejich realizaci brání.

Jenže situace se až příliš podobá stavu v někdejším Sovětském bloku na konci éry stagnace, než se dostal do situace, kdy už bylo pozdě i na Přestavbu, a v důsledku ztráty hybnosti vlastního rozvoje se zhroutil. Západ začal se svými summity G7 v 70. letech, v době, kdy se jeho dominance nad světem jevila neotřesitelná, když G7 představovalo 80 procent HDP světa. Na Západě, který však neměl přiměřeného konkurenta, se však zároveň spustil degenerativní proces s kombinací pocitu vlastní bohorovnosti a bez pořádné konkurence, takže se začal přetvářet na korporativistické zřízení privilegovaných kartelů místo tržní ekonomiky volné soutěže, v němž nepřipouštělo narušování postavení privilegovaných vývojem příliš konkurenceschopných podniků a inovací. A na takový globální kartel se proměnil i celý Západ a jeho instituce jako G7.

Kritici tento obrat Západu od svobodného trhu ke kartelizovanému korporativismu, v němž se právo na rozvoj přiděluje jen v přiměřeném měřítku jako privilegium vyšší oligarchií, nazývají Malthusiánská kontrarevoluce Západu. V té době také skončila 2. průmyslová revoluce a prudce poklesl nárůst potenciální produktivity výrobních faktorů, tedy skutečná inovativnost. Podíl G7 na HDP světa se mezitím propadl na 40 procent. Tyto země patří mezi takové, jejichž rozvoj nejvíce stagnuje, a vyklízí pole ve vedení inovativnosti a technologického vývoje, který je v nich v útlumu, zatímco v jiných částech světa, třeba v Číně, probíhá rychlý rozvoj a to i rozvoj tažený inovacemi a zvyšováním potenciální produktivity.

Čína se tedy dopouští prohřešku proti korporativistickému řádu, chová se jako tržní subjekt, který si svévolně zvyšuje vlastní konkurenceschopnost „vyšší než povolenou rychlostí“ a konkuruje privilegovaným, jako by globální trh byl svobodný a ne kartelizovaný, a to je v korporativismu „agrese“. Biden tedy zkusí G7 a další instituce korporativistického světového řádu sešikovat proti svobodnému trhu a jeho aktérům rozvíjejícím se více, než na kolik mají licenci, a pokusit se její nepovolený vývoj zadusit značnou izolací od globálních trhů a procesů.

A to ve společném zájmu Západu, tedy v zájmu stagnujících, jejichž hegemonní postavení ti rozvíjející se ohrožují. Ale je to těžké, protože ti ostatní stagnující se těší z alespoň nějakého zbytkového rozvoje a nějakého nárůstu prosperity právě díky svému propojení s „nepovoleně se rozvíjející Čínou.“

Jakýmkoliv konfliktem s Čínou ublíží sami sobě. A kdyby snad se jim čínský rozvoj přidusit podařilo, zadusí tím i vlastní prosperitu taženou do velké míry čínským rozvojem. Ten „agresivně nezákonný“ rozvoj Číny za sebou táhne na záchranném laně i je, aby je vytahoval z nejhorších důsledků jejich vlastní stagnace.

Míra úspěchu USA v jejich snahách o šikování „svobodného světa,“ v němž není povolen přílišný rozvoj, proti Číně bude tedy nejspíš dost omezená.

Jediným skutečným způsobem, jak Čínu překonat, by bylo ukončení vlastní stagnace a nový rozběh vlastní inovativnosti a skutečného rozvoje, jaký přináší férová tržní konkurence. USA už částečně tuto situaci reflektují senátním schválením Zákona o inovacích a konkurenci 2021, ten je však asi více anti-čínský než pro-férovou hospodářskou soutěž, která by skutečné inovace přinesla.

Ten zákon také vypadá spíš jak pětiletka v dirigistické ekonomice vytyčující kráčení k zářným zítřkům než jako uvolnění otěží k vytvoření podmínek pro inovativní tržní aktéry, aby svobodně konkurenceschopnost vytvářeli. Více to má být o dotacích na centrálně plánovaný rozvoj přidělovaných jako privilegium vyvoleným.

No, a aby na G7 a při dalších evropských jednáních USA sešikovaly své spojence do „svaté války“ proti Číně, v níž by měli zaujmout roli sebevražedných atentátníků, kteří tím zabijí svoji prosperitu a své příležitosti k přeci jen nějakému rozvoji, tak musí jít o válku proti „zlu páchanému v Xinjiangu (zejména nucenou prací), v Hong Kongu a na Tchaj-wanu,“ kdy povídačky o tom se moc neliší od povídaček o yettim, kterého přeci všichni viděli, ale nikdo nepřinesl tvrdý doklad o jeho existenci.

Kdyby snad motivace k tomuto počínání měla být založena na „svatých pohnutkách“ boje proti čínské „autokracii,“ kdy neexistuje prospěch z případného vítězství, ten střet sám přinese jen ztráty a dokonce i nedej-bože „vítězství“ by přineslo ztráty ještě větší, tak by musela být nepříčetnost evropských vůdců nepřestavitelně obrovská.

A kompenzace, jakou za to mohou USA nabídnout, je nanejvýš tak nulová. Amerika na světovém trhu už dávno není neodolatelně svůdná kráska a Čína je teď tržně svůdnější.

Boj proti Číně je bojem proti nepovolenému přílišnému tempu rozvoje. Ten rozvoj není však někde mimo náš svět. Je to boj proti největší lokomotivě růstu, která za sebou nejvíce táhne globální růst a prosperitu nás všech. Boj proti ní je aktivní boj za vlastní bídu. A to nejen pro Evropany, nýbrž i pro Američany.

Je to boj úzké oligarchie v Americe, která zadušením svobodného trhu a svobodného rozvoje přidusila vlastní americký rozvoj do stagnace, ve které postavení privilegovaných korporací neohrožují příliš rychle se vyvíjející a příliš konkurenceschopné podniky. Kdy tento boj se rozšiřuje globálně a ta oligarchie se pokouší své ve stagnaci držené poddané přimět, aby bojovali proti těm, kdo přestavují růst a rozvoj v zahraničí, a táhnou tak i jejich prosperitu, jako proti „agresorům“.

A za pozornost stojí i způsob, jakým proti „zločincům nepovoleného rozvoje“ chtějí bojovat. Má to mít charakter nějaké nové Studené války, kdy se od nich izolují. Západ už jednu takovou Studenou válku vyhrál, možná tedy krátkozrací v jeho vedení podléhají iluzi, že by mohl vyhrát i další studenou válku. Jenže tím, kdo tu válku prohrál, byl blok, který se přestal vyvíjet a upadl do stagnace. Kdyby tomu mělo být i v další Studené válce stejně, musí tedy prohrát oni, protože oni jsou ti STAGNUJÍCÍ.