Úplně stejně, jako se příliš technologicky a tržně úspěšná firma Huawei stala terčem útoků, že prý používání jejích technologií je bezpečnostní hrozbou, děje se to v poslední době i jinému čínskému zboží a tím je bavlna. (Foto: Pixabay)

Některé oděvní firmy Západu se dokonce už začínají předvádět, jak jsou „ušlechtilé“ bojkotem textilií z ujgurské bavlny z Xinjiangu. Ale řada z nich jako H&M se následně diví, co to vyvedly, neboť se jim podařilo perfektně naštvat čínské spotřebitele. Netřeba tady ani uvalovat odvetné sankce ze strany státu či podniků, naštvanost mezi 1,4 miliardou čínských spotřebitelů, z nichž mnoho set milionů si Západní šik out-fity rádo kupovalo, dělá už své.

Největší důvod k hněvu mají přitom lidé z Xinjiangu, za jejichž práva údajně ti ušlechtilí producenti svršků bojují. Protože je i důvěřivější části Západní veřejnosti těžké podbízet představu, že v bavlněných vláknech jsou špehovací štěnice jako prý v technologiích Huawei, bylo nutno tedy vynaleznout k démonizaci této komodity jinou povídačku, a to, že pochází z „nucené práce“ ubohých utlačovaných Ujgurů. To je dost černý humor, protože těžko by bylo možno Ujgurům ublížit něčím více než bojkotem jedné ze základních komodit, ze které žijí.

Ne snad, že by v Xinjiangu nebyly problémy s prací, ale skutečný problém je spíše nezaměstnanost, s ne moc velkými mzdami a s tím, že mnoho lidí je nuceno žít jako malorolníci ze svých políček. Tvrdit, že v oblasti, kde se lidé třesou na práci, je problémem smysl postrádající nucená práce, a bojovat za práva tamních lidí bojkotem jejich vlastních výrobků, ze kterých žijí, je extrémně absurdní. Absurdní je i důkaz v „odborné práci,“ která tu nucenou práci údajně „odhalila.“ Autorka té „odhalující“ práce Adrina Zenz v žurnálu Newlines Institute for Strategy and Policy se totiž dopídila k poznatkům, že někteří lidé pracující na sklizni bavlny mají ve skutečnosti méně, než oficiální minimální mzdu, a tak tedy prý určitě pracují „nuceně“. Jestli jsou k té práci „nuceni,“ tak tím, že lepší nesehnali a něco si vydělat chtějí. A bojovat za jejich práva tím, že se bude bojkotovat ta komodita, ze které mají alespoň trochu živobytí, aby neměli ani to, je vrchol absurdity.

Ale abychom si náhodou nemysleli, že je to jen problém správních rad ne příliš důvtipných korporací a chudáků rolníků a textilních dělníků někde daleko v Xinjiangu, tak je třeba věnovat pozornost čtvrtečnímu bojkoty odsuzujícímu prohlášení Čínské bavlnářské asociace CNTAC, kde se mj. praví: „Potlačování čínského bavlněného průmyslu by poškodilo nejen zemědělce a textilní pracovníky, ale rozvrátilo by i globální dodavatelské a průmyslové řetězce textilního a oděvního průmyslu. – Takový brutální útlak Západu by nejenže ublížil milionům rolníků pěstujících bavlnu a textilních dělníků v Xinjiangu, ale také zájmům spotřebitelů, maloobchodníků, distributorů a dovozců textilu a oděvů ve všech zemích.“

Shrneme-li to, tak objevíme-li, že nám náhle neskutečně zvedli ceny oděvů a dalších textilií, až nás zase pustí k regálům s nimi při zmírnění lockdownu, tak to nebude kvůli pandemii, nýbrž kvůli „ušlechtilému“ boji za práva chudáků, kterým tím vezmou zdroj obživy.

Čína má největší bavlnářský a textilní průmysl na světě, který velice rychle úspěšně roste, a silně přispěla ke světovému rozvoji těchto odvětví a k nasycenosti trhu. 80% čínské bavlny se vyprodukuje v Xingjiangu a přes 80% zemědělských příjmů v této agrární oblasti pochází bavlny, kterou pěstuje pře 50% místních rolníků. V rostoucím textilním průmyslu tam nacházelo čím dál více lidí vytouženou práci – zatím 600 000 pracovních míst podle CNTAC.

Takže se rozpoutává „ušlechtilý“ boj za práva lidí, jejichž největším problémem je nedostatek dobrých pracovních příležitostí, aby nemuseli „nuceně,“ pracovat, když jejich snem je dobrou dobrovolnou práci sehnat, tím, že se jim vezmou jejich zdroje obživy a zároveň se zdraží textilní zboží na celé planetě, jako by dopady pandemie na světovou ekonomiku nestačily.

Ale Číně se zase v něčem moc dobře dařilo. Její bavlnářský a textilní průmysl úspěšně dobývá světový trh, který momentálně trápí pokles poptávky kvůli pandemii.

Také Xinjiang – oblast, která je tahounem rozvoje čínského bavlnářství, místo aby byla zdrojem sociálních problémů a terorismu, se zbavila chudoby a přetváří se na prudce se rozvíjející oblast a místo zdroje problémů se stává zdrojem růstu.

O charakteru „útlaku“ Ujgurů si lze udělat představu z čísel o skutečném vývoji zde. Centrální vláda ve prospěch ujgurské autonomní oblasti Xinjiangu v letech 2014 až 2019 zvedla rozvojovou pomoc z 263,69 miliard yuanů na 422,48 miliardy yuanů s průměrným ročním růstem tohoto přílivu prostředků o 10,4% a celkem za šest let sem nalila přes 2 biliony yuanů. Kromě centrální vlády ale Xingjiangu pomohlo i devatenáct provincií a měst, které do něj investovaly 96,4 miliardy yuanů v pomocných fondech k realizaci více než 10 000 projektů pomoci. Také sem přišlo 1 684 miliardy yuanů od podniků pomáhajících s rozvojem provincií a měst a přes 700 miliard yuanů od podniků centrální vlády.

Takže tyto prostředky byste asi podle logiky „bojovníků za Xinjiang“ měli považovat za vynaložené na útlak zdejšího lidu.

No, a jaké účinky tyto úctyhodné fondy měly na věci, po kterých místní obyvatelstvo v této teprve nedávno z chudoby vytržené oblasti nejvíce touží, tj. na tvorbu pracovních míst a příjmů obyvatelstva?

Mezi lety 2014 a 2019 narostl v Xinjiangu celkový počet pracovních míst z 11,3524 milionů na 13,3012 milionů. Ale vytváření pracovních míst v průmyslu musí jít daleko vyšším tempem. Zvyšuje se totiž produktivita zemědělství a počet pracovních míst v něm tedy klesá, přičemž ti lidé se stěhují do měst, což je samozřejmě spojeno i s nutností obstarat jim modernější bydlení. Každoročně se tak přesouvalo přes 2,763 milionů pracujících z venkova do zaměstnání ve městech. A jelikož industrializace se dobře dařila, např. také díky textilnímu průmyslu, tak disponibilní příjem na hlavu ve městech za tu dobu vyrostl 23 200 yuanů na 34 700 yuanů. Ale na příjmech se projevuje i vyšší produktivita zemědělství, kdy disponibilní venkovský příjem na hlavu na venkově za tu dobu vyrostl z 8 724 yuanů na 13 100 yuanů.

Takže je prý podle korporací usilujících o dražší textil a jejich pomahačů v politice a médiích tento „prosperitou se projevující útlak“ nutno narušit, když ty lidi zbavíme zdroje jejich příjmu a rozvoje a sami sobě v době recese zdražíme textil.