Už před schválením posledního zákona o stimulech ve Spojených státech vlády celého svět nabídly skoro 12 miliard $ finanční pomoci podnikům a domácnostem postiženým COVID-19, které jsou ekvivalentem 12 procent globálního HDP.

Jak dobře ale byla ta bezprecedentní částka pomoci umístěna právě k těm, kdo byli zamýšlení příjemci? A jaké poučení takové snahy přináší pro budoucnost?

Mnozí takové otázky pokládají, počínaje politiky a inovátory finančních technologií přes ekonomy až po hlídače občanské společnosti. Nedávno jsme hledaly odpovědi analýzou 12 vládních programů pomoci při pandemii, a to jak pro lidi, tak pro malé a středně velké podniky (SME) v několika zemích – v Brazílii, Indii, Nigérii, Singapuru, Togu, Británii a v USA.

Vyhodnotili jsme ambice každého z navržených programů ohledně jejich rozsahu, velikosti a specifikace a efektivity úspěchu měřené rychlostí a pokrytím odškodnění. Výzkum, který se zakládá na naší předchozí práci o digitální identifikaci a digitální finanční inkluzi, uvažoval o obojím, jak o finanční infrastruktuře na úrovni země, tak o finanční infrastruktuře na úrovni programu.

Naše studie odhalila značnou variabilitu. Některé programy kombinovaly ambiciózní návrh s efektivním plněním. Ale mnohé v jednom či v obojím moc nefungovaly, kdy k problémům patřil pomalý rozběh, nefunkčnosti při směrování k oprávněným příjemcům a v některých případech podvody.

Klíčovým zjištěním z našeho výzkumu je, že rozsáhlé, rychlé a cílené ekonomické odškodnění vyžaduje robustní digitální finanční infrastrukturu. Tato infrastruktura kromě toho, že pomůže poskytnout podporu během krizí, ale také obecněji podporuje ekonomický růst a odolnost.

To platí pro všechny země, ale nově se vynořující ekonomiky z hodnoty každého jednotlivého procenta HDP utraceného za vyšší vládní odškodnění mají větší prospěch než ekonomiky bohatých zemí. Může tomu tak být, protože rozvinutější ekonomiky mají digitální finanční infrastrukturu už zavedenou.

Podle naší studie si skoro nejlépe vedly singapurský Systém na podporu pracovních míst a britský Systém na uchování pracovních míst, a to jak svým návrhem, tak svým účinkem. Dobře si ale vedly i některé systémy v nově se vynořujících ekonomikách. Dva indické programy – jeden zaměřený na ženy a systém záruk za nouzové úvěry, ze kterých měly prospěch více než tři miliony malých a středních podniků (SME) a mikro-podniků – které mohly fungovat na už existující finanční infrastruktuře, si vedly jako velmi účinné.

Také Togo, které má méně vyvinutou finanční infrastrukturu, to stejně zvládlo tak, že si vedlo velice dobře při využití toho, čím byl jejich program Novissi, který během trvání místních lockdownů prováděl každých čtrnáct dnů převody peněz do peněženek v mobilech neformálních pracovníků, které obnášely 30 procent minimální měsíční mzdy.

Jeden z našich hlavních závěrů je ten, že efektivní vládní pomocné programy mají tři kriticky důležité vlastnosti v běžné finanční infrastruktuře: kanály digitálních plateb, základní digitální systém identifikací pokrývající širokou populaci (jako je indický program Aadhaar) a jednoduchá data o lidech a firmách, která jsou provázána s digitální identifikací.

Země, jejichž finanční infrastruktura má tyto tři vlastnosti, si mohou navrhnout programy optimálně a rychle je realizovat. Např. singapurský program na podporu pracovních míst v malých a středních podnicích převáděl peníze oprávněným podnikům automaticky, kdy částky se vypočítaly na základě firemních výplatnic bez potřeby nějakého procesu žádostí. To umožnil digitální identifikační systém „CorpPass“, který přidělí každému SME unikátní IČO provázané s vládními daty o tom, jak tyto firmy platí daně a zaměstnanci dostávají mzdy.

Ale země, které postrádaly jednu nebo více vlastností takové infrastruktury musely dělat kompromisy mezi ambicemi návrhů jejich programů pomoci a úspěchy jejich fungování. V USA se Program ekonomických dopadů snažil vyplácet přes 50 procent populace, měl ale jen omezenou cílenost; všichni lidé, co dostávali sociální dávky a co podávali daňová přiznání s méně než 75 000 $ ročně např. dostávali stejnou částku.

Rovněž docházelo k problémům s plněním jak, co se týče rychlosti, tak pokrytí, a to kvůli tomu, že ten program zčásti využíval papírové šeky a neúplný seznam oprávněných příjemců. Ač nakonec podle tohoto systému dostalo platby přes 160 milionů Američanů, jen 90 milionů to dostalo do tří týdnů po 30. březnu 2020, kdy ten program začal.

Druhým významným zjištěním je to, že vybudování robustní digitální finanční infrastruktury může dát ekonomice větší vzpruhu, než jsme si dosud myslely. Před krizí COVID-19 jsme odhadovaly, že využití základních a pokročilých způsobů digitální identifikace k velkému rozsahu interakcí mezi lidmi a institucemi by mohlo v té které zemi do roku 2030 přinést mezi 3-13 procenty HDP. Teď ale odhadujeme, že potenciální přínos by mohl být až o 20 procent vyšší.

Pandemie pro mnoho zemí posloužila jako zátěžový test těžkého kalibru ukazující kritické mezery a příležitosti. Spolu s tím poskytuje cenné poučení o tom, jak zlepšit jeho efektivnost a odolnost.

Naše analýza pokrývá jen podmnožinu pomocných programů v malém počtu zemí. Ukazuje ale, že silná finanční infrastruktura pro SME a pro lidi je kriticky důležitá nejen při reakci na neočekávané a potenciálně katastrofické krize, jako je pandemie koronaviru, ale i pro posílení finanční odolnosti a ekonomického růstu.

Olivia White a Anu Madgavkar