Někteří političtí analytici mluví o nové administrativě Joe Bidena jako o „Obiden“ administrativě, poukazujíc tak na pokračování Obamova prezidentství. Realita je však taková, že ač se mohou vrátit mnohé stejné tváře, tak zírají na svět, který se za ty čtyři roky hodně změnil. (Foto: Wikimedia, Gage Skidmore)

Mezinárodní arénu v posledních čtyřech letech poznamenalo stažení z multilaterálních organizací a přehodnocení existujících vztahů při prosazování agendy „Amerika v první řadě.“ Jmenování Joe Bidena 46. prezidentem znamená konec těchto snah.

Ač si mezinárodní komunita nad sliby Bidenovy administrativy o bilaterálním zapojení a větší předpověditelnosti oddechla, není návrat ke stavu za Obamovy éry pravděpodobný. Německá kancléřka Angela Merkel Bidena před první dnem v úřadu varovala: „Nemyslete si, že zítra mezi námi bude všechno v harmonii.“

Ač se USA stáhly z Íránské jaderné dohody a Pařížské klimatické dohody a zahájily obchodní válku s Čínou, tak Německo a EU nastoupily na jiný kurz, kdy zůstaly v obou mezinárodních dohodách a podepsaly průlomovou Komplexní investiční dohodu (CAI).

Německo za Trumpova prezidentství mělo s USA časté rozmíšky kvůli příspěvkům do NATO, kdy bývalý prezident Německo označoval za „delikventa“ v jeho přispívání. To samé probíhalo kvůli ruskému plynovodu do Evropy Severní proud 2. Spory vedly k americkým sankcím na tento projekt a k intervencím, které německá kancléřka otevřeně označovala za „nedobré“.

Během toho pochlebování nové administrativě se projevují pocity ohromného optimismu, že na horizontu je změna, ale v krátkodobém výhledu není pravděpodobné, že bychom se změny dočkali.

Donald Trump ve vztazích s Čínou vypěstoval skepsi k Číně, která nabyla až podpory obou stran a nasměrovala Washington do kolizního kurzu s Bruselem a Berlínem. To platí i o plynovodu Severní proud 2, což tedy znamená, že radikální politický posuv se moc čekat nedá.

Kromě těchto překážek, na kterých to vázne, však Angela Merkel přivítala atmosféru nabízející „mnohem více možností k politické dohodě.“

Prezident Biden neztrácel vůbec čas a hned vládní vyhláškou znemožnil americké stažení ze Světové zdravotnické organizace a zase se přidal k Pařížské klimatické dohodě, ale USA se vrací k jinému stolu, než od kterého odešly.

USA budou dohánět existující signatáře, kteří zatím tu agendu táhli a stanovili už standardy.

Ač je návrat amerického vedení a zapojení do světových záležitostí vítán, není tu moc touhy po tom, aby se USA postavily do čela s tím, že mezinárodní komunita půjde za nimi. Jak to v nedávném interview s Financial Times charakterizovala bývalá ředitelka politického plánování na ministerstvu zahraničí za Hillary Clinton Anne-Marie Slaughter, tak je tu potřeba „vedení z prostředka.“

Ač si teď v Berlíně i Bruselu dělají naděje, že nyní za nové administrativy „bude spolupráce spočívat na širším základě společného přesvědčení,“ tak se rovněž uznává, že „Evropa teď bude muset celkově převzít více odpovědnosti, jak vojensky, tak diplomaticky.“

Na toto téma Merkelová souzní s vizemi francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který věří na budoucí „strategickou autonomii“ Evropy. Deštník americké vojenské ochrany, ať už nezávislé nebo přes NATO, býval dlouho základním kamenem amerického vlivu v jiných oblastech. „Strategická autonomie“ by tudíž od základu změnila povahu vztahů mezi USA a EU.

Podle dat o lidské síly Amerického obranného centra, je jen v Itálii a v Německu 68 000 aktivních amerických vojáků, takže postup k autonomnějšímu modelu určitě zatím dělá teprve dětské krůčky. Ale jak Bloomberg řekl Mujtaba Rahman z EURASIA Group: „Řím také nepostavili za den a toto je velice dlouhodobá záležitost.“

Tato vize však není všeobecně přijímána, kdy německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer píše, že „Evropané nebudou schopni nahradit kriticky důležitou roli Ameriky jako záruky bezpečnosti,“ což Macron ostře zavrhl jako „dezinterpretaci historie,“ se kterou on „rozhodně nesouhlasí.

EU se záměrem znovu ukout minulé vztahy Bidena představuje jako příležitost k možnosti zase spoléhat na své spojence a k ulehčení břemene mezinárodních vztahů a umožňuje nové administrativě soustředit se na domácí agendu. USA jí tím však přenechávají budování dlouhodobého vlivu, aby si zařídily takovouto přestávku. Taková změna tedy vyvolává otázku, co budou USA dělat během přechodu od ochránce k partnerovi a během posuvu v rovnováze moci, který takový krok představuje?

Freddie Reidy