Vědci z Univerzity Otago na Novém Zélandu určili nejbezpečnější místa na Zemi, kde může lidstvo přežít globální epidemii a obnovit technologickou civilizaci. Ukázalo se, že se jedná o ostrovní státy s poměrně vysokou úrovní HDP. O výsledcích výzkumu stručně píše Science Alert. (Foto: Wcifly.com)
Specialisté zkoumali suverénní státy s populací více než 250 tisíc lidí, uznané OSN a bez pozemních hranic s jinými státy. Nezahrnuli do seznamu malé ostrovy, které se mohou stát útočištěm pouze pro malé skupiny lidí, které nejsou schopny obnovit civilizaci.
Byly brány v úvahu rovněž takové faktory, jako je dostupnost přírodních zdrojů, politické a sociální charakteristiky společnosti, demografie a zeměpisná poloha ostrova.
Výsledkem byl seznam 20 míst, která by se mohla stát dobrým útočištěm před smrtícími pandemiemi a odrazovými můstky pro budoucí obnovení civilizace. Nejvhodnější je Austrálie, Nový Zéland a Island.
K dalším patří Japonsko, Barbados, Kuba, Fidži a Jamajka. Tyto země mají relativně vysoký HDP a jsou soběstačné ve výrobě potravin a energie.
Podle závěru předchozí práce téže skupiny vědců budou ostrovní státy schopny zabránit šíření epidemie na svém území, pokud dostatečně rychle uzavřou své hranice.
Přednedávnem vědci z Univerzity Michiganu a Univerzity Arizony v USA dospěli k závěru, že v budoucnosti se rychlost globálního oteplování zvýší.
Výzkumníci poprvé úspěšně vymodelovali extrémní oteplení ve spodním eocénu (před asi 56 miliony lety), které se, jak se očekává, může v budoucnu zopakovat.
Pomocí klimatického modelu CESM1.2 vědci zjistili, že rychlost oteplení se prudce zvyšuje s růstem obsahu kysličníku uhličitého v atmosféře. Jedním z faktorů, který vysvětluje značnou citlivost klimatického systému Země, je oblačnost. Zmenšení oblačnosti a neprůzračnosti atmosféry v eocénu urychlilo oteplení způsobené kysličníkem uhličitým. Shodné dodatečné podmínky se zaznamenávají také dnes, avšak citlivosti klimatu úrovně eocénu nebude za života nynější generace dosaženo.
Spodní eocén (před přibližně 48 až 56 miliony lety) byl nejteplejším obdobím v dějinách Země za posledních 66 milionů let. Začalo na rozhraní paleocénu a eocénu termálním maximem, který se charakterizuje prudkým oteplením, které zapříčinilo vymírání mnoha druhů. Teplota zemského povrchu byla o 14 stupňů Celsia vyšší než nyní. Úroveň kysličníku uhličitého činila 1000 částí na jeden milion.
Podle názoru klimatologů nebude-li nic uděláno pro snížení výronů kysličníku uhličitého, může jeho obsah znovu dosáhnout 1000 částí na jeden milion.
Zdroj: sciencealert.com
