V úterý 25. 6. odpoledne stál u nástupiště na Hlavním nádraží v Praze vlak: vizuálně připomínal „motoráček“; je-li zde příbuznost, model, který pobrukoval svými agregáty, se jevil jako dokonalejší. Mašinfíra nám sdělil, že jde o unikát nesoucí název Stříbrný šíp. Natočili jsme video a vyzpovídali V. Hrubého z ČVUT, který se o Č(S)D zajímá.

Pane Hrubý, podobnost s motoráčkem, zde však krásná laminární konstrukce. Půvabné detaily… O jaký vlak se jedná?

O vozidla Č(S)D se zajímám pouze v rámci koníčku. Stříbrný šíp však znám. Je to jediný motorový vůz řady M 260.0, vyrobený v továrně PRAGA (později ČKD) v roce 1939. Na svou éru dosahoval nebývalých výsledků, kterými předčil mnohé tehdejší parní lokomotivy. Z tabulky se dá odvodit, že max. provozní rychlost byla stanovena na 90 km/hod, ale kupříkladu 17. února 1939 vykonal mezi Prahou a Kolínem technicko-policejní zkoušku, při které dosáhl rychlost až 130 km/h. Nové předpisy pro účinnost brzd však vedly k tomu, že maximální rychlost byla stanovena na 90 km/hod. Dne 14. března 1939 pak nastalo slavností představení veřejnosti.

To už se smrákalo nad Československem. Na spadnutí byla nacistická invaze…

Stříbrný šíp stačil ohromit především rychlostí. Představte si, že cesta na trati Praha–Pardubice tomuto vlaku tehdy trvala 68 minut! Rychlíky tažené parními lokomotivami „mikádo“ řady 387.0 tenkrát potřebovaly na stejnou trasu skoro hodinu a půl. Stříbrný šíp tak při své předváděcí jízdě demonstroval svou hlavní přednost, pro kterou měl být nasazen na důležité expresní tratě. Tou předností byla rychlost. Ano, válečné události přerušily vývoj vozidla, které mělo být konkurentem dalšího rychlíkového vozu (jednotky) známého pod označením „Slovenská strela“ z provenience TATRA Kopřivnice.

Co se stalo s tak zajímavým projektem, když už bylo po válce?

Po válce byl vůz ponechán svému osudu, naprosto zdevastován a rozkraden, motory byly prodány jako záložní zdroje energie do Karlínského divadla, po povodních v roce 2002 se ale po nich slehla zem.

Nemohly se „tajně“ vrátit do renovovaného vlaku? Byl by to romantický příběh, že?

Zpět k historii: vlak byl definitivně odstaven v roce 1953, od těch časů přispěním nenechavců chátral. V 90. letech se ho ujalo Železniční muzeum v Lužné u Rakovníka. Vlak byl následně umístěn v depozitáři v Chomutově. Odsud putoval za pomoci nehodového vlaku do dílen DPOV v Nymburku, kde pak prošel kompletní obnovou. Z vozu se totiž fakticky zachovala pouze skříň, podvozek a některé ovládací prvky. Nejdříve se proto uvažovalo o osazení motorů Tatra, nakonec se ale opraváři rozhodli pro jabloneckou značku Tedom, jejíž motory pohánějí například Regionovy.

Oprava vozu M260.001 započala v Nymburce v průběhu roku 2011 a provázela ji rozsáhlá příprava, při které byl vůz v podstatě znovu vyprojektován a řada komponent, včetně pohonné části, byla nově vyrobena. K pohonu vozu dnes slouží dvojice agregátů TEDOM TD 242 RV TA 25, ze kterých se točivý moment na nápravy přenáší pomocí hydromechanické převodovky. Celkový výkon obou motorů je po rekonstrukci 336 kW. 

V roce 2014 byl vůz zakoupen Výzkumným Ústavem Železničním, a.s., v následujících měsících se pak oprava dostala do závěrečné fáze. Dne 14. 1. 2016 byly poprvé nastartovány nové motory vozu, v průběhu února byl dokončen jeho vnější nátěr a dne 15. 3. 2016 byl vůz přímo v areálu dílen slavnostně pokřtěn a představen novinářům.

Tedy po 77 letech?

No vidíte. Tolik ve stručnosti k historii tohoto nádherného vozu.