Když se podíváte na stránky Veřejného ochránce práv, zjistíte, že jeho cílem je „chránit osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy nebo pokud jsou úřady nečinné“. Definice je to pěkná, ale jak se slučuje s ryze politickým aktivismem současné ombudsmanky Anny Šabatové? Odpověď zní „nijak“! Ale přesto (jí) to bohužel prochází…
Snad za žádného ombudsmana nebyl tento institut takovým symbolem bezprecedentního politického aktivismu, jako právě za éry současné Veřejné ochránkyně práv, Anny Šabatové. Posledním příkladem par excellence byla tisková zpráva s názvem: „Lesby a gayové volají po manželství, společnost se na to zdá být připravená,“ která byla publikována jen před několika málo dny. Ve zprávě ombudsmanka veřejnost seznámila s výsledky dotazníkového šetření, jehož se účastnily bezmála dvě tisícovky respondentů z takzvané LGBT komunity. Cílem bylo zjistit, citujme: „s jakými problémy a překážkami se LGBT osoby v posledních pěti letech potýkaly, jak je podle nich společnost přijímá, s jakými společenskými stereotypy a předsudky se setkávaly a jaké jsou jejich zkušenosti s diskriminací a obtěžováním.“
Takový průzkum by jistě mohl být vcelku chvályhodným počinem, nebýt ovšem několika problematických momentů. Jednak je samozřejmě velkou otázkou, do jaké míry má Veřejný ochránce práv, jehož primárním úkolem je, jak jsme již řekli, „chránit osoby před jednáním úřadů a dalších institucí“, iniciovat průzkumy, které se vztahem občan – instituce nijak nesouvisejí… Navíc, jak uvádí sám zástupce ombudsmanky, Stanislav Křeček, „Pokud se takový ‚výzkum‘ dělá uvnitř komunity, o níž jde, je výsledek možné uhodnout už předem.“
Daleko zajímavější je ale jeden z hlavních výstupů průzkumu, podle kterého hodnotí LGBT lidé své postavení v České republice jako spíše vyhovující (hodnotili je 6,4 body z 10 možných). A právě tady narážíme na hlavní problém: pokud sami příslušníci komunity hodnotí svou situaci jako „spíše vyhovující“, pak je z logiky věci jasné, že angažmá ombudsmana v celé záležitosti by zde mělo končit. Protože hodnocení „spíše vyhovující“ rozhodně nenapovídá jakékoli systémové diskriminaci těchto osob.
Průzkum sice uvádí konkrétní příklady, kdy musely tzv. LGBT osoby čelit nepříjemným slovním výpadům například v dopravních prostředcích či v zaměstnání, ale to se funkce Veřejného ochránce práv přece nijak netýká! Ombudsman má řešit šikanu jedince ze strany státu, ne šikanu jedince jiným jedincem při ranní cestě tramvají.
Šabatová se očividně rozhodla využít šetření jako záminku pro nastolení ryze politické agendy, kterou bychom mohli pracovně nazvat jako „manželství pro všechny“ a vypracovala také seznam doporučení, která by mohla vést k tomu, opět citujme: „aby se LGBT+ lidem v České republice v budoucnu žilo lépe.“ Ponechme stranou vágnost termínu „aby se žilo lépe“ a znovu zopakujme, že cílem Veřejného ochránce práv není zajišťovat, aby se někomu někdy nějak žilo, ale že má chránit občana před zlovůlí státních institucí! A rovněž se dá s určitostí říci, že Anně Šabatové z titulu její funkce ani nepřísluší, aby hodnotila, na co je nebo není tato společnost připravena.
Namísto ochrany před zlovůlí institucí se naopak Šabatová ke zlovůli sama kloní, když v seznamu svých doporučení navrhuje „novelizovat ustanovení §133a občanského soudního řádu, jež upravuje sdílení důkazního břemene v diskriminačních sporech“. Přeloženo z právní mluvy to znamená, že pokud vás někdo nařkne z diskriminace, jste v maléru, protože jste to vy, kdo musí dokázat, že jste nikoho nediskriminovali – namísto, aby tíhu veškerého dokazování nesl zcela logicky ten, kdo vás nařknul. Legendární filmový inspektor Trachta byl tedy velký vizionář, když hovořil o „sprostém podezřelém“.
Tím ale bohužel politický aktivismus veřejné ochránkyně práv nekončí. V seznamu doporučení pro oblast školství a vzdělávání například radí: „upravit rámcové vzdělávací programy pro základní a střední vzdělávání tak, aby zde byla obsažena témata a výstupy vzdělávání bezprostředně související s LGBT+ komunitou a specifiky jednotlivých sexuálních minorit“. Dále také radí „zařadit problematiku LGBT+ a související měkké pedagogické dovednosti do systému vzdělávání pedagogů základních a středních škol“.
Tedy nejen, že ombudsmanka řeší problematiku, která jí k řešení z principu nepřísluší, protože k systémové diskriminaci LGBT osob u nás nedochází. Nejen, že ji chce řešit (mimo jiné) způsobem, který přesune důkazní břemeno z žalujícího na žalovaného. Ale ještě ke všemu navrhuje krok, vedoucí k indoktrinací dětí ve školách, která v konečném důsledku bude znamenat, že učitelé budou zase o něco méně učit a zase o něco více se zabývat jednou módní ideologií.
Boj za neustálé zvyšování požadavků LGBT komunity je relevantní cíl pro politika, který se uchází o hlasy voličů v demokratických volbách a následně nese za svůj program politickou odpovědnost. S činností úřadu, jež by ze své podstaty měl být nezávislý a nepolitický, nemá ovšem společného nic! Už proto, že sám název „Veřejný ochránce práv“ napovídá, že tu jde primárně o ochranu práv. Ta ale v případě LGBT komunity přece nijak ohrožena nebyla a nejsou! Spíše naopak…
Názory publikované přispěvatelem nelze ztotožňovat s postoji redakce zpravodajství AC24.cz
