Řecký režisér dokumentarista Aris Chatzistefanou se vydal do Caracasu, aby osobně zjistil, vypukla-li v této zemi těžká humanitární krize. Obraz v mainstreamových médiích se však lišil od toho, co viděl režisér na vlastní oči.

Váš dokumentární film Make the economy scream byl promítán na festivalu v Soluni. Jak reagovalo obecenstvo? Dozvědělo se něco, o čem neinformují řecká média?

Velkým dojmem na mě zapůsobila reakce lidí ještě před promítáním filmu. Byl to pravděpodobně náš nejúspěšnější crowd funding projekt. Mysleli jsme, že zájem nebude velký, vždyť Venezuela je daleko, a netýká se to Řecka, zájem byl ale obrovský.

Všichni si totiž už trochu mysleli, že to, co vidí v médiích, nemá nic společného s realitou, ale neznali podrobnosti, které je právě zajímaly – reálné příčiny ekonomického kolapsu. Chtěli jsme ukázat, že situace je skutečně těžká, pokusili jsme se však soustředit na příčiny, které to způsobily. Uvědomujeme si míru odpovědnosti Madura, protože udělal vážné chyby, ale především jsme viděli následky amerického embarga, o kterých se ve světových masmédiích nemluví.

Pamatujete si na své dojmy, když jste se poprvé dostal do Venezuely?

Během 11-12 hodin letu jsem přečetl desítky textů o tom, co se děje v této zemi. Proto jsem vycházel z letadla v očekávání, že mě okradou, nebo zabijí. Čekal jsem, že se zdejší lidé zbláznili a střílejí jeden do druhého. Přečetl jsem někde, že museli vyloučit ze života sex, protože nemají prezervativy. Ve skutečnosti jsem viděl docela nebezpečné město, necítil jsem ale větší riziko než třeba v Rio de Janeiru, nebo v některých mexických oblastech. Navštívil jsem totiž většinu latinskoamerických zemí.

Druhý šok jsem zažil, když jsem přišel fotografovat prázdné pulty v obchodech, myslel jsem, že přijdu do prvního náhodného obchodu, rychle to natočím, a tím to skončí, žádné prázdné pulty tam ale nebyly. Ano, jistý nedostatek byl, ale v žádném případě ne prázdnota, o které tolik mluvili. Šel jsem do druhého, třetího supermarketu, do jiné čtvrti, ale žádné prázdné pulty jsem nenašel. Problémy samozřejmě byly, právě tady jsem začal chápat, že nám neříkají pravdu.

Prázdné pulty tu měli před dvěma nebo třemi lety, v našem filmu vysvětlujeme proč. Pro média jsou ale prázdné pulty dobrý obraz. A dokonce dnes, kdy jsou obchody plné zboží, média radši ukazují staré záběry a falšují zprávy místo toho, aby zkoumala podstatu problémů, protože pak si člověk uvědomí vinu USA ve všech etapách ekonomické krize.

Je něco, co se nedostalo do finální verze filmu?

Bylo složité ukázat, že hlavním problémem jsou peníze. Nedokázal jsem samostatně najít ani tu nejmenší bankovku, anebo dostat platební kartu, protože se tam všechno dělá pomocí předplacené karty. Tato karta je potřebná pro jízdu městem, pro to, aby si člověk mohl koupit na ulici hot dog. Nic se neplatí hotovostí, protože při zdejší inflaci to prostě nemá smysl.

Lidé by museli tahat celé pytle peněz. Zato ale karta funguje normálně. Doprovázel mě vždy jeden z místních obyvatel, který mi pomáhal s platbami. Jednou se mu něco stalo, zůstal jsem sám. Uvědomil jsem si, že jsem tu zřejmě nejbohatší člověk, ale nemohu si koupit ani placku se sýrem. Jedl jsem tedy čokoládu, kterou jsem přivezl z Řecka jako dárek, přemýšlel jsem o tom, že problémy, které nám ukazují, jsou naprosto jiné než existující.

Navštívil jste také místní nemocnice. Můžete stručně vylíčit, jaké to tam je?

Zdravotnický systém je jedním z hlavních problémů. Nejhorší z toho je, že nemají léky, za což nesou vinu USA. Tisíce lidí umírají kvůli embargu a ekonomickým sankcím. Nedávno byla zveřejněna zpráva dvou ekonomů, Marka Weisbrota a Jeffreye Sachse, ve které se praví, že za dva poslední roky zemřelo kvůli sankcím 40 tisíc lidí.

Vysvětluje se to prostě. Venezuelci nemohou dovážet ani inzulin a další základní léky, protože sousední země jim je neprodávají, což je nutí kupovat to v Indii, Číně a dalších zemích. Ať USA mluví cokoli o tom, že se jejich sankce týkají úředníků, zabíjejí tisíce lidí. Uvedl jsem číslo 40 tisíc, ale obávám se, že může to dosáhnout úrovně Iráku. V jednom interview se Madeleine Allbrightové zeptali: „Půl milionu dětí zemřelo kvůli vašemu embargu. Myslíte, že to stálo za to?“ Odpověděla: „Máme za to, že ano.“ Ve Venezuele dnes došlo k malé genocidě.

Dá se situace ve Venezuele označit za humanitární krizi, jak tomu říkají v západních médiích?

Otázka spočívá v tom, proč používají výrazu „humanitární krize“. Ti, kdo tento výraz používají, chtějí s jeho pomocí dokázat, že vznikly podmínky pro humanitární intervenci. Tedy responsibility to protect, odpovědnost za ochranu, což je nový jev v mezinárodním právu.

Ve skutečnosti ale neexistuje odpovědnost, která předpokládá, že jedna země musí vpadnout do druhé, která má problémy. Humanitární pomoc, kterou nabídly USA, je maličkost. Šlo o částku 20 milionů, zatímco schodek národní ekonomiky překročil sedm miliard. Je to totéž, jako kdyby člověku amputovali ruku a dali mu acylpyrin, aby se uzdravil.

Zdroj: snews.com