Mezinárodní soud OSN v Haagu se minulý týden usnesl na tom, že Velká Británie musí předat Čagoské ostrovy Mauriciu, přičemž co možná nejdříve. Toto rozhodnutí bylo přijato téměř jednohlasně: 13 soudců proti jedné zástupkyni USA. (Foto: Wikimedia)
Zdálo by se, že územní spor, který trval několik desetiletí, byl vyřešen. Londýn ale odpověděl, že „pozorně prozkoumá" dané rozhodnutí. V překladu z diplomatického jazyka to znamená, že ostrovy byly a zůstanou naše.
Čagoské ostrovy jsou skupinou šesti atolů a více než 600 dalších menších ostrovů Indického oceánu. Největší z nich Diego García má plochu pouhých 27 kilometrů čtverečných. Zdálo by se, že spor o tyto roztroušené neobývané ostrůvky nestojí ani za řeč.
Jenže vody kolem souostroví, které Londýn vyhlásil za výhradní, činí přes 500 tisíc kilometrů čtverečních (dvakrát více než samotná Velká Británie). A s ohledem na strategický význam daného území, jež umožňuje kontrolovat prakticky celý Indický oceán, bude jasné, proč se spory kolem atolů dostávají čas od času na tu nejvyšší mezinárodní úroveň.
Na ostrově Diego García se nachází jedna z největších tajných amerických vojenských základen v zahraničí, ze které byly koordinovány bojové operace v Iráku a Afghánistánu. Američtí úředníci se přiznali, že tato základna byla nedávno používaná jako tajná věznice CIA, ve které se páchaly „hnusné věci".
Americký zájem o tuto základnu, a nikoli „nějaké" zákony a mezinárodní pravidla, rozhoduje o osudu Čagoských ostrovů. I když se Londýn po desetiletí snaží dokázat, že územní spor o souostroví je výhradně předmět dvoustranných jednání mezi Británií a Mauriciem, a proto se nedá projednávat u mezinárodních soudů a v OSN, byla původně jasná závislost samotného Londýna na Washingtonu.
Tyto rajské atoly Indického oceánu obývaly až do sedmdesátých let minulého století podle různých odhadů dva až čtyři tisíce lidí, původní obyvatelé souostroví. Ale jakmile projevily USA v polovině šedesátých let zájem o vybudování základny, bylo o osudu těchto lidí rozhodnuto.
V mnohém právě díky tomuto soudnímu líčení byly odhaleny některé podrobnosti tajných jednání Londýna s Washingtonem, který požádal, aby původní obyvatelé Čagoských ostrovů byli násilně přesídleni. Korespondence přitom obsahovala velmi cynické výrazy, jež svědčí o skutečném vztahu západních „nadlidí" k domorodcům. Vysoký britský úředník z ministerstva zahraničí si například v roce 1966 postěžoval: „Mezi ptactvem se bohužel dá potkat několik Tarzanů a Pátků."
Američanům bylo slíbeno, že na souostroví nezůstane do dne otevření vojenské základny žádné původní obyvatelstvo kromě racků. Ptáci ale podle výroku úředníka z Foreign Office nemají nárok ani na práva žen. Byl to takový humor západních civilizovaných lidí.
Většina obyvatel Čagoských ostrovů byla v letech 1971-73 vyhoštěna za hranice své vlasti bez práva na návrat. Někteří dostali symbolické odškodné, někteří se o ně soudí dodnes. Ano, někteří z těchto nucených přesídlenců jsou naživu. Nebylo to přece dávno, v době, kdy v SSSR již zapomněli na to, co je to deportace národů.
Ano, perestrojka a glasnosť mnohé z nás jaksi přesvědčily o tom, že deportace národů patří výhradně do sovětské, Stalinovy doby. Ale Čagoské ostrovy nejsou zdaleka jediným příkladem podobných akcí Západu v minulém století.
Připomeneme hrozný osud obyvatel atolu Bikiny, který byl přeměněn na americký jaderný polygon. Nebyli jenom vyhoštěni z vlastní země, ale stali se prakticky pokusnými králíky pro výzkum následků radioaktivního zamoření.
V padesátých letech minulého století přesídlila kanadská vláda násilím původní obyvatele Labradoru (Inuity) z míst nerostného bohatství do pustých arktických krajů. Prý pro jejich vlastní blaho. Nebudou se tam s nikým křížit, tak se zachovají jako národ.
Také v Evropě došlo poměrně nedávno k přesídlení etnických skupin na oficiální úrovni. Mezinárodní vyjednavači přispěli například k dosažení dohody mezi Kyprem a oddělenými severními územími o výměně řeckého a tureckého obyvatelstva. Rozdělení Jugoslávie bylo rovněž doprovázeno masovým přesídlením etnických Srbů z Chorvatska a Kosova, což Západ fakticky podporoval.
Nebylo by spravedlivé říct, že se ve Velké Británii neozvaly kajícné hlasy, když byl odhalen vztah vlády vůči „Tarzanům" Indického oceánu. Známý britský televizní moderátor Ben Fogle napsal například sloupek pod výřečným titulkem „To, co jsme udělali s obyvateli Čagoských ostrovů, mě nutí, abych se styděl, že jsem Brit".
Vůbec to ale nebrání britským úředním osobám, aby tvrdily, že Čagoské ostrovy stejně patří Londýnu bez ohledu na rozhodnutí Mezinárodního soudu OSN. V každém případě do té doby, dokud bude království potřebovat toto souostroví „kvůli bezpečnostním účelům".
