Až za pět dní po explozi v Černobylské atomové elektrárně 1. května 1986, sovětské řídící složky zjistili hrozivý objev: Aktivní zóna explodovaného reaktoru se stále tavila. V jádru se nacházelo 185 tun jaderného paliva a jaderná reakce pokračovala děsivou rychlostí. Pod 185 tunami roztaveného jaderného materiálu se nacházela nádrž s pěti miliony galonů vody. Voda byla využívána v elektrárně jako chladivo a jedinou zábranou, která oddělovala roztavené jádro reaktoru od vody, byla hrubá betonová deska.

Tavící se aktivní zóna pomalu propalovala betonovou desku a klesala k vodě ve formě roztaveného žhavého proudu radioaktivního kovu.

Pokud by se toto rozžhavené a roztavené jádro reaktoru dotklo vody, způsobilo by to masivní radioaktivní parní explozi, jejímž následkem by byla značná radioaktivní kontaminace větší části celé Evropy. Podle počtu obětí by přitom vypadala první černobylská exploze jako malá bezvýznamná nehoda.

Novinář Stephen McGinty napsal: "Nastal by jaderný výbuch, který by podle propočtů sovětských vědců způsobil vypaření paliva ve třech dalších jaderných reaktorech a srovnal by se zemí 200 čtverečních kilometrů, zničil Kiev, znečistil systémy vodních zdrojů minimálně pro 30 milionů obyvatel a na více než století by změnil celou severní Ukrajinu na nevhodnou pro život. "

Škola ruských a asijských výzkumů (The School of Russian and Asian Studies) v roce 2009 vydala zprávu s ještě horšími možnými následky. "Pokud by roztavené jádro reaktoru dosáhlo vodu, následující exploze by zničila polovinu Evropy a změnila by Evropu, Ukrajinu a část Ruska na neobyvatelné zónu po dobu asi 500 let."

Experti pracující na místě havárie zjistili, že roztavené jádro přepalovaly zmíněnou betonovou desku a s každou minutou se přibližovalo k vodě.

Inženýři okamžitě vypracovali plán pro zabránění hrozících explozí zbývajících reaktorů. Bylo rozhodnuto, že přes zatopené komory čtvrtého reaktoru projdou v potápěčských skafandrech tři lidé. Když dosáhnou chladicí zónu, tak najdou pár uzavíracích ventilů a otevřou je, aby voda zcela vytekla ještě předtím, než přijde do styku s aktivní zónou reaktoru.

Pro několik milionů obyvatel SSSR a Evropy, kterých by čekala neúprosná smrt, nemoci a jiné škody v podobě hrozící exploze, to byl výborný plán. Co nelze říci o samotných potápěčích. Tehdy byla radioaktivní nádrž s vodou s přibližujícím se roztaveným jádrem reaktoru asi nejhorší místo na planetě. Všichni si byli vědomi, že kdokoliv se dostane do této radioaktivní zóny, tak nemůže přežít.

Řídicí složky vysvětlili okolnosti hrozící druhé katastrofální exploze, plánu jak se jí vyhnout a následcích celé operace. Ve skutečnosti šlo o nutnou smrt z radioaktivního ozáření. Přihlásili se tři lidé.

Tři muži dobrovolně nabídli svou pomoc s vědomím, že to bude to poslední, co dělají ve svém životě. Byl to starší inženýr- elektrikář, starší inženýr - mechanik a vedoucí směny. Úkolem vedoucího směny bylo držet podvodné světlo tak, aby inženýři mohli identifikovat správné ventily, které bylo třeba otevřít. Na druhý den se trojice mužů oblékla do výstrojí a vydala se do smrtícího bazénu.

V nádrži kralovala úplná tma a vodotěsné světlo vedoucího směny bylo nevýrazné a pravidelně zhasínalo. Přemísťování a hledání v kalné vodě nepřinášelo výsledky. Potápěči se snažili dokončit úkol v radioaktivní vodě co nejrychleji, protože izotopy ničily jejich organismus. Ale nedařilo se jim najít vypouštěcí ventily, ale pokračovali s hledáním i přes hrozbě, že světlo mohlo kdykoliv zhasnout a nastala by neproniknutelná tma.

Lampa opravdu zhasla, ale až poté, co její paprsek osvětlil potřebné potrubí. Inženýři věděli, že potrubí vede k potřebným ventilem. Pomocí rukou se hmatem přesouvali podél potrubí v úplné tmě, bez jakékoliv ochrany před silným radioaktivním zářením. Ale na konci potrubí byly dva ventily, které mohly zachránit miliony životů. Potápěči jejich otevřely a nádrže se začaly rychle vyprazdňovat.

Když se tři muži dostali na povrch, jejich role byla splněna. Pracovníci pracovních, řídících a záchranných složek jejich vítali jako hrdinů, kterými ve skutečnosti i byli. Lidé doslova vyskakovali od radosti.

Během následujícího dne pět milionů galonů radioaktivní vody vyteklo zpod čtvrtého reaktoru. Následně si roztavené jádro reaktoru prorazilo cestu do prázdných nádrží. Druhé explozi nedošlo. Výsledky analýz provedených po této operací se shodly na tom, že pokud by trojice mužů nádrže nevypustila, tak by exploze páry změnila dějiny historie a zemřely by miliony lidí.

V průběhu následujících dnů se začaly na trojici mužů projevovat neodvratné a nezaměnitelné příznaky nemoci z ozáření. Po několika týdnech všichni tři zemřeli. Mužů pochovali v olověných, hermeticky uzavřených rakvích. Jejich těla byla i po smrti prosáklý radioaktivním zářením.

Tito muži věděli, že nemají žádnou šanci na přežití, ale "genetika" jim umožnila najít v sobě sílu a rozhodnout se pro záchranu života jiných ... Trojice mužů, která zachránila miliony lidí se jmenovala: Alexej Ananenko (Ukrajinec), Valerij Bespalov (Rus) , Boris Baranov (Rus). Podobných hrdinů, kteří likvidovali havárii v Černobylu a později zemřeli na následky ozáření, bylo mnohem víc.