Čeští politici se bojí došlápnout si na Českou televizi, protože většina z nich jsou zbabělci. I díky tomu je ČT státem ve státě, řekl v rozhovoru pro Sputnik bývalý místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a bývalý člen Rady Českého telekomunikačního úřadu, mediální expert Petr Štěpánek.

Česká média přinášejí informace o probíhající debatě o zvyšování koncesionářských poplatků. V současné době je televizní poplatek 135 korun měsíčně, rozhlasový poplatek činí 45 korun měsíčně. Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, podle informací portálu Novinky.cz, by si přál zvýšení rozhlasového poplatku o 5 korun, ředitel České televize Dvořák by si přál zvyšování poplatků v závislosti na inflaci. Hrozí českým médiím veřejné služby nedostatek prostředků, nebo jsou zmíněné diskuze jen vyjádřením nenasytnosti těchto médií?

Štěpánek: Nejdříve je třeba si položit několik otázek. První otázkou je, co je to veřejná služba v oblasti vysílání? Je veřejná služba zpravodajství? Ano, je. Ale ne v téhle (současné — red.) podobě. Je veřejná služba publicistika? Ano, je. Ale ne v téhle (současné — red.) podobě. Jsou veřejnou službou nějaké vzdělávací programy? Ano, jsou. Jsou veřejnou službou filmy? Nevím. Spíše ne. Jsou veřejnou službou zábavní pořady? Jak které. Je veřejnou službou Star Dance? Ne, určitě není! Takhle můžeme v kladení otázek pokračovat.

Nejprve tedy musíme vymezit, co to je, či není, veřejná služba v oblasti vysílání. Pokud se shodneme na tom, že nějaká veřejná služba v oblasti vysílání by měla existovat, tak druhou otázkou je, jak se bude financovat? Současný způsob financování je pouze další daň uvalená na domácnosti. Systém koncesionářských poplatků vznikl v době, kdy mediální krajina vypadala úplně jinak. Tehdy jste si kupoval licenci k tomu, abyste mohl mít rozhlasový přijímač. Podobný princip se následně rozšířil i na televizi a dlouho jsme žili v době, kdy jsme měli jednu jedinou televizní stanici.
Mediální krajina v roce 2018 vypadá úplně jinak. Máme desítky televizních stanic, desítky a stovky rozhlasových stanic. A otázka zní, má se veřejnoprávní vysílání dál financovat de facto koncesionářskými poplatky, byť se to dnes jmenuje trochu jinak.

Jak se tyto poplatky dají definovat? Jsou neefektivní, jelikož část poplatků se cestou úplně poztrácí. Fakticky platíme poštu za to, že to vybírá. Jsou iracionální, neboť vznikaly v úplně jiné době, jak jsme si výše vysvětlili. A jsou asociální, protože všichni, chudí i bohatí, platí stejně. Multimilionář platí stejných 135 korun za televizi jako někdo, kdo má hodně hluboko do kapsy.

Ze všech těchto důvodů bychom se mohli a měli zamyslet nad tím, zdali máme v současné době a v budoucnosti praktikovat stejné způsoby, jako se praktikovaly v polovině 20. století. Já říkám — nemáme. Je to pouze další daň, a pokud společnost bude chtít, aby tady existovala nějaká veřejná služba v oblasti vysílání, tak to klidně můžeme platit přímo ze státního rozpočtu. To znamená, že potom bychom se na vysílání všichni podíleli mírou našeho zdanění, nikoli všichni stejně.

Ta současná výše poplatků poskytuje tedy médiím dostatečnou míru prostředků pro jejich činnost, mluví se o nějakých sedmi miliardách korun, nebo je to objektivně málo a proto se jedná o jejich zvýšení?

Co je dostačující? Veřejnou službu můžete zrovna tak provozovat za 70 milionů korun, jako za 7 miliard korun, jako za 70 miliard korun! Množství tvůrců, kteří budou chtít na té veřejnoprávní hromadě peněz kutat, bude vždy dost. Jak mi kdysi říkal bývalý ředitel brněnského studia České televize Karel Burian: V České televizi je peněz dostatek, ale ne pro každého.

Ta skutečná otázka zní, má být rozpočet ČT využíván na nákup drahé licence například na Star Dance? Nechybějí potom peníze na výukové programy, na vzdělávací programy, na hodnotné dokumenty? Já odpovídám — ano, chybějí!