Instituce Smithsonian zprostředkovala fascinující příběh o šestičlenné rodině, která přežila bez kontaktu se zbytkem společnosti celých 40 let – odříznutá během této doby netušila, že probíhala 2. světová válka či přistání na Měsíc. Uprchla při pronásledování věřících během 30. let a zvládla přežít v extrémních sibiřských podmínkách, přestože se několikrát ocitla na pokraji vyhladovění. Během útěku ve strachu o svůj život pronikla rodina hluboko do Sibiře, několik set mil od hranic Mongolska (zhruba do oblasti zvané Abakan). Usadila se poblíž hory, která se nachází 150 mil (240 km) od nejbližšího lidského osídlení.

A skutečně se měl otec rodiny Karp Lykov dobrý důvod bát. Jeho rodina byla součástí konzervativní ruské ortodoxní sekty známé pod názvem starověrci – skupina, jež čelila pronásledování již od dob Petra Velikého v Rusku 17. století. Tehdy se objevil silný tlak na modernizaci opožděného národa. O několik století později, na úsvitu ateistického bolševického režimu, starověrci opět čelili drsným útokům. V 30. letech komunistická patrola zastřelila Lykova bratra. Karp Lykov reagoval rychle, shromáždil svou rodinu, vydali se společně do lesů a nikdy se nevrátili.

Mike Dash za Smithsonian vysvětluje, co se dělo potom:

To byl rok 1936, a žili pouze čtyři z rodiny Lykovů – Karp; jeho žena, Akulina; 9letý syn jménem Savin a 2letá dcera Natalia. Vzali s sebou zbytek majetku a něco na zasetí. Stáhli se ještě hlouběji do tajgy, kde si postavili sled provizorních obydlí, až se nakonec uchytili na tomto opuštěném místě. V divočině se rodina rozrostla o další dvě děti – Dmitry roku 1940 a Agafia roku 1943 – a ani jedno z nejmladších dětí až do sklonku života nespatřilo lidskou bytost, jež by nebyla součástí rodiny. Jediné, co Agafia a Dmitry věděli o venkovním světě, pocházelo výhradně z vyprávění rodičů. Hlavní zábavou této rodiny, poznamenal ruský novinář Vasily Peskov, „bylo líčit ostatním své sny.“

Při putování divočinou v izolaci od společnosti se lesům přizpůsobili, ale žili neustále na pokraji vyhladovění. Lov se ukázal být nesmírně náročným, což donutilo rodinu přežívat hlavně na kořínkách, rostlinách, houbách… a dokonce i na kůře.

„Měli jsme neustále hlad,“ říkala Agafia, „každý rok jsme řešili, jestli všechno sníme, nebo něco ponecháme na semena.“ A popravdě, v roce 1961, Akulina raději zemřela hlady, než aby viděla hladovět své děti. Ovšem ten samý rok vyrašilo žito na místě, kde sázeli hrášky – „zázrak“, který jim pomohl vytvořit budoucí obživu.

Po prvním setkání s geology v roce 1978 rodina pustila – s velikou úzkostí – vědce do jejich domova. Dash píše:

Když sovětští geologové poznali Lykovu rodinu, uvědomili si, že podcenili jejich schopnosti a inteligenci. Každý člen rodiny měl odlišnou osobnost. Starý Karp se vyžíval v nejnovějších inovacích, které jim vědci přinesli do tábora, a přestože okamžitě odmítl věřit, že člověk vstoupil na Měsíc, rychle se přizpůsobil myšlence satelitů. Lykovi si vzpomněli, že v roce 1950, kdy se „hvězdy začaly na obloze pohybovat rychle“, přišel Karp s nápadem: „Lidstvo něco vymyslelo a vysílá ven oheň podobný hvězdám.“

„Co ho však ohromilo nejvíce,“ zaznamenal Peskov, „byl průhledný celofánový obal. „Bože, co to vymysleli – je to sklo, ale dá se zmačkat!“

Bohužel, rodině se po navázání kontaktu nedařilo dobře. Do roku 1981 tři ze čtyř potomků zemřeli na selhání ledvin (nejspíš z důvodu nedostačujícího stravování). Dmitry nakonec zemřel na zápal plic, což se mohlo spustit jako infekce přenesená od geologů. Karp a jeho dcera, navzdory žádostem vědeckých návštěvníků, trvali na tom, že v lese zůstanou.

Zdroj: smithsonianmag.com