V klimatických datech je zjevná cykličnost. Tento dokument prozkoumává výskyt přibližně 60letého cyklu, který se ukazuje v mnoha oblastech. Délka tohoto cyklu není přesně 60 let a je o několik let proměnlivá u různých klimatických jevů a podle lokalit. Klimatické modely s tímto cyklem nepočítají.

Odchylky globálních teplot

Následující obrázek ukazuje odchylky globálních teplot od Climatic Research Unit (IPCC používá data, která poskytla HadCRU – nakreslená od:

[ http://hadobs.metoffice.com/hadcrut3/diagnostics/global/nh+sh/]). Dva z cyklů byly zdůrazněny obdélníky (nikoliv od v vrcholu k vrcholu). Ta poslední část obrázku ukazuje cyklus z posledního obdélníku přebarvený na červeno a položený přes ten první cyklus (s vertikálním posunem o 0,3 stupně).

Jak vidíte z výše uvedených obrázků, tyto dva cykly jsou téměř identické, ale i tak IPCC říká, že modely dovedou vysvětlit ten cyklus z počátku 20. století pouze pomocí přirozených účinků, avšak pro ten pozdější cyklus je už zapotřebí antropogenického CO2. Vypadá to, že s těmi modely jsou nějaké vážné potíže, když dva identické cykly mají dvě velice odlišné příčiny.

Následující obrázek ukazuje stejný graf od Hadley protažený vertikálně, aby to ty cykly zdůraznilo.

Délka cyklů je přibližně 62 let s maximy kolem let 1879, 1942 a 2002 a s minimy kolem let 1910 a 1972.

Když přednesli tvrzení, že Země se mezi lety 1906 – 2005 oteplila o 0,74 stupně (IPCC AR4 AR4 [ http://www.ipcc.ch/pdf/assessment-report/ar4/syr/ar4\\\_syr\\\_spm.pdf]), tak ostentativně ignorovali 60-letý cyklus a svévolně si zvolili začátek a konec lineárního trendu uvnitř nelineárního cyklu. Ta červená přímka na obrázku níže ukazuje 0,74 stupně za století. Ovšem trend lineárního oteplení, který se ukáže po započtení cykličnosti ve skutečnosti ukazuje jen 0,4 stupně za století, jak ukazuje modrá přímka na obrázku níže.

IPCC rovněž v tom samém souhrnném dokumentu AR4 tvrdí, že „Lineární oteplující trend během posledních 50 let je (0,13 (0,10 až 0,16)°C za desetiletí), což je téměř dvojnásobek, než byl během posledních 100 let.“ To se ukazuje pomocí zelené čáry na obrázku výše. Nazývají to „akcelerací“ trendu oteplování, čímž zcela ignorují to, že lineární trend se u cyklických dat nemůže vzít svévolně. V IPCC jsou buď blbí, nebo zkouší klamat mlžením kolem statistiky (ta druhá možnost je ta pravděpodobnější).

Analýza Moreletových vln

Následující obrázek je ze studie od Basila Coelanda a Anthonyho Wattse, která ukazuje analýzu pomocí Moreletových vln uplatněnou na odchylky globálních teplot od HadCRUT3 [ http://wattsupwiththat.com/2009/05/23/evidence-of-a-lunisolar-influence-on-decadal-and-bidecadal-oscillations-in-globally-averaged-temperature-trends/] Asi 62 letý cyklus je jasně viditelný.

Zhen-Shan a Xian ( „Vícerozsahová analýza změn globálních teplot a trend k poklesu teplot v příštích 20 letech“, Meteorology and Atmospheric Physics, Vol.95, 2007 [ http://www.springerlink.com/content/g28u12g2617j5021/]): „K diagnostice proměnlivosti v datech středních ročních teplot globálně pro severní polokouli a pro Čínu mezi lety 1881 až 2002 bylo použito nové analytické metody pracující s několika časovými škálami, Mód empirického rozkladu EmD. Výsledky ukazují, že (1) Teploty lze zcela rozložit od čtyřech kvazi-periodických oscilací s různou časovou délkou včetně módu zhruba odpovídajícímu ENSO, periodický signál 6-8 let, 20-let dlouhý signál a 60-letý periodický signál, plus ještě trend. S tím, že se diskutuje míra příspěvku každé z kvazi-periodicit, a i trendu, s tím, že 60-letá časová škála oscilací proměnlivosti teplot je ta nejvýznačnější.“

Atlantická multidekadická oscilace (AMO)

Následující obrázek ukazuje odchylky AMO mezi lety 1850 až 2009 [ http://en.wikipedia.org/wiki/File:Amo\\\_timeseries\\\_1856-present.svg].

Délka cyklu je přibližně 62 let s maximy kolem let 1878, 1943 a 2004 a s minimy kolem let 1912 a 1974.

Cyklus AMO je velice blízký celkovému globálnímu teplotnímu cyklu co se týče délky cyklu a souběhu maxim a minim.

Knudsen et al ( “Sledování Atlantické multidekadické oscilace během posledních 8 000 let“, Nature Communications, 2011, [ http://www.nature.com/ncomms/journal/v2/n2/full/ncomms1186.html]): „Povaha a původ AMO je nejasná a neznámou zůstává i, zda představuje trvalý periodický hybný činitel klimatického systému či zda jde o dočasnou charakteristiku klimatu. My zde ukazujeme rozlišitelný oscilační charakter Severoatlantické oceánsko-atmosférické variability Severního Atlantiku s délkou asi 55 – 70 let během posledních 8 000 let. Testovali jsme a zamítli hypotézu, že klimatické oscilace jsou přímo vlečeny periodickými změnami ve sluneční aktivitě. Dospěli jsme tudíž k závěru, že kvaziperiodické asi 55 až 70 let dlouhé AMO je svázáno s vnitřní oceánsko-atmosférickou variabilitou, která existovala po velkou část holocénu. Naše analýza dále naznačuje, že provázání AMO s místními klimatickými podmínkami je modulováno orbitálně vyvolanými posuvy velkorozsahových oceánsko-atmosférických cirkulací.“

Pacifická dekadická oscilace (PDO)

Následující obrázek je ze studie NOAA o dopadu variability PDO na ekosystém Kalifornského proudu a ukazuje přibližně 60-letý cyklus PDO a jemu odpovídající teplotní režimy v severním Tichém oceánu [ www.nwr.noaa.gov/Salmon-Hydropower/Columbia-Snake-Basin/upload/Briefings\\\_3\\\_08.ppt ]

Cyklická sucha na Jihozápadě USA

Následující obrázek ukazuje index sucha ve Spojených státech mezi lety 1900 – 2002

[ http://www.ncdc.noaa.gov/img/climate/research/2002/may/Reg107Dv00\\\_palm06\\\_01000502\\\_pg.gif]

Délka cyklu je přibližně 64 let s maximy (vlhko) kolem let 1918 a 1982 a s minimem (sucho) v roce 1955.

Palmerův hydrologický index sucha z jihozápadu US PHDI má asi 5-letou prodlevu za AMO.

Délka dne – Index atmosférické cirkulace

Organizace pro potraviny a zemědělství OSN (FAO) ve zprávě o „Klimatické změně a dlouhodobých fluktuacích úlovků komerčního rybolovu,“ 2001

[ ftp://ftp.fao.org/docrep/fao/005/y2787e/y2787e01.pdf] poskytuje následující čísla ukazující délku dne (LOD) obráceně (nalevo) a Index zonální atmosférické cirkulace (napravo). Obojí vykazují zhruba 60-letou délku cyklu.

Zpráva FAO uvádí: „Spektrální analýza časových řad dT, ACI a délky dne (LOD) odhadnutá z přímých pozorování (110-150 let) ukázala jasnou 55-65 letou periodicitu. Spektrální analýza rekonstruovaných časových řad povrchových teplot vzduchu za posledních 1500 let naznačuje podobnou periodicitu (55-60 let). Analýza časové řady biomasy sardinek a ančoviček v Kalifornském vzestupném proudu z rekonstrukce 1600 let rovněž odhalila pravidelnou 50-70 letou fluktuaci. Spektrální statistiky úlovků komerčních druhů ryb za posledních 50-100 let rovněž vykázaly cyklické fluktuace asi 55 let.“ Následující čísla jsou z této zprávy a lze je vidět na: [ http://www.fao.org/docrep/005/Y2787E/y2787e03a.htm]

Následující čísla srovnávají délku dne LOD a zonální atmosférickou cirkulaci ACI s odfiltrovaným trendem s odchylkami globální teplot s odfiltrovaným trendem (ze studie FAO).

Zpráva FAO uvádí, že LOD je „geofyzikální index charakterizující proměnlivost rychlosti rotace země … Analýza spektrální hustoty časové řady LOD pro roky 1850-1998 odhalila jasné pravidelné fluktuace s přibližně 60-let dlouhou periodicitou.“

Studie FAO zjistila, že úlovky ryb se mění podle těchto cyklů a vyvinula model (ukázán níže) k predikci budoucích fluktuací

[ http://www.fao.org/DOCREP/005/Y2787E/y2787e0aa.htm#FigureA]

Viz též: http://www.appinsys.com/GlobalWarming/FishCycles.htm

Klyashtorin et al ( „Cyklické změny klimatu a zásoba hlavních komerčních ryb v Barentsově moři“ Marine Biology Research, Vol.5, 2009 [ http://www.informaworld.com/smpp/content~db=all~content=a907041648#]): „Spektrální analýza byla provedena na 100-letých časových řadách o povrchových teplotách Arktidy (Arctic dT), tj. střední teplotě 200 m vodního sloupce podél poledníku poloostrova Kola a odchylek globálních povrchových teplot (Global dT). Ta ukázala, že klimatické indexy regionu Arktidy podléhají dlouhodobým 50-70-letým fluktuacím podobným fluktuacím Global dT a Arctic dT, ať už v průběhu rekonstruovaného období posledních 1500 let, tak i v posledních 140 letech instrumentálních měření. Dlouhodobé změny jarního tření atlantických sleďů a komerčních zásob tresek v Severovýchodní Arktidě rovněž vykazují 50-70-leté fluktuace, které jsou synchronní s fluktuacemi klimatických indexů.“

Teromohalinní cirkulace (THC)

William Gray, přední expert na hurikány a profesor věd o atmosféře na Colorado State University vydal následující obrázek ukazující 60-letý cyklus termohalinní cirkulace Severního Atlantiku (W. M. Gray, 2009: Klimatická změna: Vlečená oceánem – nikoliv lidmi. Steamboat Springs, Colorado, August 29, 2009. [ http://tropical.atmos.colostate.edu/Includes/Documents/Presentations/graysteamboat2009.ppt])

Může to být rovněž ve vztahu k AMO.

El Nino

Následující obrázek ukazuje „korelace mezi Nino3AM a CPI AM (tlustá nepřerušovaná čára) v pozorovacích oknech s 21-letým posuvem, a TA mezi gradientem teplot SSTA napříč rovníkem v lednu až únoru a CPI AM (tlustá nepřerušovaná čára). Znaménko u první korelace je změněno. Čárkovaná čára je 5% (2-stranná) hladina významnosti založená na Studentově t-rozložení (s N-2 stupni volnosti) pro nulovou hypotézu, že není žádná spojitost. Sloupcové grafy jsou čísla událostí Nino3AM nad 28°C v 21-letém posuvném vzorkovacím průzoru (hodnoty na ose y vpravo.)“

[ http://shadow.eas.gatech.edu/~kcobb/seminar/chiang00.pdf] Nino3AM je regionální index Nino 3 od dubna do května a CPI je index srážek vztahující se dešťům v Brazílii. Korelace mezi těmito dvěma (tlustá čára) vykazuje 60-letý cyklus a stejně to dělají i události Nino 3 AM nad 28 stupni v 21-letém posuvném vzorkovacím okně sledování (vertikální proužky).

Následující obrázek ukazuje globální povrchové teploty moří ENSO pro léta 1850 – 2009 s přidanými oranžovými čarami ke zvýraznění přibližně 60-leté cykličnosti

[ http://www.jisao.washington.edu/data/globalsstenso/]

Inter-tropická konvergenční zóna (ITCZ)

Četl jsem knihu Ronalda Wrighta „Čas mezi Mayi“, vydanou v roce 1989. Wright přicestoval na ostrove Flores na jezeře Peten Itza a majitel mu řekl o fluktuacích hladiny jezera: „Hele ty ubohé pitomce! Lidé sem přichází a neposlouchají staré lidi. My Peteneros – my víme, že jezero má cykly každých padesát let nebo tak podobně.“

Článek od Hillesheim et al“ Klimatická změna ve Středoamerické nížině během posledního odlednění a počátkem holocénu ” (Journal of Quaternary Science, 2005 [ http://snre.ufl.edu/graduate/files/publicationsbyalumni/Hillesheim,%20Buck%20et%20al%202005.pdf]): “pozorované změny neotropických srážek měly vztah k intenzitě ročního cyklu a s tím spojenými vytlačováními do středních zeměpisných šířek u Mezitropických konvergenčních zón … Jezero Pete’n Itza‘ je pánví, ve které nakonec na jihovýchodě skončí srážky, podpovrchové toky podzemní vody i malé přítokové potůčky. Tato pánev je v podstatě uzavřena a postrádá jakýkoliv povrchový odtok, ač může docházet k nějakým průsakům dolů. Jezero Pete’n Itza‘ je umístěno v klimaticky citlivé oblasti, kde je množství srážek svázáno se sezónní migrací Mezitropické konvergenční zóny (ITCZ) a s Azorsko-bermudským systémem stálé tlakové výše. Objem jezera Pete’n Itza je citlivý na změny ve srážkách a v nedávné minulosti podléhal zřetelným fluktuacím. Např. střední roční srážky v období 1934 až 1942 byly relativně vysoké (2055 mm/rok) a vedly k nárůstu hladiny jezera a k povodním (Deevey et al., 1980). Na rozdíl od toho od počátku do poloviny 70. let bylo relativně sucho (střední roční srážky 1415 mm/rok), což vedlo k nižší hladině jezera. Koncem 70. let jezero zase v reakci na zvýšené srážky stoupalo, což trvalo až do počátku 90. let, kdy se trend obrátil.“ To je přibližně 60-letý cyklus.

Tohle vyvodil i Knudsen et al (“ Sledování Atlantické multidekadické oscilace během posledních 8 000 let,“ Nature Communications, 2011, [ http://www.nature.com/ncomms/journal/v2/n2/full/ncomms1186.html]): „tato místa (ve střední Americe) se stala daleko citlivějšími ke změnám ITCZ a tudíž k AMO, jelikož i mírné změny v SST (povrchové teploty moře) v Severním Atlantiku mohou způsobit severo-jižní posuv ITCZ, a tudíž změny srážek.“ Jelikož má AMO 60-letý cyklus, mění se i ITCZ v podobném cyklu.

Následující obrázek je podle Obrázku 5 od Knudsen et al a ukazuje spektrogram zdůrazňující 58-61 let dlouhou periodicitu dat z jezera Chichancanab na Yucatanu.

Klimatické modely

Následující obrázek (vlevo) ukazuje výstup z klimatického modelu z IPCC 2007 AR4 Obrázek SPM-4 [ http://www.ipcc.ch/pdf/assessment-report/ar4/syr/ar4\\\_syr\\\_spm.pdf])

Na tomto obrázku modře stínované pruhy ukazují výsledky 19 simulací z 5 klimatických modelů pouze za využití přirozeného působení. Načervenale stínované pruhy ukazují výsledky 58 simulací 14 klimatických modelů zahrnujících antropogenické CO2.

Následující obrázek (vpravo) ukazuje data od Hadley / Met Office z počátku tohoto dokumentu položená na tyto modely. (Umístění nuly je odlišné, jelikož modelový graf je založen na průměru let 1901-1950, zatímco průměry v grafu Hadley mají základ v průměru let 1961-1990.)

Obrázky výše ukazují následující:

Před asi rokem 1970 je globální oteplení v klimatických modelech plně vysvětleno pouze za využití přirozeného působení (např. žádné lidské CO2 / GHG)
Modely nedovedou vysvětlit oteplení ve 30. letech
Šedesátiletý cyklus v modelech zcela chybí

Následující obrázek porovnává dva nedávné 60-leté cykly (zobrazené před tím u počátku tohoto dokumentu). To vypadá jako dost vážný problém pro modely, když by dva identické cykly měly být údajně důsledkem různých příčin – jeden přirozený, a druhý vyvolaný CO2.

Pokud klimatické modely nedovedou reprodukovat 60-leté cykly, které jsou evidentně přítomny v mnoha klimatických jevech, pak je s těmito modely jasně nějaký fundamentální problém.

Vliv Sluneční soustavy

Nicola Scafetta identifikuje změny v poloze těžiště sluneční soustavy (CMSS) jako možný mechanismus řídící 60-leté cykly. (Scafetta, N., “Empirické doklady kosmického původu klimatických oscilací a jejich důsledky,“ Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics (2010), doi:10.1016/j.jastp.2010.04.015 [ http://arxiv.org/PS\\\_cache/arxiv/pdf/1005/1005.4639v1.pdf])

Scafetta ukazuje následující obrázky popsané jako: „(A-(vlevo) 60-letý cyklus SCMSS (černá křivka) s upraveným měřítkem oproti záznamům globálních povrchových teplot (šedě) s odfiltrovaným kvadratickým trendem; (B-napravo) Osmiletý klouzavý průměr globálních teplot s odfiltrovaným kvadratickým trendem a položený přes posunutých 61,5 roku. Všimněte si, jak to perfektně odpovídá v obou obdobích mezi lety 1880-1940 i 1940-2000. V záznamech jsou vidět i kratší cykly, jejichž vrcholy jsou na ose „Y“ zřetelné. Tyto kratší cykly mají převážně vztah k 30-leté modulaci teplot. Tyto výsledky odhalují přirozený původ převážně 60-leté modulace teplotních záznamů.“ (SCMSS – Speed of the CMSS)

(Poznámka: Termín „barycentrum“ znamená gravitační střed systému, který by v homogenním gravitačním poli odpovídal hmotnostnímu těžišti, a tyto dva termíny se tudíž často zaměňují.)

Jak planety obíhají slunce, mění se i poloha slunce, jelikož celá sluneční soustava obíhá kolem CMSS, jehož poloha se mění, jelikož se mění relativní polohy planet. Vzájemný vliv planet a slunce je založen na relativních hmotnostech. Obrázek uprostřed ukazuje hypotetický pohyb barycentra, jak by vypadal, kdyby ze soustavy byl odstraněn Jupiter, což ukazuje, že většinu toho vrtění způsobuje Jupiter. Obrázek na pravé straně pak odstraňuje Saturn. Když je odstraněn Neptun, je účinek zbývajících planet sotva zřetelný (níž to není předvedeno). [ http://www.orbitsimulator.com/gravity/articles/ssbarycenter.html]

Jupiter má ze všech planet nejvyšší hmotnost, a tudíž má i největší vliv. Wolfův cyklus (solární cyklus slunečních skvrn) má periodicitu podléhající fluktuacím, ale s průměrem 11,2 roku. Jupiterův solárně orbitální cyklus má 11,9 pozemského roku. Druhá největší planeta Saturn má solárně orbitální cyklus 29,4 pozemského roku. To vede na konjunkci Jupitera se Saturnem každých 19,9 roku (J/S synodický cyklus). (Shodou okolností i Mayský kalendář má 1 Katun = 19,7 roku.) Celý cyklus Jupiter-Saturn kolem Slunce (J/S Tri-Synodický cyklus) má pak 59,6 roku – jinými slovy trvá 60 pozemských let (59,6) než Země, Jupiter a Saturn dosáhnou relativně stejného vyrovnání kolem slunce.

Dva následující obrázky ukazují rychlost Slunce relativně k CMSS, která vykazuje „20 a 60 leté oscilace.“ (Z výše uvedeného Scafettova článku.) Ukazuje 60-letý cyklus s vrcholy podobnými průměrným globálním teplotám zobrazeným na začátku tohoto dokumentu – kolem let 1880, 1940 a 2000.

Viz též: http://arxiv.org/ftp/arxiv/papers/1005/1005.5303.pdf

Sdílení sady frekvencí mezi záznamy o polární záři ve středních šířkách a globálních povrchových teplotách Nicola Scafetta, říjen 2011.

[ http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1364682611002872]

„Zde ukážeme, že historické záznamy o polárních zářích ve středních šířkách od roku 1700 do roku 1966 představují oscilace s periodicitou asi 9, 10-11, 20-21, 30 a 60 let. Ty samé frekvence lze najít i v proxy hodnotách i instrumentálních záznamech globálních povrchových teplot jak od roku 1650, tak i od roku 1850 a v několika planetárně solárních historiích. Tvrdíme, že záznamy o polárních zářích odhalují fyzikální vazbu mezi klimatickou změnou a astronomickými oscilacemi. Pravděpodobně kromě soli-lunárního účinku na přílivy, existuje i planetární modulace heliosféry, toků kosmických paprsků, které dopadají na Zem anebo elektrických vlastností ionosféry. To má následně potenciál modulovat globální oblačnost, která v konečné instanci řídí klimatické oscilace prostřednictvím oscilací albeda. Zvláště zhruba 60-let dlouhý cyklus je zřejmý už od roku 1650 ve všech klimatických a astronomických záznamech, které tu byly studovány, k čemuž patří i historické záznamy o pádech meteoritů v Číně mezi lety 619 až 1943. Tato zjištění podporují tvrzení, že klimatické oscilace mají astronomický původ. Ukážeme, že harmonická složka modelu založená na přirozených gravitačních oscilacích sluneční soustavy je s rozumnou přesností schopna předpovědět dekadické a multdekadické oscilace mezi lety 1950 až 2010, když použijeme data před rokem 1950, ale to vysvětlení platí i naopak. Existence přirozené 60-leté cyklické modulace globálních povrchových teplot vyvolaná samotným astronomickým mechanismem by znamenala, že nejméně 60-70% oteplení pozorovaného od roku 1970 bylo vyvoláno přirozeně. Klima navíc během následujících desetiletí asi zůstane zhruba stabilní, neboť 60-letý cyklus vstoupil do fáze ochlazení.“

V lednu 2012: Nicola Scafetta vydal „Testování empirického harmonického klimatického modelu založeného na desetiletí dlouhých astronomicky podmíněných vlnách oproti modelům obecné cirkulace od IPCC (2007)“ [ http://scienceandpublicpolicy.org/images/stories/papers/reprint/astronomical\\\_harmonics.pdf]

„Ty nejvíce převažující cykly, které byly zjištěny v záznamech globálních povrchových teplot, mají periodicitu asi 9,1 roku, 10-11 let, asi 20 let a zhruba 60 let. 9,1 let dlouhý cyklus je zjevně svázán se soli-lunárním cyklem přílivů, jak se rovněž ukazuje v článku, zatímco další cykly jsou zjevně solárně-planetárními cykly nakonec svázanými s oběhy Jupiteru a Saturnu.“ Následující obrázek z tohoto článku ukazuje převažující vliv 60-letého cyklu.