Křesťanský Západ spojencem islámských fundamentalistů
16. listopadu 2012 Redakce AC24 Ze světa 3407 0
thumbnail
Světové deníky přišly s informací, že britské speciální jednotky cvičí „syrské“ povstalce za účelem likvidace prezidenta Bašára Asada. Opakuje se tak loňský libyjský scénář, kde se v umučení a vraždě Muammara Kaddáfího angažovala francouzská tajná služba, jejíž příslušník operaci řídil na místě. Velká Británie a Francie s dlouholetou imperiální tradicí si tak bez ostychu udělaly z mezinárodního práva toaletní papír.


„Osvědčený“ postup – vražda hlavy státu

Podle britských vládních zdrojů v Sýrii působí britská vražedná komanda a cvičí povstalce k útokům proti Asadovi a armádním velitelům. Sunnitští fundamentalisté z muslimských zemí, pro které se Sýrie stala pokusnou laboratoří džihádu, se od nich učí bojovým technikám, přesnému zaměření zbraní a využití výbušnin. Britský premiér David Cameron hodlá dát k dispozici královské letectvo k ukončení masakrů v Sýrii a zároveň vyzval prezidenta Asada k odchodu ze země. Ten na to reagoval prohlášením, že není loutkou Západu, v Sýrii se narodil a také tam zemře. Ostatně, je poněkud nestandardní, aby premiér jedné suverénní země vyzýval prezidenta jiné suverénní země k odchodu z vlasti. Jestliže při svržení libyjského vůdce hrála hlavní roli Francie, v syrském konfliktu chce roli hegemona převzít Velká Británie, jíž se svými regionálními ambicemi sekunduje novoosmanské Turecko. Pokus vsadit na tureckou kartu ztroskotal, protože se nakonec ukázalo, že není vůbec jasné, kdo ze Sýrie na turecké území střílí. Z logiky věci vyplývá, že největší zájem na vtažení Turecka – potažmo NATO – do celého konfliktu, měli „rebelové“.


Neoimperiální choutky bývalých velmocí

List The Guardian usuzuje, že poprvé za téměř dvacet měsíců syrského konfliktu se rýsuje možnost intervence, dosud považované za příliš nebezpečnou. Možnost „omezené intervence“ připustil i britský náčelník štábu obrany generál Richards. A světe div se – z důvodu zhoršování humanitární situace v zemi! Tedy proto, že Západ nadále posílá „rebelům“ přes Katar a Saúdskou Arábii zbraně a v důsledku toho umírají další lidé, aby se následně západní politici pohoršovali nad katastrofální humanitární situací v Sýrii. Budou-li tito bandité nadále vyzbrojováni, je jasné, že tento konflikt neskončí nikdy a mírové mise různých emisarů – Kofi Annanem počínaje a Lachdarem Brahímím konče – jsou odsouzeny k neúspěchu. Proč západní vlády, které jsou zapojeny do „války s terorismem“, těmto teroristům předávají kontrolu nad celými státy?

Pro nezasvěcené může být překvapením postoj francouzské socialistické administrativy, která „syrské rebely“ nadšeně podporuje a jako první uznala novou „Národní koalici opozičních sil“ za legitimního reprezentanta země, čímž mj. porušila jednotný postoj EU v této záležitosti. Ti, co pozorně sledovali Hollandovy předvolební mítinky, si jistě všimli lidí mávajících opoziční syrskou vlajkou. Už z toho se dalo usuzovat, že nový prezident bude pokračovat v zahraniční politice svého předchůdce Sarkozyho. Konzistence válečnické zahraniční politiky je typická i pro Velkou Británii, kde konzervativec David Cameron navazuje na dědictví labouristy Tonyho Blaira, jenž si vysloužil nelichotivou přezdívku „Bushův pudlík“ a je mnohými považován za válečného zločince.


Situace syrských křesťanů a dalších menšin

Zvažuje Západ při svém konání osud početných křesťanských menšin, které by měl z principu chránit? Syrští křesťané a Arméni, kteří se snažili držet stranou konfliktu, se do něj nakonec v rámci pudu sebezáchovy museli po boku vládních vojsk zapojit. Čelí totiž útokům ze strany „rebelů“, kteří je ze střech ostřelují. V Aleppu se jim podařilo vyhnat islamisty z křesťanských čtvrtí, kde zdemolovali a vyrabovali řadu kostelů. Obávají se, že je potká osud jejich iráckých souvěrců, kteří se po pádu Saddáma Husajna stali terčem sektářského násilí. Podle slov uprchnuvšího křesťanského kněze je Svobodná syrská armáda „jen bandou grázlů a zlodějů“. Jediné, co si 12 % křesťanů (katolíků, pravoslavných, maronitů ad.), 10 % alawitů, 3 % drúzů a 3 % dalších etnických a náboženských minorit přeje, je stabilita v zemi, kterou však v současnosti dokáže garantovat pouze prezident Asad. Za baasistického režimu se všechny tyto menšiny těšily a těší rovnoprávnému postavení a náboženské svobodě. „V Iráku jsme přišli o milion křesťanů ne proto, že padl režim, ale protože nastalo vakuum a zemi nikdo neřídil. V Sýrii je to stejné. I tam se křesťané bojí toho, co přijde potom“, prohlásil patriarcha libanonských maronitských křesťanů. V důsledku těžkých bojů v Homsu a Aleppu už z těchto provincií mnoho křesťanů uprchlo. Arméni se cítí ohroženi proto, že na straně „rebelů“ je jejich odvěký nepřítel Turecko, jež se na arménském národu dopustilo v letech 1915 – 1918 jedné z nejzrůdnějších genocid 20. století.


Hrozí Sýrii „somalizace“?

Prioritou Západu je odstranění režimu, který je spojencem Ruska, Číny a Íránu a změna geopolitického rozložení sil v regionu. Nepodaří-li se najít dostatečně loajálního satrapu, postačí alespoň uvržení Sýrie do chaosu – stejně jako se to podařilo v Iráku v roce 2003 a v Libyi v roce 2011. Prezident Asad varoval, že cizí vpád na území Sýrie bude mít pro celý svět nezvratné následky a zvláštní emisar OSN Lachdar Brahímí vyslovil obavy, že se situace v zemi bude rozvíjet podle somálského scénáře. Mocenské vakuum po svržení prezidenta by pravděpodobně zaplnily různé milice (sunnitské, alawitské, křesťanské, arménské, kurdské) a začala by nekonečná válka všech proti všem, do níž by byl téměř jistě vtažen i sousední Libanon. Západ si evidentně neuvědomuje, jak křehká je pestrá mozaika syrské společnosti a jaké důsledky může mít její rozbití pro životy obyčejných Syřanů.

Ondřej Kosina

Zdroj: vasevec.cz

 
 
 
Loading...
sdílet na Facebooku sdílet na Twitteru sdílet na Google Plus sdílet na VKontakte