O život zde přišlo takové množství lidí, že si vysloužila přezdívku Dálnice smrti. Dálnice se nachází 32 kilometrů od Kuvajtu a v noci z 26. na 27. únor, v roce 1991 se po ní do Bagdádu vraceli tisíce iráckých vojáků, ale i civilistů. (Foto: US NAVY)

Byl vyhlášen palebný klid, ale tehdejší prezident USA, George Bush, to však nebral v úvahu a přikázal na unikající lidí spustit palbu.

Na pomalu postupující konvoj zaútočili koaliční síly ze vzduchu, zničili jeho přední a zadní část, aby nebylo kam uniknout. Nálety a bombardování trvaly celé hodiny.

Když se nakonec letadla vzdálila, zanechali po sobě hotovou spoušť. Na dálnici zůstalo zničených více než 2000 vozidel a kilometry šestiproudové dálnice byla obsypaná tisíci mrtvolami. Další těla ležela na Dálnici 8, která vede do Basry.

Jen den předtím bylo v Bagdádu prohlášeno, že irácký ministr zahraničí přijal nabídku Sovětů a nařídil, aby se vojáci stáhli z Kuvajtu. Prezident Bush však odmítl uvěřit, že se vojáci opravdu stáhnou a prohlásil, že o jejich ústupu neexistuje důkaz.

Tvrdil, že vojáci střílejí i nadále a válka tak bude pokračovat. Na další den prohlášení, že vojska ustupují, potvrdil samotný irácký prezident a dodal, že k přesunu dojde po dvou dálnicích. Skončit měl nanejvýš na další den, Bush však opět reagoval nevěřícně a prohlásil, že jde o krutý hoax.

Prezident Bush měl v tomto případě možnost zanechat válečné pole a nechat vojáky v klidu odejít, avšak skupinka amerických stratégů se obávala, že by taková dohoda byla pro Ameriku nevýhodná. Proto byl vydán povel, který nařizoval zabít co nejvíce iráckých vojáků.

Jako první na dálnici dorazily kanadská a americká letadla těsně před půlnocí. Plnily Bushův příkaz, který nařizoval nikoho a nic z Kuvajtu nepustit. Kdokoliv se pokusil ujet, zemřel. Bezcitně zabiti byli i vojáci, kteří byli neozbrojení a dávali jasně najevo, že se vzdávají. Nálety nepřežil nikdo.

Novinář libanonsko-amerického původu, Joyce Chediac se později vyjádřil, že bombardování bylo tak intenzivní, že i ten největší tank skončil v šrapnelu. Auta byla natolik zničena, že nebylo možné určit, zda se v nich v době bombardování nacházeli lidé.

Chediac dodal, že tímto krokem byla porušena Ženevská konvence z roku 1949, která zakazuje útočit na vojáky mimo válečného pole. Ve zprávě americké vlády se později uvedlo, že vojáci se chystali přeskupit a zaútočit znovu. Chediac však říká, že iráčtí vojáci neútočili, stěhovali se a šli domů.

Byl to válečný zločin?

Novinář se nebál vyjádřit názor, že tento útok byl válečným zločinem. Jeho tvrzení podpořil i Bob Nugent a dodal, že něco podobného nikdy neviděl ani během války ve Vietnamu.

Zvláštní je fakt, že Pentagon informace tajil a když vyplavaly na povrch, mnozí zůstali mimořádně překvapení. K pravdivým informacím se dlouhou dobu nevěděli dostat ani média.

O několik let později se generál Norman Schwarzkopf vyjádřil, že rozhodnutí americké vlády obhájí a prohlásil, že bombardování bylo odůvodněno. Tvrdil, že cílem bylo zničit co největší množství vojenské techniky, která mohla představovat nebezpečí. Dodal, že neumírali nevinní lidé, ale násilníci, kteří zničili město Kuvajt.

Ať už byly důvody jakékoli, pravdou zůstává fakt, že té noci zemřely tisíce nevinných lidí na základě rozhodnutí jednoho zjevně antisociálního muže. Další důkaz, že moc v rukách drží šílenci.

Zdroj:  amusingplanet.com