Každou chvíli dělají ve zprávách titulky události ve Východním Středomoří, kde Turecko plné neo-osmanských ambicí vstupuje do výlučných námořních ekonomických zón svých bývalých držav, s jejichž ztrátou se pohrobci ducha sultanátu nikdy nesmířili – Řecka a Kypru. (Foto: Pxhere)

V těchto prostorech pak buď připravuje, nebo rovnou provádí těžbu uhlovodíků, zatímco Řecku zároveň vyhrožuje, že pokud ono načne svůj zemní plyn z mořského dna těžit, že má od svého spojence v NATO Turecka čekat vojenský útok. Kolem toho vznikají i určité incidenty. Co se děje tam, všichni chápou a uvedené zprávy u většiny lidí budí i dost emocí.

Pak jsou tu děsivě podávané zprávy o neustálých incidentech v Jihočínském moři. Popisování hororů ohrožení planety hromadami písku v mořských mělčinách čouhajícími z moře, na kterých táboří Číňané atp. Ač jsou ty zprávy podávány vždy něco jako hlavní horor dne, který by nás měl povinně děsit stejně jako báje o globálním oteplování, kterými se nás rovněž snaží strašit, tak obojí má mediálně zhruba stejně ubohou účinnost. Je to už nuda a co se týče Jihočínského moře normální konzument mediálních zpráv sotva tuší, o co tam vlastně jde, a spíše nad tím kroutí hlavou.

Počínání amerických válečných flotil se tam líčí jako záchrana svobody námořní plavby. Když byla svoboda námořní plavby opravdu ohrožena masovými aktivitami Somálských pirátů, tak to USA zas tak moc nezajímalo, ale podle nasazení námořní bojové síly a významu přisuzovanému této činnosti by tam ale asi mělo řádit celé Čínské loďstvo při pirátské aktivitě, přičemž nikdo nikdy, ani zavilí nepřátelé Číny, si nestěžovali, že by tam kdy nějaký Číňan jakoukoliv jejich loď obtěžoval. Většině lidí tedy ty spory připadají tajemnější než proslulá tvář na Marsu.

Jihočínské moře je významná plavební cesta, kde svoboda plavby má opravdu velký význam pro mezinárodní obchod. Nicméně tím, kdo tento plavební koridor nejvíce na světě potřebuje, je právě Čína. Většina obchodu Číny, současné dílny světa, se odehrává ve formě plavby tímto mořem buď z Číny, nebo do Číny. Kdyby Čína snad někdy chtěla ohrožovat tamní volnou plavbu, tak by tím ohrozila vývoz svého zboží a dovoz surovin, potravin aj. pro sebe. Skoro nikomu jinému, než těm, co od Číňanů něco kupují, nebo jim něco prodávají a sobě, by svobodu plavby neomezovala.

Na druhou stranu je jasné, že každý, kdo touží po schopnosti odříznout Čínu od jejích námořních cest, aby na ní měl vyděračskou mocenskou páku, nebo počítal s možností vojenského konfliktu s ní, enormně touží po možnosti projekce své moci právě sem. Přičemž potřebuje mít i volný moře kus s odstupem od pevniny, protože v blízkosti pevniny jsou jejich lodě, jejichž síla převyšuje jakékoliv námořnictvo světa, velice zranitelné, potřebují dost velké volné moře. Jinak se ocitnou v situaci jako v Černém moři nebo v Perském zálivu, kam nemají šanci na účinnou projekci moci kvůli blízkosti pevniny, takže jejich koráby jsou pro ty, co drží pobřeží, jak kachny na rybníce. A Jihočínské moře dost velké je. A tak je volná námořní plavba v tomto pro Čínu nejklíčovějším plavebním koridoru nesmírně zranitelná a USA zde mají nádherný prostor k projekci své moci s odstupem od pobřeží.

Čína tedy touží jednak po možnosti svoji životně důležitou plavební cestu od projekce americké moci odstínit, a pak také po možnosti tuto cestu obejít. Čína by tedy ráda vybudovala Thajský kanál. Ten nejenže by snížil její závislost na Američany ohroženém Jihočínském moři, ale také by značnou část dopravy mezi Čínou a zbytkem světa zlevnil. Mohl by se stát něčím, jako je Panamský kanál pro Ameriku. Zatím mají ale Číňané smůlu. Thajsko je od CIA organizovaného puče roku 1948 pod silným vlivem USA. A když si jeho vládnoucí elita začne moc samostatně vyskakovat, potká ji to, co je potkalo při nedávných sociálních bouřích otevřeně podporovaných Obamovou administrativou, které měly všechny znaky barevné revoluce.

Je tedy dost logické, že Čína v tak nelehké situaci hledá všechny cesty, jak pro sebe a své obchodní partnery svobodu plavby zajistit. Nejjednodušší cestou jsou tedy ty umělé ostrůvky budované v podobě náspů na mělčinách, pomocí kterých ze zde operujících válečných lodí udělá stejné „kachny na rybníku“, jako kdyby operovaly v Černém moři Rusům na mušce. Narušuje tím tedy svobodu projekce moci do svého životně důležitého plavebního koridoru a ne zrovna moc svobodu plavby pro ty, kdo s ní neobchodují.

To však není vše. Stejně jako v případě nerostných ložisek ve vodách poblíž pobřeží Řecka a Kypru je ve hře Konvence OSN o námořním právu 1982 (UNCLOS). Tato dohoda přijatá z vůle snad všech námořních zemí světa stanovuje mořské šelfy za výlučnou ekonomickou zónu zemí, k jehož pobřeží ty šelfy geologicky náleží. Proto také ta ložiska uhlovodíků ve Východním středomoří patří Řecku a Kypru a nikomu jinému. Po podpisu této smlouvy 60 zeměmi prakticky celý svět konvenci UNCLOS chtěl, podporoval a vlastně se podle ní řídil, jediným významným hráčem, co ratifikaci UNCLOS na úrovni OSN blokoval, byly zase USA.

Ty byly asi toho názoru, že kdo smí na mořském dně těžit, mají určovat ony a ne nějaký mezinárodní zákon. Celých 12 let proto ratifikaci na úrovni OSN blokovaly. Nakonec ale na nátlak svých vlastních společností, jako Exxon natěšených na těžbu ropy a výhledově i jiných surovin z mořského dna také ke konvenci přistoupily. Přestože na ni přistoupily, tak jejich přístup k praktickému uplatňování uvedené smlouvy je tak trochu „turecký“. Kde se jim práva z ní vyplývající nelíbí, tak je nehodlají respektovat stejně jako Turecko ve Středozemním moři.

Nejvíce se jim samozřejmě nelíbí obrovitý mořský šelf plný minerálních zdrojů, především plynu a ropy táhnoucí se od arktického pobřeží Ruska. Jak jen mohou, zkouší ruská práva ze smlouvy plynoucí zpochybňovat stejně jako Osmani řecká a kyperská práva. To je také důvod, proč Rusové v těchto pustinách daleko od civilizace budují své vojenské základny i proč své námořní síly osazují plavidly, jako jsou třeba bitevní ledoborce. Rusové dávají jasně najevo, že svá práva na Arktidu si upřít nedají, a rozhodným vypořádáním se s aktivisty Green Peace, co zkusili před pár lety narušit funkci ruské ropné plošiny, ukázali, že ze svých záměrů využít zdejšího nerostného bohatství nehodlají ustupovat.

Také Čína by se ráda poohlédla, co se dá v Jihočínském moři vytěžit, přičemž Američané k nim přitom chtějí přistupovat jako Turci k Řekům. A tak, aby to mohli s dostatečnou bezpečností provést, potřebují z tohoto šelfu udělat kachňák, kde budou válečné lodi případných narušitelů neustále na mušce z alespoň malého kousku pevné země a ty ostrůvky se mohou hodit i pro infrastrukturu té těžby.

Tak si na to vzpomeňte, až zas přijdou zprávy o Američanech, co v Jihočínském moři pro svět zachraňují svobodnou plavbu.