Markéta Šichtařová: Kde asi soudruzi dělají s eurem chybu?
18. října 2019 Redakce AC24 Z domova 7078 1
V posledních dnech jsem si mnohokrát vzpomněla na okřídlenou hlášku: Kde asi soudruzi udělali chybu? To když hned z několika různých pikantních míst přišla kritika hospodářské politiky eurozóny.
 

 
Loading...

Ozvala se v uplynulých dnech Deutsche Bank, která by – coby svým způsobem „podřízená“ Evropské centrální banky – měla držet ústa. Ozval se šéf Erste Group. Ozvala se kritika z vlastních řad od jednotlivých centrálních bankéřů. Už v minulosti se ozvali sami „zakladatelé“ či myšlenkoví otci eura. Pusu na špacír si pustil německý tisk, jindy velmi loajální „evropským hodnotám“. Ti všichni čím dál víc rebelují... v podstatě proti euru. Ačkoliv většinou volí diplomatičtější slovník a místo o euru mluví o špatné měnové politice. Což jest ovšem jen vznešenější název prakticky pro totéž.

Leckterému našinci to jistě nedává smysl. Vždyť to pořád slyšíme: Že je škoda, že už taky nemáme euro. Že včera bylo na jeho přijetí pozdě. Hm. Takže já vám řeknu jiný příběh.

Během posledních deseti let používaly centrální banky všeliké podivuhodné a ještě podivuhodnější experimenty k rozpohybování ekonomik. Zpočátku to ještě občas a někde nějaké efekty mělo, i když s vedlejšími problémovými účinky. Mezi tyhle obskurní experimenty patřily zejména tři vzájemně provázané a svým způsobem neoddělitelné praktiky: Zaprvé nafukování množství peněz v oběhu, zadruhé snižování úrokových sazeb do záporných hodnot a zatřetí zestátňování soukromého sektoru tím, že centrální banka jeho akcie jednoduše koupí.

Jenomže po roce 2008 se tyhle praktiky rozběhly na dosud nevídané obrátky – a nic. Nulový efekt. Mezi námi, má to jednoduché vysvětlení, které socialisté nechtějí a snad ani nemohou vidět: Tam, kde je ekonomika tak zoufale vychýlena z rovnováhy, kde nezkrachovaly již neefektivní a zastaralé provozy, tam zkrátka není dost investičních příležitostí. I když lidé mají peníze, nemají je k čemu použít, nemají do čeho investovat, protože vše je nějaké staré, zatuchlé, neefektivní, málo výnosné, zkrátka nepročištěné ekonomickým poklesem. Ekonomika se tedy nemůže rozhýbat, ať je v ní peněz, kolik chce, protože když nezkrachovalo to staré, nejsou volné kapacity na to, aby vznikalo něco nového. Takže už nehraje roli, kolik peněz do ekonomiky ještě nasypeme, jak moc záporné jsou úroky, kolik soukromých akcií centrální banka koupí - fungovat to prostě nemůže tak jako tak.

Celé je to jen útěk k socialistické víře, že osvícený soudruh v centrální bance uřídí ekonomiku lépe než trh se všemi informacemi, které soudruh nemůže nikdy mít. A právě takových soudruhů jsou aktuálně Evropská centrální banka, Evropská komise i Evropský parlament plné.

Ale nechme teď stranou důvody, proč to už nefunguje. Podívejme se na to obrácenou optikou. Představme si, že jsme takovým sociálním inženýrem, který hluboce věří, že je chytrý a neomylný, že skupinový cíl je víc než individualita, že osvícený jedinec je víc než neviditelná ruka trhu, tudíž ekonomiku lze řídit, a lze ji dokonce řídit dobře.

Když se pokusím do kůže takového člověka vžít (byť je to pro mě těžké), zažívám neskonalý úžas, jak je možné, že to, co v minulosti fungovalo, najednou nefunguje. Musím nutně dojít k názoru, že to, co dělám, dělám málo razantně, že peníze, které buldozerem hrnu do ekonomiky, tam hrnu málo. Kdybych peněz hrnula ještě víc, muselo by to „přece“ fungovat. A vedlo by mě to k nápadu ještě přitvrdit.

Co takhle třeba vrtulníkové peníze? Zjednodušeně jde o představu, že nad státem létá vrtulník a sype na lidi bankovky, každý si posbírá plnou náruč a potom – v nadšení, že tak snadno zbohatnul – je spěchá rozfofrovat do nejbližšího obchodu. Tím se ekonomika – tedy aspoň dle představy oněch sociálních konstruktérů – rozpohybuje. V praxi by se to samozřejmě nedělalo skrze vrtulník, ale třeba tak, že každému by najednou na jeho účtu v bance naskočil nějaký obnos. Jenomže vrtulníkové peníze jsou „fiktivní“. Nejsou podložné žádnou existující službou, žádným zbožím, žádným majetkem, žádným zlatem či prací. Všichni jsme pořád stejně bohatí – či chudí, chcete-li. Jenom se stávající bohatství v zemi najednou rozpočítá mezi víc peněz, tedy za víc peněz si lze koupit pořád stejně. Tedy peníze ztrácejí svou hodnotu. Je to jen fiktivní dar. Ale socialista si opravdu myslí, že rozdávání fiktivních peněz, za které si nelze koupit víc, je způsob, jak ekonomiku oživit.

Co takhle ještě zápornější úrokové sazby? Co třeba čím bohatší klient, tím zápornější? Koneckonců co má taková nemrava nemravná mít hodně peněz, když někdo jiný jich má málo? (Nesmysl? Tak to vám asi jen něco z posledních týdnů uniklo.) Takže budeme decimovat ty jediné schopné, kteří ještě jsou schopni vyrábět a vydělávat a mají dost peněz na to, aby si je uložily do bank – a úvěrovat za nulové úroky budeme ty, kteří vyrábět schopní nejsou a přežívají jen díky permanentní úvěrové lince. Socialista si opravdu myslí, že pokutování fungujících podniků a držení neschopných při životě je způsob, jak přimět ekonomiku růst.

Co takhle ještě větší zestátňování? Když už centrální banky nevěděly, jakými dírami ještě sypat peníze do ekonomiky, napadlo je, že budou vykupovat od bank soukromá aktiva – včetně akcií - a bankám za ně platit. Tím se objem peněz v oběhu ještě víc nafoukne, nafoukne to uměle ceny akcií a současně to zestátní dosavadní soukromé akciové společnosti. Do největší absurdity to zatím dohnali v Japonsku, kde japonská centrální banka drží dosud největší podíl akcií soukromých podniků ve svých rukou. A ano, socialista si opravdu myslí, že tím, že podniky bude vlastnit nikoliv ten, komu záleží na jejich ziskovosti, nýbrž stát, kterému záleží na volebních výsledcích, může ekonomiku oživit.

Nápadně to všechno připomíná knihu Vedlejší účinek smrt. Není to nějaká fikce. Je to realita dnešní eurozóny, která od září 2019 vstoupila do nového levelu v hysterické hrůze z toho veskrze normálního faktu, že do Evropy opět – tak jako pravidelně už stovky let – přichází obvyklá a veskrze potřebná recese.

Samozřejmě, že tohle decimování toho, co dosud funguje, nemůže trvat věčně. Nemůže trvat dokonce ani desítky let. Jinak by prostě přestaly existovat všechny soukromé podniky a opět začaly existovat jen státní. Takže centrální banky a státy se jednou musejí přestat chovat jak hlupáci, jinak položí kapitalismus. Pokud tedy v eurozóně ještě lze o nějakém mluvit.

Nepochybuji sice o tom, že v určitém bodě se dějinné kyvadlo zase začne vracet. Ostatně východní blok se taky v jednu chvíli rozpadl, protože to všechno ekonomicky zkolabovalo. Ale vůbec nemám chuť prožívat druhou antikomunistickou revoluci na vlastní kůži – to ji fakt raději budu pozorovat z té svobodnější strany železné opony. Proto euro nebrat. Jeho tvůrci to sice nezamýšleli, ale vymklo se jim to z rukou: Bohužel euro se stalo nástrojem pozvolné socializace zemí, které ho akceptovaly.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Markéta Šichtařová

Názory publikované přispěvatelem nelze ztotožňovat s postoji redakce zpravodajství AC24.cz

 

Vážení čtenáři, přispět na provoz vašeho nezávislého zpravodajství můžete na:

2000597440 / 2010
IBAN: CZ1120100000002000597440
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

 
 
Loading...
loading...
 
sdílet na Facebooku sdílet na Twitteru sdílet na Google Plus sdílet na VKontakte

Hello World

Facebook komentáře
Disqus komentáře
Komentáře registrovaných uživatelů

Napište vlastní názor


AZ
Antonín Zelenka
18. října 2019

Analýza globálneho historického procesu ukazuje, že počas neho prebieha koncentrácia riadenia, a to predovšetkým výrobných síl, ako základu existencie ľudstva v technokratickej civilizácii. Proces koncentrácie výrobných síl vo svete je jav objektívny, avšak jeho riadenie je subjektívne ako každé riadenie. V subjektivizme spoločenského riadenia sa prejavuje skutočná, a nie predstieraná morálka množstva ľudí, ktorá sa sformovala v objektívne sa vyskladaných konkrétnych historických podmienkach.

 

Uzavretosť v kruhu v živote spoločnosti: objektívna danosť historických podmienok — v nich formovanie morálky množstva ľudí — mravne podmienená subjektívna vlastná vôľa, prejavujúca sa v procese objektívneho riadenia (vrátane zákonodarstva) — subjektivizmom vytvorené riadenie objektívnej danosti konkrétnych historických podmienok, je mnohými vnímaná ako diabolský kruh pozemského zla, z ktorého niet východu.

 

Aby to nebolo len o prázdnych slovách, uvedieme „nedávny“ dokument Ekonomickej a Sociálnej Rady OSN — Č. E/1990/100, str. 3 — 4:

 

«Súčasná kríza vo svete ešte viac podkopáva úroveň života, vyvolávajúc zbedačenie čoraz širších vrstiev obyvateľstva, a predstavuje hrozbu do budúcnosti. V mnohých krajinách je na kartu stavená nielen stabilita demokratických režimov, ale aj prežitie systému sociálnej ľudskej existencie i samotná životaschopnosť týchto (...) dôjde k rýchlemu pádu reálnej úrovne miezd, k zníženiu priemernej spotreby produkcie na osobu, k zvýšeniu tempa inflácie (...) Toto všetko je dôsledkom štrukturálnej prestavby sveta TNK (transnacionálnymi korporáciami)».

 

Človek, počarený technokratickou civilizáciou, ochránený pred prírodným životným prostredím spoločenským zjednotením práce a vytvoreným umelým prostredím, v Prírode hynie, nemajúc potrebné návyky, stratiac sociálnu ochranu, zabezpečovanú kvalitou (typom) kultúry a úrovňou jej rozvoja.

 

Alternatívou tomuto je prijatie — všetkými regionálnymi spoločnosťami — novej koncepcie samoriadenia, rozrušujúcej davový—„elitarizmus“ (systém štrukturálnej prestavby sveta TNK — transnacionálnymi korporáciami) v globálnych rozmeroch v historicky krátkych termínoch. Táto koncepcia musí prameniť z nevyhnutnosti žiť v súlade s existujúcou biosférou v každom regióne planéty.

 

Súčasná globálna kríza je prejavom pádu kvality riadenia v spoločnosti s davo—„elitárnou“ organizáciou jej existencie. Hĺbková historická analýza logiky sociálneho správania vypadla z okruhu záujmu sociológie a všetkých straníckych programov.

 

Objektívnosť času spočíva v jeho objektívnej merateľnosti, a nie v objektívnej nepoznateľnosti «priestorovo—časového kontinua», vymysleného stúpencami všeobecnej teórie relativity. Meranie času je založené na výbere nejakého kmitavého procesu ako etalónu frekvencie a na výpočte čísla kmitov v ňom. V hierarchicky organizovanom systéme je možné na každej úrovni jeho organizácie vybrať vlastný etalón frekvencie času. Tok informačných procesov v takomto systéme ako celku bude určený vzťahom etalónových frekvencií času na všetkých úrovniach jeho hierarchie.

 

V súlade s tým je vo vzťahu k ľudstvu možné zaviesť pojmy biologického a sociálneho času. Logika sociálneho správania v historicky dlhých časových intervaloch je objektívne podmienená pomerom frekvencií objektívnych procesov v biosfére a v spoločnosti, ktoré je možné zvoliť ako etalóny biologického a sociálneho času.

 

V každej genealogickej línii, štatisticky priemerne, majú rodičia raz za 15 — 25 rokov prvé dieťa. Doba aktívneho života trvá približne takú istú dobu. Za frekvenciu etalónu biologického času môže byť prijatá fб = 1/(25 rokov). Ona charakterizuje rýchlosť obnovy informácie v genofonde populácie a počas celej histórie sa v porovnaní s etalónovou frekvenciou sociálneho času málo menila.

 

V živote technokratickej civilizácie dominuje nepretržitý proces vytláčania zastaravších (už zastaralých) technológií a technických riešení novšími, no toho istého určenia. Preto je možné považovať za štatisticky priemernú dobu obnovy celého technologického a ostatného sociálneho poznania Тс. Ako etalón frekvencie sociálneho času je možné vziať frekvenciu fc = 1 / Тс.

 

Оna charakterizuje rýchlosť obnovy sociálne dôležitej informácie, geneticky nepredávanej cez fyziológiu, ale predávanú z generácie na generáciu skrze kultúru, ktorej nositeľom je spoločenské usporiadanie (sociálna organizácia).

 

Táto frekvencia fc v priebehu histórie neprestajne narastala: v časoch faraónov a Ekleziastu, keď sa formovala náboženská koncepcia riadenia, jej hodnota bola 1 / (stovky rokov), t.j. bola oveľa nižšia než fб; v súčastnosti etalónová frekvencia sociálneho času je 1/(10 rokov) resp. 1/(5 rokov), t.j. je vyššia než fб , ktorá je nemenne rovnaká 1/(50 rokov) resp. 1 /(25 rokov).

 

Došlo k zmene pomeru etalónových frekvencií biologického a sociálneho času, čo nevyhnutne prináša zmenu logiky sociálneho správania.

 

Žijeme v historickom období, keď zmena pomeru etalónových frekvencií biologického a sociálneho času už prebehla a dochádza už k formovaniu logiky sociálneho správania, zodpovedajúcej novému pomeru etalónových frekvencií. No nastolenie novej logiky sociálneho správania ako určujúcej život civilizácie sa ešte nezavŕšilo.

 

A každý podľa svojej vlastnej vôle, podmienenej jeho mravnosťou, má možnosť vedome, zodpovedajúc za následky, vybrať pre seba ten či onen štýl života.

 

Pri náboženskom/ideologickom pomere etalónových frekvencií, aké vedomosti získal človek k 25. roku svojho veku, tak s takýmito vedomosťami aj umieral. Získanie nových praktických vedomostí mu dávalo a/alebo jeho potomkom možnosť postúpiť v stupňoch sociálnej pyramídy davo—„elitarizmu“ a stabilne si udržať toto postavenie, aj keby emigroval do inej krajiny, ak by v jeho rodnej krajine majitelia davo—„elitárnej“ pyramídy nedokázali preňho nájsť voľné „koryto“.

 

Politické ideológie, stojace nad „spodinou“ a „elitou“, monopolne vládnuc predovšetkým METODOLÓGIOU odkrytia nových poznatkov, dávkovalo rozširovanie a prerozdeľovanie praktickej faktológie.

 

Silou dlhej periódy zastarania praktickej faktológie pri náboženskom/ideologickom pomere etalónových frekvencií času u väčšiny obyvateľstva otázka о metodológii poznania a jej úlohe v živote spoločnosti proste nevyvstala, čo zabezpečilo udržateľnosť davo—„elitárnej“ pyramídy a možnosť rozšírenia náboženského/ideologického svetového poriadku počas mnohých storočí, vo výsledku čoho sa sformoval aj euro—americký konglomerát ideo—politického služobníctva, národov, štátov a kultúr, ovládajúci štyri kontinenty.

 

Po zmene pomeru etalónových frekvencií biologického a sociálneho času získanie nových praktických faktologických vedomostí negarantuje zabratie stabilného postavenia na najvyšších stupňoch davo—„elitárnej“ pyramídy spotreby dokonca ani pre predstaviteľov jednej generácie, a nie to ešte ich potomkom, pretože praktická faktológia nie jedenkrát zastaraje (zastará) počas aktívneho života jedného človeka.

 

To vyvoláva nielen rozčarovanie v živote množstva jedincov, ale aj masový záujem o príčiny neudržateľnosti životného stavu osôb, rodín a spoločenstiev, stavia otázky, na ktoré niet odpovedí v „elitárnej“ „politológii“ a psychológii davo—„elitárnych sociálnych systémov, a vyvoláva pravdepodobnostne predurčený masový záujem o otázky metodológie poznania.

 

To posledné je ekvivalentné rozšíreniu sociálnej bázy spoločenstva majstrovstva v poznaní podmienenia a vzájomného vznikania na celú spoločnosť.

 

Ak sa sociálnou bázou majstrovského spoločenstva, ktoré je nositeľom plnosti vnútrospoločenskej moci vo všetko zahŕňajúcej dŕžave relatívnej skutočnosti, stane celá spoločnosť, tak spoločenstvo majstrovstva, získavšie (ktoré získalo) túto vlastnosť, nepotrebuje podporovať hierarchiu osobných lokajsko—nadriadených vzťahov, ktorými sú dlávené davo—„elitárne“ spoločnosti. No ak sociálnou bázou spoločenstva majstrovstva je celá spoločnosť, tak takáto spoločnosť nepotrebuje ani ideologických politrukov—utláčateľov.

 

Inými slovami, po zmene pomeru etalónov frekvencií biologického a sociálneho času vznikajú objektívne historické podmienky, predurčujúce uhasínanie davo—„elitarizmu“, rozpúšťanie monopolne vysokých cien na produkt riadiacej práce v spoločenskom rozdelení profesionalizmu a špecializácie národných hospodárstiev rôznych krajín.

 

To vedie k nemožnosti vykorisťovania človeka človekom vo všetkých jeho formách v globálnych rozmeroch a vedie k vybudovaniu spravodlivej spoločnosti; brániť tomuto procesu znamená: vyčiarknuť sám seba z knihy budúceho života.

 

Ľudstvo sa už nachádza v kvalitatívne novom informačnom stave, rozpúšťajúc davo—„elitárny“ spôsob riadenia spoločnosti na základe ukrytia (hermetizácie) vedomostí a ich prekrútenia s cieľom zotročiť okolitý Svet.

 

Krajina, kde majú lieky a vzdelanie zadarmo, kde nie je jediný McDonalds a domy sa nezamykajú.


00