Komentář: Nové sankce na Rusko jsou i za jiné věci než otravu Navalného
31. října 2020 Redakce AC24 Ze světa 6506 0
Všichni víme, že to bylo za Navalného otravu Novičokem a známe o tom nesčetné vtípky. (Foto: Wikimedia)

 

 
 
 

Jenže to nebyl jediný důvod sankcí na Rusko. Je tu ještě další, tentokrát závažný geopolitický důvod, kterým je ruské vměšování do Libyjské občanské války. O tom se tolik jako o Navalném nemluví. Ale na rozdíl od nikdy nespatřeného Novičoku je ruských zbraní na libyjských bojištích spousta, a to nejen těch, co tam zbyly z časů Kaddáfího, nýbrž jde i o nové zbraně. Ani o náhradní díly k bojové technice, munici a další čerstvé zásobování tam není nouze.

Na válku v Libyi je tzv. embargo OSN, takže tam nikdo vojenský materiál nesmí dodávat, jenže na světě je jen málo míst, kam vojenské techniky a materiálu proudí tolik. Někdy je to spojeno až s komickými scénami, jako byla ta, když francouzská válečná loď zkusila zastavit tureckou nákladní loď plnou bojového materiálu a nejspíš i Tureckem placených džihádistů ze Sýrie k nasazení v této válce. Francouzi se však rozklepali a ze situace vycouvali, když jim jejich radiotechnické prostředky ukázaly, že jsou v hledáčku střeleckého zaměřovacího radiolokátoru turecké válečné lodi, tudíž v situaci podobné, jako kdyby vám v osobní rovině někdo přiložil hlaveň střelné zbraně k hlavě. Zahanbená Francie sice zkusila fňukat a žalovat u NATO, jehož jsou obě země členy, ale bylo jí to málo platné.

Turecko je prostě za blahosklonného přihlížení NATO a EU naplno zapojeno do libyjské občanské války embargo ne-embargo i do exploatace těch ropných zdrojů, které jsou pod kontrolou vlády v Tripolisu, úplně stejně, jako chce exploatovat zdroje uhlovodíků v teritoriálních vodách Řecka a Kypru, a jako se zapojuje do dalších občanských válek, jako ta v Karabachu.

Sankce na Turecko ale za dodávky zbraní i přes embargo a i jiné otevřené zapojení do Lybijské občanské války nikdo nehodlá uvalit, i když Macron to v EU neúspěšně zkoušel.

Kromě toho, že Rusko obviňují z dodávek zbraní do Libye, tak mu jako přitěžující okolnost přičítají, že ty zbraně dodává válečnému lordovi Haftarovi, tudíž povstalci proti „mezinárodně uznané“ a tudíž jako by „legitimní“ vládě v Tripolisu. Té „uznané“ pomáhá Turecko, což by pro něj mohlo být částečnou omluvou, i když formálně se zbraně nesmí dodávat žádné straně.

Vláda v Tripolisu se stala „mezinárodně uznanou“ poté, co Sarkozyho Francie spolu s Británií přesvědčily Obamovy Spojené státy, že se s nimi mají zapojit do války proti Kaddáfímu.

Zemi se tou intervencí podařilo rozvrátit, Kaddífího vládu svrhnout a na pomoc k tomu do Libye svezli džihádistické milice z celého světa, které pomohly domácím džihádistům. Džihádisté ovládli zemi a v Tripolisu byla nastolena vláda opírající se o džihádisty, která nemá kromě nich ani skutečnou vlastní armádu, a tu rychle mocnosti NATO mezinárodně „uznaly“.  Tato vláda však nikdy nezískala kontrolu nad zemí. Vládla jen v Tripolisu a zemi si mezi sebe rozkouskovali místní váleční lordi, často džihádistické milice.

Země byla v rozvratu. Výhodné obchody, které dosud země jako Francie, Itálie, Británie aj. s Libyí vedly, už nebylo s kým vést. Přes Libyi se do Evropy hrnou proudy afrických migrantů, které Kaddáfího Libye na tento kontinent nepouštěla, a spojení gangsterů v jižní Evropě s milicemi v Libyi jen kvete. „Mezinárodně uznaná vláda“ žádnou kontrolu nad zemí neměla, ani dosud nemá, žije jen díky podpoře džihádistických milicí, a ač je „mezinárodně uznaná“, neuznávají ji Libyjci. Situace se nelíbila skoro nikomu, ani těm, co ji vyvolali, a zvláště se nelíbila samotným Libyjcům. K výjimkám, kterým se líbí, patří Turecko, protože to v ní vidí příležitost Libyi kolonizovat podporou té „mezinárodně uznané“ vlády, která není sama životaschopná, a zmocnit se její ropy.

Jenže místní obyvatelstvo většiny Libye a znovu se formující ozbrojené síly pod vedením bývalých Kaddáfího vojáků začaly brát situaci do rukou. Z většiny Libye džihádisty vyhnali nebo je zahnali na periferie, kde fungují maximálně jako loupežníci, ale ne už jako vládci. Armádou, do velké míry z bývalých Kaddáfistů, která se takto zformovala a většinu Libye ovládá, se stala armáda „válečného lorda“ Haftara. Podporující ji místní městské rady a místní kmenová shromáždění. Existuje také parlament volený Libyjci z většiny země, který působí na tomto území „válečného Lorda“ Haftara, zatímco „mezinárodně uznaná“ vláda žádný volený parlament nemá.

Už to vypadalo, že Haftar provede poslední velkou ofenzivu, dorazí zbytek džihádistů v oblasti Tripolisu a kolem něj a sesadí tu „mezinárodně uznanou“ vládu, kterou nahradí vládou voleného parlamentu, jež už má pod kontrolou území tohoto „válečného lorda“.  V tom okamžiku se do situace ale vložilo Turecko. Přivezlo zbraně, nové džihádisty v tureckém žoldu a podporu svých ozbrojených sil výměnou za exploataci místní ropy.

Z evropských zemí se to nejvíce nelíbilo Francii. Ta byla sice původně zosnovatelem Libyjské války a vypuknutí této občanské války a dosazení oné o džihádisty se opírající vlády v Tripolisu, jenže teď je ze situace nešťastná. Radši by krásné obchody se stabilizovanou Libyí, spolupráci na její obnově a opětovné nastolení stability v regionu za svými humny. Tyto jejich sny by asi splnil Haftar – tak trochu obnovitel Kaddáfího režimu – kdyby dokončil osvobození země od džihádu a svrhl vládu v Tripolisu, jíž Francie původně pomáhala stvořit. Proto neoficiálně z pozadí Francie Haftara podporuje a pokoušela se i bránit Turecku vozit zbraně do Tripolisu.

Haftarova vláda má však další, poctivější spojence, kteří ji podporují otevřeně. K těm dalším spojencům patří především soused Libye - Egypt, který dokonce Turecku vyhrožoval ozbrojeným střetem. Dalším nejvýznamnějším hráčem na straně Haftara jsou Spojené arabské emiráty. Pomáhá mu i sousední Alžírsko.

Haftarova vláda se stejně jako kdysi Kaddáfího vláda se těší i sympatiím Ruska, ač to se oficiálně tváří, že stojí stranou. Samozřejmě ovšem, že skoro všechny zbraně Haftarovy armády jsou ruské. Nicméně ty ruské zbraně tam dodává ze svého území po zemi Egypt, který je nakupuje za peníze z Emirátů. Rusové zbraně nevozí žádné místní straně, jako to dělá sankcemi nezatížené Turecko se zbraňovými dodávkami do džihádisty ovládaného Tripolisu.

Rusové své zbraně legitimně prodávají legitimním arabským vládám, jako Egyptu, a tváří se jako že, „co je jim potom, co ty vlády s nimi dělají.“ A vlády jako Egypt mají už plné zuby toho, aby za souseda měly džihádisty ovládané trosky státu, se kterými nelze běžně obchodovat a které destabilizují a zločinností zatěžují jejich vlastní území, a tak podporují vládu, která se souhlasem většiny Libyjců většinu země ovládá a má šanci znovu nastolit mír a stabilitu v oblasti.

Svojí podporou Haftarovi, ve kterém vidí legitimního vládce Libye, se Egypt a Emiráty vůbec netají. Na ně ale nikdo sankce neuvaluje, ač právě tyto státy otevřeně zbraňové embargo porušují. Stejně jako je na druhé straně porušuje Turecko.

Ale Rusko, které tam nic oficiálně nevozí, je sankcionováno za to, že s Evropou spřátelené státy od Ruska kupují zbraně, které dodávají své oblíbené straně Libyjského konfliktu.

 
sdílet na Facebooku sdílet na Twitteru sdílet na Google Plus sdílet na VKontakte

Hello World

Facebook komentáře
Disqus komentáře
Komentáře registrovaných uživatelů

Napište vlastní názor