Jaroslav Kuchař: Istanbulská úmluva jako mocensky zneužitelný nástroj
23. října 2018 Redakce AC24 Z domova 5889 0
V historii jsme již nesčetněkrát byli svědky toho, jak jednoduše se dají i dobré myšlenky zneužít. A Istanbulská úmluva nejen že zneužívá téma domácího násilí, ale sama může být zneužita. Má svůj "luciferský efekt". 

 

 

Můj kolega Jan Dubanič napsal skvělý text, který popisuje možné důsledky ratifikace Istanbulské úmluvy. S jeho souhlasem ho zde zveřejňuji a na závěr přikládám několik svých poznámek.

Předně chci každého, kdo bude číst dále upozornit, že jsem zastáncem rovnosti mezi muži a ženami. Tvrdím, že nejsme stejní - muži nemají vagínu a ženy nemají penis - , avšak trvám na tom, že jsme si rovni. Zároveň uznávám, že pokud jde o rovnoprávnost mužů a žen, je v naší společnosti stále ještě co zdokonalovat. A téma domácího násilí, ať už páchaného na ženách či na dětech, je obsáhlé a důležité. Domácí násilí nelze tolerovat!

O Istanbulské úmluvě bylo již napsáno mnoho textu, jak od jejich příznivců, tak odpůrců. Zastánci Istanbulské úmluvy argumentují tím, že o nic nejde, že vše potřebné již je beztak v naší legislativě zakotveno a úmluvu ratifikovaly zejména země západní, tedy ty, k nimž se chceme přiřadit. Přece bychom se nechtěli ocitnout na jedné lodi s Ruskem! V opozici proti úmluvě mohou být jedině dezinformátoři, propagandisté, popř. dalšími nálepkami označení zpátečníci. Ale v první řadě, „jde přece o boj proti domácímu násilí na ženách“. Úřad vlády tak například zorganizoval akci s názvem „Mýty a fakta o Istanbulské úmluvě“, která zcela zapadá do výše popsaného.

Odpůrci Istanbulské úmluvy naopak argumentují tím, že o boji proti domácímu násilí se zmiňuje úmluva jen v několika prvních odstavcích a pak už jde pouze o prosazování genderové ideologie. To vše dokládají konkrétními pasážemi z Istanbulské úmluvy spolu s vysvětlením, co ve skutečnosti tyto pasáže znamenají. Citací a vysvětlováním konkrétního textu Istanbulské úmluvy zviditelňují snahu o zakotvení genderové ideologie do práva evropských zemí, které má být nadřazeno právním řádům jednotlivých států. Pokud budeme ratifikovat tuto úmluvu, tak nejen, že dáme opravdu velkou moc některým úředníkům, aktivistům a neziskovým organizacím, ale i právní základ k zavádění genderové ideologie do naší každodennosti. A vzdáme se velké části své suverenity.

Budeme-li na danou problematiku nahlížet z tohoto zorného úhlu, můžeme konstatovat, že genderoví ideologové a některé feministické organizace nesmírně důležité téma domácího násilí na ženách či dětech využili k prosazování své genderové ideologie. Věřím, že mnozí z nich tak učinili v dobré víře, to však nic nemění na skutečnosti, že bylo toto téma zneužito. A co se týče některých činitelů Úřadu vlády, předvedli nám krásnou ukázku dezinformační kampaně a propagandy. 

Istanbulskou úmluvu však můžeme vnímat ještě dalším způsobem - jako nástroj politické moci. Pro ilustraci uveďme skutečný příběh, který se stal Češce žijící v Norsku. Této paní byly z určitých důvodů norskými orgány odebrány děti. Ona se s tím přirozeně nesmířila, začala o ně bojovat a dokonce požádala o pomoc české úřady. Ty se jí zastaly, za což všem, kteří se v této věci angažovali, náleží poděkování. Jaká ale byla reakce norských úřadů? Odmítly vrátit děti do péče matky s odůvodněním, že tím, že se obrátila na úřady své země původu a vše zviditelnila v médiích, prokázala svou nezpůsobilost se o děti řádně postarat. Nechci zde rozvádět bolest matky, která přišla o své děti, ale chci poukázat na to, jak lehce mohou úřady své moci zneužít. A právě když se na věc podíváme z tohoto úhlu pohledu, začne jednání norských úřadů dávat logiku, stejně jako Istanbulská úmluva.

Jaký vzkaz totiž vyslal občanům norský Barnevernet? Kdokoliv, komu z jakéhokoliv důvodu úřad odebere dítě, musí být zticha, svůj případ nesmí zveřejňovat a musí trpělivě a pokorně čekat, až úřad sám vše přezkoumá a rozhodne. Pokud chce ještě někdy své dítě spatřit, musí o své situaci, a tím tedy o činnosti úřadu mlčet! Jinak mu jeho dítě nebude vráceno do péče. Tím je mu vlastně odpírán důležitý nástroj demokracie – svoboda projevu a možnost si na výkon úřadu stěžovat.

Když se podíváme na genderovou ideologii a na to, ve kterých státech je nejvíce zaváděna, tak zjistíme, že jsou to právě skandinávské země, jako například Norsko. Čl. 12 Istanbulské úmluvy zavazuje smluvní státy, aby vymýtily předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy nebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů. Co to ve skutečnosti znamená? Zkušenost nám ukázala, že někteří aktivisté vnímají jako stereotyp tradiční rodinu, kterou tvoří muž, žena a děti, chlapečci a holčičky. Podle některých má být dítě bezpohlavně oslovováno a vychováváno až do určitého věku, kdy má pak možnost si samo určit, jestli se cítí jako chlapeček, nebo jako holčička, popřípadě si vybrat jiný gender.

Podívejme se podrobněji na význam formulace „...smluvní státy se zavazují vymýtit...“. Jaké nástroje použijí státy na vymýcení zmíněných stereotypů? Je přece těžké vymýtit stereotypní pojímání rolí žen a mužů, pokud jsou rodiče zastánci stereotypní, tedy například tradiční rodiny. Pod pojem stereotypní pojímání rolí žen a mužů se může schovat cokoliv, třeba i názor, že muži nemají vagíny a ženy nemají penis, děti jsou chlapeček nebo holčička a děti se nerodí jako „to“... A teď si představme, že to budou právě výše uvedení aktivisté, kteří s velkou pravděpodobností usednou v komisích, které mají dohlížet na zavádění Istanbulské úmluvy a genderové ideologie do praxe. Bude jen otázkou času, kdy se pokusí prosadit možné odebírání dětí z těch rodin, které je nevychovávají v intencích genderové ideologie. Pak budou moci odebrat děti každému, kdo se jim znelíbí, nebo nebude souhlasit s jejich počínáním. A jak už nám norské úřady ukázaly, pokud se o tom někdo zmíní na veřejnosti, bude možné to použít proti němu jako důkaz nezpůsobilosti řádně se o své děti postarat. 

Neznamená to nic jiného, než že vydíratelným bude každý, kdo má děti a komu chybí ten správný názor. V historii jsme již nesčetněkrát byli svědky toho, jak jednoduše se dají i dobré myšlenky zneužít. A Istanbulská úmluva nejen že zneužívá téma domácího násilí, ale sama může být velice lehce zneužita jako politický nástroj v rukou genderových ideologů a nejen jich. Možná právě o to jde.

Toliko Jan Dubanič.

Poznámka první: je Gender ideologií?
Úřad vlády vydal jakýsi bulletin, kde mimo jiné bojuje proti takzvaným mýtům. Na výše uvedenou otázku odpovídá takto: „Žádné z ustanovení Úmluvy proti násilí na ženách nelze vykládat tak, že by usilovalo o podněcování nenávisti mezi ženami a muži. Ve své preambuli Úmluva proti násilí na ženách hovoří o historicky nerovném postavení žen a mužů, což je potvrzením dějinného faktu a odkazem na jednu z příčin tohoto násilí. Nikoli snahou o to štvát ženy proti mužům a naopak.“
To se ale tak trochu chytili do vlastní pasti. Jedna známá ideologie, mající na kontě miliony a miliony mrtvých, která to také myslela a myslí „dobře“, začínala touto, též dějinami potvrzenou větou: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů“. 



Je to ideologie, a ještě k tomu nebezpečná. Chápu, že těm, co to přece „myslí dobře“, se zvedá tlak. Ale jak víme, cesta do pekla je často dlážděna dobrými úmysly. 

Z toho plyne poznámka druhá: Když už jsem v perexu použil termín amerického psychologa Philipa Zimbarda, možná stojí za to si připomenout jeho deset bodů na cestě ke zlu:
1. Nabídnout ideologii sugestivní tak, aby zdánlivě ospravedlnila jakékoli chování vedoucí k jejím cílům.
2. Připravit pro jedince nějakou formu ústního či písemného závazku, který toto chování opravňuje. 
3. Přidělit účastníkům nějaké role s dobrou pověstí.
4. Určit pravidla, která se pak musejí dodržovat, i když už ztratí smysl.
5. Posunout významovou stránku činu, aktéra i činnosti (např. ubližování dětem změnit v pomoc učícím se pomocí trestu). 
6. Rozptýlit zodpovědnost za záporné výsledky.
7. Cestu ke zlu začínat malým, zdánlivě bezvýznamným krokem. 
8. Kroky na této cestě rozkouskovat tak, že se stěží dají odlišit jeden od druhého. 
9. Povlovně měnit povahu příkazů od původně “oprávněných” k “neoprávněným”. 
10. Maximálně zkomplikovat proceduru “vystoupení z procesu”. 

Abych končil optimisticky, zde je jeho jedenáctero, jak se mu vyhnout:

1. Posilovat ochotu uznat chybu. Nejen před sebou, ale i veřejně. 
2. Posilovat snahu nedělat věci automaticky, ale přemýšlet o nich. 
3. Podporovat smysl pro osobní zodpovědnost člověka za všechny jeho činy. 
4. Odrazovat i od nejmenších přestupků, často jsou totiž prvním krokem. 
5. Naučit se rozlišovat mezi oprávněnou a neoprávněnou autoritou. 
6. Od raného věku podporovat kritické myšlení. 
7. Oceňovat kladné sociální vzory a společensky je vyzvedávat. 
8. Respektovat odlišnost a proměnlivost lidí. 
9. Podporovat sociální podmínky vedoucí od anonymity k osobitosti. 
10. Být citlivý na případy, kdy podléhání nějaké skupinové normě vede k opaku, než se zamýšlelo. 
11. Nikdy nepřipustit obětování vlastního já, své osobní svobody pod slibem bezpečnosti. Toto obětování je vždy reálné a okamžité, zatímco bezpečnost je vzdálenou iluzí. 

Jaroslav Kuchař

 
sdílet na Facebooku sdílet na Twitteru sdílet na Google Plus sdílet na VKontakte

Facebook komentáře
Komentáře registrovaných uživatelů

Napište vlastní názor