Jan Hnízdil: Covid - fobia
5. srpna 2020 Redakce AC24 Z domova 14953 1
Paní Haně je necelých čtyřicet a nikdy vážněji nestonala. Letos v březnu jako když utne. Sevření krku, dechová tíseň, bolesti hlavy, zad, rukou, únava, mdloby, nespavost. (Foto: Youtube)

 
 
loading...
 

Záchranka ji převezla do fakultní nemocnice, postupně ji vyšetřil praktik, krčař, kardiolog. Objektivní příčinu potíží nikdo nenašel. Lexaurin ulevil jen na chvíli, antidepresivum Trittico netolerovala. Přes Skype sama kontaktovala psycholožku. Když vstoupila do ordinace, bylo z ní cítit obrovské napětí. Diagnóza se sama nabízela - úzkostná ataka. Podobných pacientů lavinovitě přibývá. Jejich obtíže mají společného jmenovatele. Navrhuji, aby byla do mezinárodní klasifikace nemocí zařazená nová diagnostická jednotka: DG 2020: Covid - fobia, syndrom koronavirové paniky. Toto je autentický příběh paní Hany:

„Jak COVID19 obrátil můj život naruby

Začalo to nevinně v půlce března. Bolelo mě v krku, asi jako když začíná angína. Po několika dnech bolest nepřestávala, tak jsem se vydala na ORL. Nález v krku nějaký byl, ale test na streptokoka byl negativní, lékařka mi antibiotika nenasadila, doporučila konzervativní léčbu. V té době už začínala panika ohledně COVIDu. Zavíraly se obchody, firmy, marně se sháněly ochranné pomůcky. Já jsem byla v pohodě, s lékařkou jsme o tom dokonce žertovaly.

Pečlivě jsem sledovala zprávy, abych věděla, jak se situace vyvíjí, zda mohu jet do práce atp. To jsem neměla dělat. Čtyřiadvacátého března odpoledne musela dcera zavolat partnerovi, aby se hned vrátil z práce, že je mamince strašně zle a nemůže dýchat. Měla jsem pocit, že se se udusím, na hrudi jsem měla nesnesitelný tlak, bylo mi mdlo. Vyděšená dcera se mnou čekala v posteli, než dorazí partner, střídavě se starala o mě a čtyřletého bratra. Partner zavolal sanitku, záchranáři mě v sanitce vyšetřili a odvezli na interní kliniku fakultní nemocnice.

Měla jsem velké obavy o zdraví a život, ve zprávách přece říkali, že se jedná o vysoce infekční a smrtelnou nemoc. A já mám doma dvě malé děti, které brečely, když mě sanitka odvážela. Vrátím se k nim vůbec ještě? Ke klidu nepřispělo ani chování sestry, která si mě v ochranném obleku jako z vesmírného střediska NASA přebírala se slovy „Co tady děláte? Dusíte se snad? Jo tak vy se bojíte COVIDu, tak to jste přišla do epicentra.“ Navlékla mě do pláště, rukavic, návleků na boty, dala jinou roušku a řekla „Tak tady si sedněte a budete čekat“. Zavřela mě do místnosti, kde byly čtyři židle s rozestupem, na zdi visela cedule „Nesahejte si na obličej a nesundávejte si roušku“. Já ale nemohla dýchat, bylo mi mdlo, bála jsem se lehnout si na zem a děsila se toho, že se obsadí další židlička. Po dvou hodinách přišla uklízečka otřít dveře a kliku dezinfekcí. Zmínila jsem se jí, že už to tam moc dlouho nevydržím, že chápu, že toho mají hodně, ale jestli by nebyla tak hodná a nezeptala se zdravotnického personálu, co se bude dít. Nikdo si mě za celou dobu nevšiml, nikdo mě nepřišel zkontrolovat. Proč taky že, vždyť jsem se nedusila. Mé prosby byly vyslyšeny a za půl hodiny mě vzali na vyšetření. Natočili EKG, změřili saturaci, udělali odběry a RTG plic. Pak jsem zhruba hodinu a půl čekala na výsledky. Propustili mě s práškem na uklidnění a s tím, že je vše v pořádku, žádný test na COVID mi nedělali. Musela jsem ale dodržet 14 dní karanténu, pro případ, že by se u mě vzhledem k nedávné bolesti v krku onemocnění projevilo.

Následujících 14 dní žila celá rodina v obavách, jestli onemocnění propukne či nikoliv. Zavření v bytě, s přívalem dalších „pozitivních“ zpráv medií. Naštěstí máme hodné kamarády a sousedy, kteří nám nakupovali nebo dokonce uvařili. Já péči o domácnost nezvládala. Pořád jsem polehávala, problémy s dýcháním neustupovaly, měla jsem neskutečný strach, že umřu. Přes Skype jsem kontaktovala psychologa, odstřihla se od zpráv v TV i na internetu, nechala si po konzultaci s praktickou lékařkou napsat Lexaurin. Pocit strachu se zmírnil, snažila jsem se doma cvičit, chodili jsme s dětmi do lesa na procházky. Fyzicky mi však lépe nebylo. Přidaly se bolesti zad, hlavy, rukou, nespavost. Kromě toho, že jsem se musela starat o domácnost, o děti a pracovat z domova, přišlo do toho ještě učení ze školy. Kdykoliv jsme hledaly s dcerou na internetu informace k úkolům a projektům, které měla do školy vypracovat, vyskočily na nás titulky „Nestačíme odklízet pytle s mrtvými“, „Kopeme masové hroby“, Umírají i mladí“….

Znovu jsem se musela poradit s praktickým lékařem. S takovýmto pocitem jsem se doposud nesetkala. Příznaky odpovídaly infarktu. Lékařka mi po vyšetření řekla, že je to od úzkosti, kromě uklidňujících přírodních léků mi předepsala i i léky na alergii.

Po uvolnění opatření jsem se cítila psychicky v pohodě. COVIDu jsem se už nebála, začala jsem se stýkat s přáteli, začala jsem zase chodit tančit, cvičit, na procházky, na kolo. Na nepříjemný pocit na hrudi jsem se snažila zvyknout, na potíže s dýcháním jsem po konzultaci s fyzioterapeutkou prováděla dechová cvičení a cvičila jógu. Bohužel to moc nepomáhalo a okolí o mě mělo strach. Kamarádka mi chtěla volat sanitku, protože byla při našem setkání přesvědčená, že mám infarkt. Nakonec mi domluvila fyzioterapeuta, který mi nahodil dvě žebra. Vždy, když jsem vyčerpáním z neustálého lapání po dechu odpočívala, dcera to komentovala „Mami, ty ležíš, tobě už zase není dobře?“. „Mami, špatně se mi dýchá a bolí mě to tady“. A ukazovala na hrudník. Dala bych v tu chvíli cokoliv, aby se náš život vrátil zase do normálu.

Co bude dál? Je to už téměř pět měsíců. Proč pořád nemůžu dýchat tak, jak jsem byla zvyklá, i přesto, že už se COVIDu a smrti nebojím? Kdy už napětí na hrudi povolí? Jak dlouho se z toho budu vzpamatovávat? Kdy mi zase bude dobře? Kolik ještě budu muset navštívit doktorů, psychologů, fyzioterapeutů…? Kolik peněz mě ještě budou konzultace nehrazené z veřejného zdravotního pojištění stát? A kolik to bude stát náš stát? Skončím snad kvůli COVIDu na antidepresivech?

Podotýkám, že jsem normální zdravý člověk. Mám vystudovanou vysokou školu, dobré zaměstnání, krásnou zdravou rodinu, spokojený život a do poloviny března jsem nikdy neměla potřebu řešit svou psychiku a její fyzické následky s odborníkem. A určitě nejsem jediná. Někteří z mých přátel, inteligentní lidé na manažerských pozicích, byli ještě do nedávna zcela izolováni. Hermeticky uzavřeni doma, s obavou snad i vyvětrat, s panickým strachem dojít si do krámu pro rohlíky. S pocitem, že by snad vstoupili do nějaké válečné zóny a že si musí polít dezinfekcí i celý zahalený obličej. S vidinou kolapsu světa. Je to normální? Bylo nutné vzbudit ve společnosti takový strach? Můžeme jen doufat, že z toho nezešílíme. Hana P.“

Ministře Vojtěchu, profesore Prymulo, docente Maďare, premiére Babiši, ministře Hamáčku (a média, která Vám slouží), toto je Vaše dílo. Matete veřejnost. Manipulujete s fakty. Ze zdravých lidí vyrábíte pacienty. Pozitivně testovaný ještě neznamená nemocný nebo nakažlivý. Lidi bez jakýchkoliv příznaků zadržujete v izolaci. Zásadním způsobem snižujete kvalitu jejich života. Ohrožujete je na fyzickém i psychickém zdraví. Děláte radikální, ukvapená a odborně neobhajitelná represivní opatření. Rozvrátili jste zdravotnictví, školství, kulturu, hospodářství a mezilidské vztahy. Jste bezohlední, nezodpovědní, bezcitní. Ministře Vojtěchu, profesore Prymulo, docente Maďare, premiére Babiši, ministře Hamáčku (a média, která vám slouží), šířením epidemie paniky pácháte mnohem větší škody než koronavirus. Je nejvyšší čas Vám nařídit izolaci.

Jan Hnízdil

 
 
sdílet na Facebooku sdílet na Twitteru sdílet na Google Plus sdílet na VKontakte

Hello World

Facebook komentáře
Disqus komentáře
Komentáře registrovaných uživatelů

Napište vlastní názor


EP
Eduard Piovarči
5. srpna 2020

Velmi dobrý článoček. U tej pani sa prebudila fóbia.

Mne sa to stalo v roku 1986 s preťaženai a psychického vyčerpania a zo stresu a to nebol žiadny covid a také hrozby aké tu máme dnes. Ak je človek k tomu náchylný alebo to má geneticky priradené a teda dedičné môže sa to nadmiernym stresom rozbehnúť. Nuž lekári mi nepomohli len ma džgali liekmi napokon som si pomohol sám a už 20 rokov žiadne lieky neberiem. Covid ma tiež postavil do pozoru a musel som sa adaptovať a nebolo to lahké zvikúť si pri sledovaní spravodajstva na tú hrôzu čo z toho šla, tie príznaky som na sebe sladoval permanentne ale vždy to odznelo. Oni niečo aj sypú do ovzdušia aby mal človek problém s hrdlom a podobné príznaky aby paniku posílili. Robili to už dlhé roky predtým aby sa dobre predávali ich pirule na všetko aby sa ludia cítili prechorení a kupovali tie ich výrobky k tlmeniu príznakov a bolestí

Tejto civilizácii vládnu zločinní mafiáni a masový vrahovia. Kým sa týchto elít nezbavíme nebude to lepšie. Vedú proti nám vojnu, tichú vojnu otrávenými potravinami, otravovaním vzduchu aj vody a teraz zaútočili biologickou zbraňou. Toto nie sú konšpirácie toto sú fakty. Toto už musí podvedome cítiť každí.

Kto sa ešte zastáva špinavých elít tak si ho nutne kúpili a to sa tíka aj našich politikov a maistremových novinárov a dobre platených papalášov všeobecne.

Je nutné zvyšovať obranischopnosť organizmu a imunitu zinkom, vitamínom C a vitamínom D tým slnečným, a tiež pridať všetky vitamíny B a najmä B12, pohyb v prírode, otužovaním, pravidelným cvičením najviac pomáhajú kardiocvičenia beh, cyklistika, stepery behanie do schodov skrátka aktívne sa hýbať a zvyšovať svoju telesnú kondíciu a vytrvalosť. Pomôže aj spoločenstvo ľudí vyladených na vyššie frekvencie a pozitívne myslenie to je veľmi dôležité aj napriek všetkým tým hrôzam okolo. Najviac však pomáha skutočná a nezištná Láska čo sa však neprihodí každému a hicikedy... 7 rokov som bol absolútne fit len kvôli tomuto fenoménu:-) Keď sa citiš celé roky v plnej sile a výkonnosti v zdraví a absolútnej rovnováhe napriek veku je to priam zázrak, ktorý zažije málokto

https://aragonit11.blogspot.com/2019/01/normal-0-21-false-false-false.html


00