Gott alias Adonaj čili Jehova, občanským jménem Pánbožko, či Bůh všemohoucí, si udělal z lidiček střední Evropy děsnou bžundu. Jeho všemohoucí dispečerské stanoviště odeslalo v jeden čas do záhrobí jednoho zpěváka a jednu herečku. (Foto: Archiv)

Jde o náhodnou souhru náhod, že do věčných lovišť odešel Karel Gott hned na začátku října, a když skončil hlavní příboj gottovské hysterie, 6. října 2019 zemřela herečka Vlasta Chramostová.

Nebýt České televize a veřejnoprávního rozhlasu asi by si chramostovského úmrtí nikdo moc nevšiml, protože byla na okraji uměleckého mumraje, uvádí ve své komentáři František Roček.

V den úmrtí na ČT Chramostová byla zpravodajským a komentátorským číslem jedna. Televize Prima a Nova o úmrtí informovala v běžném rozsahu v televizních novinách.

V letech 1990 až 2018 lze najít o Chramostové 5279 informací v mediálním monitoringu mediální společnosti Newton. O Karlu Gottovi za stejné období se objevilo v médiích téměř 96 000 informací.

Superznámý Gott kontra paní Ch.

Když Andrej Babiš, zaměstnaný dočasně jako premiér ČR, navrhl, že by mohl mít Gott státní pohřeb, na jednu stranu jsem to bral jako vyčůranou reakci, jak si ještě blíže přitáhnout k sobě nemalou část voličů. Na druhou stranu, proč ne, protože Gott je mezi lidmi větší personou než Babiš a Bělobrádek či Schwanzenberg.

Je rozumné, že Babiš byl uklidněn a doveden k tomu, že to nebude státní pohřeb, ale pohřeb se státními poctami.

Zajímavé je, že do týdne přestala žít také herečka, která byla známá především, že byla představitelkou disentu. Jinak byla pro lid obecný prakticky neznámá. Jenom starší lidé si ji mohou pamatovat jako aktivní herečku.

Sice divadelní prkna znamenají svět, ale světem je myšlen mikroprostor divadla. Relativně úzká skupina osob má z toho odpovídající prchavé zážitky. Milosrdenství filmových kamer může divadelní momentální produkci zaznamenat na dobu budoucí.

V obecném povědomí bylo, že kdysi někde hrála a po převratu v listopadu 1989 se opět dostala k lizu. Více toho mezi lidmi nebylo, pokud nešlo o disidentské nebo kulturně-divadelní čeleď lidského rodu.

Jak jsem si našel v článkovinách, které vyšly po jejím úmrtí, 20 let spojila Chramostová život s pražským Divadlem na Vinohradech, v letech 1970 až 72 hrála v Krejčově Divadle Za branou. Dočetl jsem se, že v chebském divadle si naposled zahrála v roce 1973 v Matce Kuráži. Po podpisu Charty 1977 byla odstavena a hrála pro kamarády až do roku 1989 jen v bytovém divadle.

Po převratu byla odměněna a stala se členkou Národního divadla a objevila se v několika filmech, například ve filmu Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala. Nelze se divit, že účinkovala i ve hře a filmu Václava Havla Odcházení, protože disident k disidentovi sedá…Na jevišti skončila v roce 2010.

Je velmi nešťastné, že zemřeli krátce po sobě pop-hvězda Karel Gott a disidentská neviditelná hvězda Vlasta Chramostová.

Někdo je chce srovnávat, což je nesmysl. Oba žili v úplně jiném světě, doslova na jiné planetě. Oba měli zcela nesouměřitelné životy a rozdílná směřování.

Zbytečná politicko – blbózní válka

Tzv. kavárna nemůže vydýchat Babišovu nabídku, že by se mohl změnit Gottův pohřeb ve státní mejdlo. Nakonec z toho bude jenom party s nějakými státnicky střihnutými poctami. Ale i tak jejich superhumanistické představy uráží, že ten, který s pomocí kvákání se ze všeho vyvrtěl bez ztráty prestiže, a skončí s noblesou. Chramostová byla naopak natolik hrdá a zásadová, že se uzavřela ve skvělé konzervě dlouhodobého personálního šikanování.

Nechtěně nejvyšší Gott aliasi Adonaj si z nás udělal bžundu, že nechal dva reprezentanty dvou odlišných světů odejít do světa neživých v rozmezí jednoho pozemského týdne.

Korunu tomu dodal Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, kdysi dávno signatář Charty 77, který se vyjádřil: „Pokud si vůbec někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, o kterém se teď často hovoří, tak to je právě Vlasta Chramostová. Skutečně čest její památce.“  (TV Nova 6. 10. 2019, Televizní noviny v 19.30 hod.)

Byl to jeho osobní názor, ale také zbytečně sektářsky pojatý projev člověka z disentu, který má prestižní veřejnou funkci. Tím jenom nahrál nenávistným mediálním a facebookovým válkám mezi gottmany a disidentmany.

Mám dojem, že nejrozumnější názor na tuto záležitost jsem četl od Zbyňka Petráčka z Lidovek, který napsal v článku „Život Chramostové zrcadlil vývoj země. Nedivme se, že emoce národa jde spíše za Gottem“: „..U něj (Gotta) důraz na profesionalitu, vlastní hlas a kontinuitu pěvecké dráhy zcela přehlušil veřejné postoje, které by si ve své mimořádné pozici i v neblahých časech mohl dovolit. Vždyť zatímco Václav Havel napsal svůj Dopis Husákovi, Gott se mohl pochlubit, že Husák napsal jemu (aby ho odradil od myšlenky emigrovat). Pokud si něco dovoloval (třeba když finančně podporoval odstaveného herce Pavla Landovského), tak neveřejně.

Lze říci, že Karel Gott těsně po své smrti působí jako generační svorník těch, kteří prošli normalizací bez veřejně projeveného vzdoru, těch, kteří dnes volí třeba ČSSD, ANO, ODS či SPD. Kdežto Vlasta Chramostová byla společenským svorníkem spíše jen v situacích, kdy právě ti, kteří se veřejně chovali jako Gott, si večer doma na Hlasu Ameriky rádi poslechli, že opozice se snaží režimu zatápět. Už proto by nemělo překvapit, že silnější emoce národa jde teď spíše za Gottem než za Chramostovou…“

Při poměřování disidentských svatých zástupů a konzumního gottismu není od věci upozornit na komentář v Reflexu (Karel Gott: Havel byl Mesiáš, Werich byl považovaný za svatého, ale měl od komunistů privilegia) jsem narazil na tuto zajímavou stať:
„…Na můj dotaz ohledně premiéra Andreje Babiše, že v současné politice se objevují i lidé, kteří si hrají na Mesiáše, zaujmou masy a pak většinou nesplní, co slíbili, odpověděl (Gott) takto: „Pozoruji to, ale na Mesiáše si hrál i Václav Havel.“

Zdroj: pz.cz