Byla to děsná legrace, co nám oznámila ČTK 5. 6. 2018: „Evropský parlament zřídil poslaneckou skupinu, která bude monitorovat vyšetřování vražd slovenského novináře Jána Kuciaka a maltské reportérky Daphne Caruanové Galiziové.

Ve skupině budou zástupci všech parlamentních politických uskupení, informovala agentura Reuters.

Parlamentní výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci zároveň v prohlášení uvedl, že je „znepokojen nedostatkem pokroku“ v národním vyšetřování obou kauz, zprávami o zastrašování novinářů a přetrvávajícími obviněními z korupce a podvodů…“

Odůvodnění podaná ČTK (jenom brali co bylo k sebrání), že např. europoslanci, kteří Maltu navštívili, kde minulý rok v říjnu přišla o život novinářka, konstatovali, že „… vyšetřování je vážně ohroženo. Upozornili, že prokurátor pověřený případem dostal nabídku na vyšší pozici, a ve vyšetřování by tak v podstatě nemohl pokračovat.“

Odůvodnění je ubohé. Prokurátor (jinde státní zástupce) dozoruje z nadhledu nad policejním vyšetřovacím týmem, zda se koná šetření případu mravopočestně. Když se mění prokurátor, jenom se mění ten, kdo jako nový by se musel při dozorování případu seznámit s detaily případu. Policejní tým ale vyšetřuje dál bez ohledu na to, zda prokurátor dostal hemeroidy, infarkt nebo možná půjde na jinou funkci.

Také se euroblbcům nelíbí, že v případě vraždy jednoho Slováka zaměstnaného v novinách a jedné Slovenky (jeho snoubenky) nedaleko Trnavy slovenská policie již krátce po vraždě čelila kritice odborníků za to, že k ohledání těl nepřizvala soudního lékaře, ale patologa, který přednáší histologii. Není napsáno jací odborníci co namítali, takže…? Správně by měla ČTK informovat, že šlo o ohledání těl na místě vraždy, protože někteří lidé by si mohli říci, že šlo o pitvu. Nebo šlo o pitvu? Ze zprávy ČTK to též nevíme. Samotná zpráva o nejasnostech tedy byla polovičatá, nejasná. Protože patolog, který přednáší histologii, může být oficiálně stejně erudovaným ohledávačem mrtvol jako jiný jeho kolega.

K tomu menší poznámka:
 
Policejní specialisté na místě zajistí vždy všemožné trasologické stopy a desítky fotografií mrtvol a okolí trestního činu. A policejní tým je v tomto případě zpocený, protože jde o celorepublikově sledovanou kauzu. Umíte si představit policejního sebevraha, který by chtěl nějaké stopy zametat pod koberec, když ví, že hrozí nebezpečí, že kdejaký politický úchylák (třeba europodivíni z EU parlamentního výboru) jim do vyšetřování budou šťourat?

Tím se dostává zpráva na hranu fake news a taktéž fake přiblble vypadá i konání europodivínů. Zdá se, že mediální sláva několika mrtvol pro větší zviditelnění stojí europoslancům za to. Musí se hledat důvody ke sbírání politickým bodů kde se dá. Vždyť EU zastupuje boha na zemi. Proto sami vytváří fake news svou kritikou.

I samotné zdánlivě seriózní články jsou zdánlivé na hranici fake news.  V časopisu „Senát“ č.2/2018 na str.9 senátorka Daniela Filipiová uvádí: „Novináři … neuvědomují si, jakou mají moc, a to bez absolutní zodpovědnosti. Co se mi např. nelíbí jsou zavádějící titulky u článků.  Je to velmi nebezpečné a a je to podle mě na úrovni fake news. Uvedu příklad. Titulek zní „Izrael zaútočil na Gazu“. Vy jste titulkem sdělila, že Izrael zaútočil. Ale už ne každý si v následném článku přečte, že to byla reakce na bombardování ze strany Palestinců… Takový titulek vytvoří určitou atmosféru ve společnosti…“

Z novinářů se stávají digitální vojáci

Jiný příklad podobnosti: V televizi  29.5.2018 večer se český svět dozvěděl, že: „V Kyjevě byl zastřelen ruský opoziční novinář a spisovatel Arkadij Babčenko, který vloni několik měsíců strávil v Praze. Zavražděný reportér se mimo jiné věnoval tématům ruského nacionalismu a xenofobie. Některé Babčenkovy materiály byly publikovány i v českých médiích. A v Česku měl i osobní a profesionální kontakty.“ To jsem se dozvěděl náhodou, který jsem juknul na ČT 24 v 21:31 hod.

Další den ukrajinské hlavy pomazané oznámily, že Babčenko žije a ze sebe vypouští všelijaké řeči. Ne, že by následné komentáře nebyly výživné, ale když oběť žije, komentáře jenom přežívají. Mudrovalo se o riziku (a div ne i svatosti) novinářské práce, pokud souhlasí s hlavním mediálním proudem.

Připomnělo mi to základní otázku. V knize  Bombardovat nemocnice je normální (Aos publishing, 2017) jsem tomuto tématu věnoval celou kapitolu nazvanou „Novináři jsou v boji cílem“.

V knize jsem psal, že smrt novinářů již není nic moc zvláštního, protože jsou součástí bojiště. Jsou to vlastně jenom vojáci. Napsal jsem:
„…Již v roce 2001 jsem publikoval článek „Jak informační válka používá reportérů“ (Britské listy, 16. 10. 2001) s podtitulkem „Co čeká reportéry v ozbrojených konfliktech? To, co vojáky“. Uvedl jsem: „V nynějších válkách není v podstatě rozdíl mezi novinářem a vojákem, neboť novinář manipuluje v reálném čase s informacemi a stává se integrální součástí bojiště“.

S tím souvisí i tisková zpráva z 12. října 2001: Francouzský reportér Michel Peyrard (44) čelí v Afghánistánu obvinění ze špionáže, která je trestána smrtí zastřelením. Byl zadržen ve městě Džalálábád v ženském převleku. Podle agentury AIP je hlavním důkazem, že Peyrard pronikl do země jako zvěd, vlastnictví satelitního telefonu. Bez něho by se ovšem nemohl v zemi bez mobilních telefonních sítí spojit se svou redakcí, týdeníkem Paris Match.

Tentýž den, kdy vyšel článek o osudu válečných novinářů v Britských listech, vyšel v Hospodářských novinách článek o tom, že věřící muslimy pobouřil žurnalista, který se převlékl do ženských šatů. Obyvatel muslimské bruselské čtvrti Schaarbeeku, místní řezník Mustafa Ahmed českému reportérovi sdělil, jak se jeho osobně i muslimských kamarádů nemile dotkl pro Čecha úsměvný trik Michela Peyrarda, reportéra francouzského ilustrovaného týdeníku Paris Match… Peyrard se vydal v převleku za muslimskou ženu do Afghánistánu po zahájení americko-britských náletů. Pro Evropana běžný úskok, ale pro muslimy v Schaarbeeku těžký zločin: „Určitě to je špión, jinak muž něco tak urážlivého neudělá.“ Mustafa si nedokáže představit, jak by se poctivý muž mohl tak ponížit, aby na sebe vzal ženské oblečení. Proto mnoho jeho spoluvěrců možná poprvé zatleská Tálibánu, nechá-li obžalovaného žurnalistu třeba i popravit.  (Josef Veselý, Belgičtí muslimové mají strach, Hospodářské noviny 16. 10. 2001)

Nábožensko-nenávistný pohled na novináře Peyrarda je z evropské Belgie již z roku 2001, ne od islamisty z roku 2017…

V souvislosti s případem Peyrard sdělil šéf Tálibánské zpravodajské služby mulla Tádž Mír agentuře AIP: „Varovali jsme všechny novináře, kteří do naší země vstoupí ilegálně, že budou souzeni jako američtí vojáci“. Novináře strašil mezitím kde kdo… Např. ČTK uvedla v informaci převzaté od Reuteru, že „britské ministerstvo obrany si dokonce již před zahájením britsko-amerických náletů 7. října 2001 povolalo britské vydavatele, aby v rozhovoru s nimi projevilo obavy, že by spekulace tisku o typu možné vojenské kampaně mohly bezděčně napomoci nepříteli.“ 

Tehdy jsem zdůraznil: „Přichází doba, kdy novináři budou mít stále méně nepsanou imunitu zástupců veřejnosti, neboť do bojů vstoupila též informační válka. Kdo v reálném čase manipuluje s informacemi, stává se integrální součástí bojiště. Pokud není na správné straně, je nepřítelem stejně nebezpečným jako voják.“

Dnes již jsou běžnými vojenskými cíli civilní rozhlasové a televizní stanice, protože v informační válce nelze rozlišit civilní a vojenskou složku informačního masírování obyvatelstva. To se projevilo mj. i při náletech  NATO proti Srbsku v roce 1999. Natvrdo to napsal jeden uniformovaný Francouz: v čísle 236/1998 časopisu  Armées d’aujourd‘hui, tehdy uvedl chef d‘escadron Grammalico: „Novináři, kteří mají někdy větší volnost pohybu než vojáci, mohou být zdrojem průzkumových údajů.“ (Britské listy, 16. 10. 2001)

Zpravodajství z jakéhokoliv bojiště je de facto součástí válečných operací, protože PR agentury od 90. let (od osvobozování Kuvajtu od irácké armády a od občanské války v oblasti Jugoslávie) přímo vytvářejí obraz bojiště pro své zákazníky – zaměstnavatele zasahujících ozbrojenců – ať jsou to vlády států nebo sponzoři válčících bojůvek. Cílem propagandistů (PR agentur) je vytvořit dojem o konfliktu podle přání zákazníka. Zastřelení propagandisty je z tohoto pohledu zastřelením účastníka konfliktu. Likvidace novinářů může být chápána jako „generální prevence“.

Od 90. let 20. století řada svědectví o masakrech, o důsledcích bombardování nebo o hrozbě zbraní hromadného ničení v Iráku, byla záměrně vymyšlena a zneužita. Proto dnes nemá nikdo jistotu, zda informace z krizové situace byla ověřena nebo je vymyšlena, zda není zpráva či fotografie vytržena z kontextu či záměrně vytvořena jako lživá.

Proto pokud se v místech bojů objeví někdo s fotoaparátem či kamerou a nepatří mezi „naše lidi“, může mu hrozit nebezpečí smrti, protože není civilistou, ale informačním vojákem. Byť jde třeba o třináctileté dítě. Řada civilistů umírá i z tohoto důvodu.

Zcela jasně to řekl v rozhovoru fotograf Antonín Kratochvíl: „Hodně místních lidí v oblasti těch konfliktů má dneska mobily, na které dokáže fotit a posílat to agenturám. Hodně jich při tom umírá, ale je jich pořád víc. Navíc do konfliktů se dneska posílají stále méně takoví ti ,bona fide‘ novináři, jako jsme byli my, aby zachytili něco nad standard. Důležitější je, aby všechno bylo okamžitě on-line. Ale já to chápu. Je daleko levnější mít tam nějakého místního kluka s kamerkou nebo mobilem přímo uvnitř, než tam posílat novináře. V Iráku jsem byl tři měsíce. A to stálo strašné peníze. Dneska to tam pokropí nějaký kluk na mobil a je to.“ (Luděk Staněk, Válečná fotografie se změnila. Místní kluk s mobilem je levnější než novinář, říká fotograf Antonín Kratochvíl, iHNed.cz, 16. 3. 2017).

… Cílená propaganda doprovázela války již od šeptandy mezi lidmi na městském trhu, nejen od doby vydávání novin. Ale až s rozšířením internetu se propaganda stala aktuální součástí bojiště. Můžeme hovořit o informačních bojových skupinách: Jsou to lidé vypouštějící do internetového světa informace pomáhající jejich bojovým jednotkám – ať jde o armády státu, povstalecké (rebelské) skupiny nebo náboženské bojůvky.

Kromě skutečných bojů probíhají též permanentní informační konflikty financované doslova kýmkoliv, kdo má peníze: politicko-hospodářskými korporacemi, účelovými aliancemi sympatizantů (i z řad tajných služeb a státních institucí) jako třeba na podporu kyjevského majdanu v roce 2014, ale i nevládními skupinami – např. lidskoprávními nebo ekologickými. Média jsou tudíž zbraní. V boji o moc jsou novináři a dopisovatelé  neuniformovanými digitálními vojáky a mohou se stát též cílem útoku…“

Zdroj: pz.cz