Není náhodou, že stažení americké armády ze Sýrie ne náhodou vyvolává asociaci s pádem Saigonu před 45 lety, tvrdí Richard Spencer, korespondent The Times na Středním východě. (Foto: Twitter)

Stejně jako válka ve Vietnamu se syrský konflikt stal pro Spojené státy stejným vojenským dobrodružstvím, které bylo zahájeno z ideologických důvodů a skončilo ústupem, píše autor.

 Pokud však byl odchod z Vietnamu později odměněn pádem SSSR, není jasné, na s jakou kompenzací Trump počítá za svou porážku v Sýrii, poznamenává novinář.

„Někde ve východní syrské poušti američtí vojáci skáčou do svých vrtulníků – jsou těmi posledními, kteří byli vyřazeni z mise, která skončila předčasně a ponižujícím způsobem," začíná článek The Times o stažení amerických vojsk ze Sýrie.

Podle autora budou místní obyvatelé, kteří pracovali pro Američany, bezpochyby prosit, aby je vzali s sebou, protože jejich budoucnost v „politickém vesmíru ovládaném syrským režimem nebo tureckými milicemi“ vypadá nejistě.

Přestože tentokrát je „výsledek“ méně znatelný, paralely s pádem Saigonu před 45 lety nemohou být náhoda, věří novinář. „Tehdy, stejně jako nyní, americké vojenské dobrodružství, které bylo zahájeno z ideologických důvodů, skončilo ústupem," vzpomíná Spencer. 

Rozdíl je v tom, že dnes nebyla americká armáda poražena v bitvě, ale americkými politiky jejich neschopnosti strategicky myslet.

Podle korespondenta The Times není odchod ze Sýrie pouze selháním Donalda Trumpa. Před ním se jeho předchůdce Barack Obama rozhodl vměšovat do syrského konfliktu, se svojí nerozhodností o tom, jak by k tomuto vměšování mělo dojít, a snažil se najít „dokonalé řešení zjevně nedokonalého konfliktu“, zatímco ostatní hráči použili jednodušší schémata.

V době Obamy se USA pokusily svrhnout režim, ale nechtěly to dosáhnout vojenskými metodami – jedinými účinnými. Vyzbrojili povstalce, ale tato výzborj nestačila na to, aby zvítězili v bitvách, stačila jen na to, aby se stali terčem sil režimu nebo džihádistických skupin. Rovněž ohrožovali režim odvetnými opatřeními v případě používání chemických zbraní, ale ve skutečnosti nic neudělali (ono "nic" v podobě desítek raket s plochou dráhou letu za nedokázaná obvinění bylo dost silné "nic" – pozn. red.).

Nakonec se Obama rozhodl spojit se s milicemi sebeobranných sil - syrského křídla turecké Strany práce Kurdistánu - „nejméně zlého“ v boji proti „Islámskému státu“, přičemž nepodporoval Kurdské touhy o autonomii a nikdy se nepokoušel použít diplomatický nebo ekonomický vliv k přesvědčení tureckého prezidenta Erdogana, aby souhlasil s podobným výsledkem.

Nicméně, bez ohledu na to, jak matoucí byla „klikatá“ Obamova politika, Donaldu Trumpovi se ji podařilo překonat, poznamenává autor. Vzhledem k tomu, že americká chráněná oblast ve východní Sýrii byla zděděna od svého předchůdce, pevné prohlášení USA by jí mohlo poskytnout polooficiální status - to je to, co udělal George W. Bush st. s iráckým Kurdistánem v roce 1991 - ale Trump se to rozhodl neudělat.

Ve skutečnosti bylo Trumpovo rozhodnutí o stažení vojsk v souladu s jeho slibem opustit Blízký východ, ale bylo to v rozporu s příslibem udržovat tlak na Írána a boji proti ruskému vlivu, zdůrazňuje novinář. Rusko i Írán mají v Sýrii strategické zájmy. Zóna osvobozená americkou armádou, navíc otevírá íránským milicím rozsáhlou pozemní cestu přímo k izraelské hranici.

Podle The Times již není Blízký východ pro Trump prioritou - stejně jako jihovýchodní Asie přestala být prioritou prezidenta Nixona v době stažení amerických vojsk z Vietnamu. Jak autor připomíná, v té době už Nixon jednal s Čínou, „překreslování euroasijské a světové politiky o generaci napřed“ a události v jihovýchodní Asii byly krvavým rušivým manévrem v „dlouhé hře, která měla zadržovat Sovětský svaz“.

„Prezident Nixon byl zaneprázdněn mezinárodní šachovou partií a přeuspořádal postavy, ve kterých měl být šéf zahraničních věcí Henry Kissinger. Teprve o 15 let později bylo ponížení posledních dnů v Saigonu nahrazeno triumfem po pádu Sovětského svazu,“ píše autor. Není známo, s jakou kompenzací Trump počítá za tuto „ohromující porážku“ a zda má vůbec plán, uzavírá novinář.

Zdroj: pz.cz,  thetimes.co.uk