Britští a němečtí vědci potvrdili, že po smrti existuje nějaká forma života. Tento hromující závěr je založen na výsledcích dvou různých evropských studií za použití nových typů medicínsky kontrolovaných zážitků blízkosti smrti, které umožňují, aby pacienti byli na téměř 20 minut uvedeni do „klinické smrti“, aby byli poté znovu oživeni. V britské studii to byl výzkumný projekt velkého rozsahu s účastí více než 2 000 lidí – kdy vědci potvrdili, že vědomí pokračovalo i poté, co se srdce zastavilo.


Panovalo přesvědčení, že mozek by měl veškerou aktivitu zastavit 30 sekund poté, co srdce zastaví pumpování krve do těla, a s tím, že zanikne i vědomí.

Avšak šokující výzkum z University of Southamton dokázal, že „klinicky mrtví“ lidé mají nadále myšlenky – a rovněž odhalil zatím nejpřesvědčivější vědecký důkaz reálnosti zážitků vystoupení „mimo tělo“.

Vedoucí výzkumník Dr. Sam Parnia řekl: „V rozporu s tím, jak je to vnímáno, není smrt konkrétní okamžik, nýbrž potenciálně zvratný proces, k němuž dochází po závažných onemocněních nebo úrazech způsobujících zástavu funkce srdce, plic a mozku. Když se ale provedou pokusy o zvrácení tohoto procesu, tak se to označuje jen za ‚zástavu srdce‘, ovšem když se tyto pokusy nezdaří, označuje se to za ‚smrt‘.“

Z 2 060 pacientů z Rakouska, USA a z Británie, kteří byli při této studii vyzpovídáni poté, co přežili zástavu srdce, jich téměř 40 procent řeklo, že si vybavují určitou formu vědomí poté, co byli prohlášeni za klinicky mrtvé. Dr. Parnia pokračoval: „To naznačuje, že původně se takováto mentální aktivita mohla projevovat u ještě více lidí, ti ale po vzkříšení o své vzpomínky přišli v důsledku poškození mozku nebo účinků podávaných sedativ ovlivňujících vybavování vzpomínek.“

Snad nejvýznamnějším zjištěním v Britské studii byl 57 letý muž, který je prvním vědecky potvrzeným pacientem se zážitkem výstupu „mimo tělo“. Ten muž byl schopen si s ohromující přesností vybavit, co se kolem něj poté, co dočasně zemřel, dělo. Dr. Parnia pokračoval: „To je velice významné, protože se často předpokládalo, že zážitky vztahující se k smrti jsou nejspíše halucinace nebo iluze, k nimž dochází buď před zástavou srdce, nebo poté, kdy bylo srdce úspěšně restartováno, ale že to není zážitek korespondující s tou ‚skutečnou‘ událostí, kdy už srdce nebije. V tomto případě ale k vědomí a k uvědomování si skutečnosti docházelo během tříminutového období, kdy srdce vůbec nebilo.“