Máme-li celý tento rok mírotvorného působení Ruska v Sýrii vidět v celkových souvislostech, měli bychom si vzpomenout na to, jaká tam vládla situace před příletem prvního ruského letounu, před příjezdem podpůrného personálu, vojenských poradců a vojenského vybavení. Ozbrojené síly syrské vlády byly na všech frontách na ústupu. V provinciích Rakka, Aleppo, Hama, Idlib a Latakia – tam všude byly nuceny ustupovat. Islámský stát, Džabhat an-Nusra, takzvaná „Svobodná syrská armáda“ a mnoho dalších menších rebelských formací dobývalo města a vojenské základny, přičemž jejich postup vedl ke vzniku záplavy uprchlíků mířících do Turecka, Jordánska a jiných zemí.


Sýrie stála prakticky osamocená (samosebou tu byla určitá pomoc ze strany Íránu) proti zdánlivě nesourodému uskupení, jemuž se nicméně dostávalo velkorysé finanční, vojenské a dokonce i operační podpory od několika zahraničních mocností včetně Spojených států, Kataru, Saúdské Arábie a Turecka, zatímco Jordánsko a Izrael si vůči rebelům udržovaly vztah shovívavé neutrality. V září 2015 se dny Asadovy vlády zdály sečteny.

V září 2016 prakticky nikdo nečeká, že by Asadova vláda mohla padnout. Dokonce i americký ministr zahraničních věcí John Kerry ve svých rozhovorech se syrskou opozicí, které byly zpřístupněny americkým médiím, připustil, že antisyrská koalice byla vyšachována do té míry, že dlouholetá mantra USA/NATO/EU, znějící „Asad musí jít“, prostě zastarala. Téměř každý už připouští, že svět je vícepolární, a tím nejdůležitějším faktorem stojícím za tímto zásadním posunem je ruské efektivní využití vojenské síly v Sýrii. Jak dokázalo Rusko docílit takové dramatické změny navzdory okolnostem, jež v drtivé většině stály proti němu, za použití něčeho, co začíná být klasickým příkladem použití vojenské síly?

Prvním tajemstvím ruského úspěchu bylo důsledné dodržování mezinárodního práva. Bez obalu řečeno, americké vojenské operace na území Sýrie a nad ním nebyly právně vůbec nijak podloženy. Totéž platí pro podporu výše uvedených rebelských uskupení, z nichž většina uskutečňuje radikální agendu, využívá velkého množství žoldáků a neváhá páchat zvěrstva, vnucovat obyvatelstvu cizí politická dogmata a porušovat celou řadu základních mezinárodních norem, k nimž mimo jiné náleží koncept národní svrchovanosti a sebeurčení. Naproti tomu ruské operace probíhají na základě pozvání jediné mezinárodně uznávané vlády Sýrie. Jestliže rozsáhlá dezinformační a propagandistická kampaň, jež má obyvatele Západu chránit před realitou války v Sýrii, o něčem hovoří, tak o tom, že západní vlády jsou si jasně vědomy nemorálnosti a nezákonnosti svého jednání. A zbytek světa také.

Zadruhé, a toto je rovněž v silném protikladu k využití vojenské síly ze strany USA a NATO, ruské vedení si podle všeho uvědomuje jak své mocenské limity, tak limity toho, čeho lze dosáhnout použitím výhradně vojenské síly. Ani v politických cílech, o něž Rusové usilují, ani ve vojenských prostředcích, které k tomu využívají, není stopy po aroganci či „excepcionalistické“ rétorice. Ve vojenském slova smyslu je cíl ruských operací skromný: zabránit džihádistické koalici podporované Západem ve vítězství. Jakmile bude tohoto cíle dosaženo, jakmile všichni velcí antisyrští aktéři uznají, že legitimní syrskou vládu a ruskou vojenskou přítomnost v Sýrii nelze vytlačit z pozice žádnou kombinací politických a vojenských opatření, budou donuceni jednat o mírovém urovnání, v jehož rámci bude zachována územní i politická celistvost syrského státu.