Proč jsou pravdoláskaři zamilovaní do „Humanitárních válek“?

Terminologická poznámka: V ČR říkáme „pravdoláskaři“ tzv. liberálně progresivním. „Humanitární“ války odporují 200 letům liberálního myšlení Otcové zakladatelé – na základě amerických hodnot – varovali proti trvalým armádám a zaplétání se do cizích záležitostí s tvrzením, že přerostlý vojenský establishment zničí naše svobody. Liberální ekonomové – jako nositel Nobelovy ceny Joe Stiglitz a James Galbraith – už ukázali, že ohromné vojenské rozpočty a válka naší ekonomiku ničí a jen pomáhá bohatým na úkor všech ostatních.

Progresivní profesor z University of Chicago Robert A. Pape – který se specializuje na záležitosti mezinárodní bezpečnosti – poukazuje:

Rozsáhlý výzkum příčin sebevražedného terorismu dokazuje, že to není islám, co za to může – kořenem problému jsou zahraniční vojenské okupace.

***

Každý měsíc dochází k více pokusům zabít Američany a jejich spojence v Afghánistánu, Iráku a dalších muslimských zemích od sebevražedných teroristů, než tomu bylo dohromady za celou historii do roku 2001.

***

Nový výzkum poskytuje silné důkazy, že sebevražedný terorismus, jako bylo 11.9, je zvláště citlivý na cizí vojenskou okupaci, a nikoliv na islámský fundamentalismus či jakoukoliv ideologii, nezávisle na těchto podstatných okolnostech. Ačkoliv se tento vzor vynořil už v 80. a 90. letech, bohatství nových dat představuje velice výstižný obrázek.

Více než 95 procent všech sebevražedných útoků je v reakci na cizí okupaci, jak ukazuje rozsáhlý výzkum (jehož spoluautory jsou James K. Feldman – bývalý profesor rozhodovací analýzy a ekonomie na Leteckém institutu technologie a na Fakultě pokročilých studií leteckých pohonů, která realizovala projekt University of Chicago o Bezpečnosti a terorismu, kde zkoumali každý jednotlivý z 2 200 sebevražedných útoků po celém světě od roku 1980 do současnosti. Jelikož Spojené státy okupovaly Afghánistán a Irák, které mají dohromady 60 milionovou populaci, tak celkově sebevražedné útoky celosvětově dramaticky vzrostly – z 300 od roku 1980 do 2003, na 1 800 od roku 2004 do 2009. Dále více než 90 procent sebevražedných útočníků po celém světě je teď anti-amerických. Velká většina sebevražedných teroristů je v místních oblastech ohrožených zahraničními vojsky oslavována, proto 90 procent sebevražedných útočníků v Afghánistánu jsou Afghánci.

Izraelci měli o terorismu svou vlastní povídačku, která tvrdí, že arabští fanatici usilují o zničení Židovského státu, kvůli tomu, co je, nikoliv tomu, co dělá. Ale od té doby, kdy Izrael v květnu 2000 stáhl svou armádu z Libanonu, nedošlo už k jedinému sebevražednému útoku Libanonce. Podobně, když se Izrael stáhl z Gazy a velké části Západního břehu, palestinské sebevražedné útoky poklesly o 90 procent.

Někteří tu volnou vazbu mezi zahraniční okupací a sebevražedným terorismem zpochybňují s poukazem na některé okupace cizími mocnostmi, které nevedly k sebevražedným bombovým útokům – např. kritici často citují Japonsko a Německo po Druhé světové válce. Náš výzkum poskytuje dostatečné důkazy k odpovědi na takovouto kritiku podtržením dvou faktorů, které determinují pravděpodobnost sebevražedného teroru nasazeného proti okupačním silám.

Prvním faktorem je sociální odstup mezi okupanty a okupovanými. Čím širší je sociální odstup, tím více může mít okupovaná komunita strach ze ztráty svého způsobu života. Ač i na dalších rozdílech záleží, výzkumy ukazují, že odpor k okupaci se zvláště pravděpodobně vyeskaluje do sebevražedného terorismu, když existuje rozdíl mezi převládajícím náboženstvím okupantů a převládajícím náboženstvím okupovaných.

Na náboženských rozdílech záleží, nikoliv proto, že by některá náboženství byla více predisponována k sebevražedným útokům. Opravdu, existují náboženské rozdíly i v čistě sekulárních kampaních sebevražedných útoků, jako u LTTE (Hinduisté) a Sinhálci (Buddhisté).

Víc záleží na náboženských rozdílech, protože to vůdcům teroristů umožňuje tvrdit, že okupant je motivován náboženskou agendou, která děsí jak sekulární tak nábožensky založené členy místní komunity – proto také Usáma bin Ládin nikdy nevynechal příležitost popsat okupanty USA jako „křižáky“ motivované křesťanskou agendou ke konverzi muslimů, ukrást jejich zdroje a změnit způsob života místní populace.

Druhým faktorem je předchozí rebelie. Sebevražedný terorismus je typickou strategií poslední záchrany, kterou často používají slabé strany, když už nikoliv sebevražedné metody odporu k okupaci selhaly. Proto vidíme kampaně sebevražedných útoků, které se často vyvinou z běžné teroristické či partyzánské kampaně, jako je tomu v Izraeli a Palestině, u Kurdského povstání v Turecku nebo u LTTE na Sri Lance.

Jedním z nejdůležitějších zjištění z našeho výzkumu je to, že zvýšením moci místních skupin můžete sebevražedný terorismu omezit. V Iráku byl úspěch v potlačení povstání nikoliv nárůst vojenské kontroly USA v provincii Anbar, nýbrž poskytnutí moci sunnitským kmenům, čemuž se běžně říkalo Anbarské probuzení, které Iráčanům umožnilo, aby se postarali o svou vlastní bezpečnost. Na druhou stranu, odebráním moci místním skupinám může eskalovat do sebevražedného terorismu. V Afghánistánu, USA a Západní síly počínaje rokem 2006 začaly uplatňovat více kontroly nad paštúnskými regiony v této zemi a sebevražedné útoky se od toho okamžiku začaly dramaticky eskalovat.

***

Prvním krokem je uznání, že okupací muslimského světa nepřineseme Američanům žádné větší bezpečí – ve skutečnosti, tito nejsou v srdci tohoto problému.

Bezpečnostní experti – včetně mnohých liberálních holubic – souhlasí, že vedení války na Středním východě národní bezpečnost oslabuje a zvyšuje terorismus. Podívejte se tady, tady, tady, tady, tady, tady a tady.

Vraždění nevinných civilistů je jednou z hlavních věcí, která zvyšuje terorismus. A podívejte se na tohle. Jak mi řekl jeden z vrcholných protiteroristických expertů (bývalé číslo 2 mezi protiteroristickými experty Ministerstva zahraničí), zahajování válek proti státům, které nepředstavují pro Ameriku bezprostřední hrozbu národní bezpečnosti, zvyšuje ohrožení terorismem, protože:

Jednou z principiálních příčin terorismu jsou zranění lidem a rodinám.

(Opravdu, Al-Káida v Iráku ani nebyla, dokud USA do této země nevpadly.)

I liberální ikona Noam Chomsky souhlasí, že k 11.9 by nedošlo bez americké imperiální politiky na Středním východě.

Změna režimu: Už desítky let trvající projekt Noeconů

Liberálové – ospravedlnitelně – opovrhují Bushem, Cheneyem, Rumsfeldem a dalšími nekonzervativními válečnými štváči.

Vláda USA – zvláště neoconské elementy – už 20 let nepřetržitě plánovaly změnu režimu v Sýrii a Libyi a o změnách režimů snily už 50 let.

Proč jsou ti progresivní teď zamilovaní do pokračování těchto desítky let starých snah neoconů?

Proč bojujeme na té samé straně jako Al-Káida?

Syrská opozice se z velké části skládá z teroristů Al-Káidy. Podívete se na tohle, tohle, tohle, tohle, tohle, tohle, tohle, tohle, tohle a tohle.

Terorističtí rebelové odpovídali za většinu násilností v Sýrii. A vnější pozorovatelé potvrdili, že situace na místě je velice odlišná od toho, co nám líčí Západní média. (A podle velkého německého listu FAZ ti, kdo byli nedávno zmasakrováni v Hamě, byli na té samé straně jako syrský vůdce Assád.)

Spojené státy ve skutečnosti bojují na té samé straně jako 3 teroristické skupiny v Sýrii. A podívejte se na tohle.

Reuter uvádí, že vůdce Al-Káidy – Ayman al-Zawahri – podporuje syrské rebely a žádá své přívržence, aby bojovali proti syrské vládě.

Někteří z hlavních bojovníků Al-Káidy, kteří svrhávali Kaddáfího – a teď mají zjevně kontrolu nad Libyí – teď už pomáhají syrským povstalcům.

I Pat Buchanan se ptá:

Zda to, co je dobré pro Al-Káidu, může být dobré i pro nás?

USA vyzbrojují syrskou pozici, i když ministryně zahraničí Clintonová přiznává, že tím pomáhají Al-Káidě.

Činitelé americké vlády a korporátních médií tleskají útokům Al-Káidy v Sýrii. Podívejte se na tohle, tohle a tohle. Místo aby odsuzovali sebevražedné teroristické útoky, tak jednoduše říkají, že bombové útoky Al-Káidy ukazují, že „okno pro Assáda se uzavírá“ a měl by se vzdát moci. (Příklady zde, zde a zde – ten poslední v tweedu od velvyslankyně USA Susan Rice zrovna po bombovém útoku Al-Káidy.)

Podporovali jsme bin Ládina a další zakladatele „Al-Káidy“ v 70. letech, aby bojovali se Sověty. Vytvoříme si další 11.9 podporou Al-Káidy v Sýrii?

Antiteze skutečných liberálně progresivních hodnot

Vzhledem k tomu, že USA podpora bitev na Středním východě zvyšuje terorismus, oslabuje naší národní bezpečnost, poškozuje naši ekonomiku, pokračuje s dlouhodobě vedenou agendou Neoconů, podporuje Al-Káidy, poškozuje v Americe svobodu, je to antitezí skutečných liberálně progresivních hodnot.

Mohou za to Public Relations?

Anthony Freda: www.AnthonyFreda.com.

Docent mediálních studií na Florida Atlantic University James Tracy uvádí:

V dubnu 1917, když demokratický prezident Woodrow Wilson vedl Ameriku do války, od které sliboval, že „učiní svět bezpečnější pro demokracii“, tak apeloval na některé z amerických nejpřednějších progresivních žurnalistů, aby tu válku u zdráhavého amerického obyvatelstva nějak „udali“ pomocí největší propagandistické kampaně, jaká kdy byla rozpoutána. Wilsonova úzkost, povede-li se mu zabezpečit liberální podporu pro válečné úsilí, ho přiměla k tomu, aby uznal, jak dobře známí „Progresivní publicisté“ získali důvěru u veřejnosti kvůli předchozí práci, kdy odhalovali korupci u vlády a korporací. Jedním z takových žurnalistů byl George Creel, kterého Wilson určil, aby vedl nově zformovanou Komisi pro veřejné informace (CPI). Nový republikánský šéfredaktor Walter Lippmann a „otec vztahů s veřejností – public relations“ Edward Bernays rovněž nastoupili na palubu, aby propracovali domácí a mezinárodní kampaň k „reklamy pro Ameriku“.

Kvůli Creelovým rozsáhlým konexím mezi progresivními pisateli po celém USA Wilson uvěřil, že Creel uspěje při verbování takovýchto intelektuálních pracovníků na palubu válečného úsilí, „aby se takvytvořila viditelná vazba mezi liberálními myšlenkami válečným úsilím,“ všímá si Stuart Ewen. „Wilsonovy předpoklady jako celek vyšly. Když byla vyhlášena válka, netrpělivá generace progresivních publicistů zalehla do linie zahalující válečné úsilí závojem tolik potřebné liberálně demokratické rétoriky.“

Creel dobře známý pro svou sžíravou kritiku zájmů velkého businessu, jako třeba Rockefellerů a jejich proslulé role při Lodlowském masakru, byl perfektním kandidátem k vedení propagandistického aparátu v době, kdy převažovalo podezření vůči ‚kapitalistické‘ válce. „Když přišel ten okamžik k uvedení veřejného mínění do války, tak se na nepokoje hrozící od protiválečných sentimentů – zejména u nižších tříd – nahlíželo jako na příležitost, která vyžadovala, aby byl povolán Lippmann k ‚zrežírování souhlasu‘.“

Úsilí udat válku nebylo s ničím, co se týče rozsahu a propracovanosti, srovnatelné. CPI, nejenže mohla oficiálně cenzurovat novinové informace, ale mohla je i fabrikovat. Když fungovala i v roli pokročilé reklamní agentury s všemožnými tvářemi, tak Creelova operace „zkoumala i různé cesty, kterými informace tekly k populaci, a tyto kanály zaplavila pro-válečnými materiály.“

Domácí orgány této Komise sestávaly z 19 sub-divizí, z nichž každá se věnovala specifickému typu propagandy, jednou z nich byla Divize zpráv, která distribuovala více než 6000 tiskových prohlášení a fungovala jako hlavní výpadovka pro toky s válkou spojených informací. Během průměrného týdne obsahovalo více než 20 000 novinových článků data poskytovaná CPI propagandou. Divize Syndikovaných pomocníků si najímala pomoc populárních spisovatelů, pisatelů povídek a esejistů. Tito autoři amerického mainstreamu prezentovali oficiální linii ve formě snadno stravitelného čtení, která se každý měsíc dostala ke dvanácti milionům lidem. Podobné úsilí bylo vyvíjeno i u kina, pravidelných seriálově fungujících promluv (čtyřminutovek) a v otevřené reklamě.

Creel sám vzpomínal na s ničím nesrovnatelné úsilí aparátu na kontrolu mysli, na který dohlížel, aby u skeptické americké veřejnosti udal válku:

„U Komise pro veřejné informace bylo zdrojem hrdosti, a to by mělo být i u Ameriky, že ředitelé Anglické, Francouzské a Italské propagandy byli zajedno v souhlasu, že naše literatura pozoruhodně převyšovala všechny ostatní svou brilantností a koncentrovanou účinností.“

Spolu se vzpomínkami Creela o jejich zkušenosti s CPI psali i liberálně smýšlející Lippmann a Bernays, vyjadřující celkové opovržení tím, co chápali jako zlovolné a beznadějně mizerné informování veřejnosti, kterému při řádném zvažování nebylo možno věřit. Podle jejich názoru bylo možno veřejné mínění vytvářet „organizovanou inteligencí“ technokratů (Lippmann) nebo „konstruovat“ „neviditelnou vládou“ (Bernays) s tím, že průměrný občan upadl do role pasivního diváka.

Každý, kdo pochybuje, že vláda nadále najímá četné, dobře známé liberální reportéry, aby fungovali jako propagandisté dělající reklamu na válku, by si měl přečíst tohle a tohle a zbytek Tracym vystaveného článku.