Během studené války vyvinul Sovětský svaz ponorku, kterou Západ považoval za velkou hrozbu kvůli její rychlosti, ponoru, inovativnímu designu trupu a dalším technickým charakteristikám, píše vojenský dopisovatel The National Interest Robert Farley. Sovětské ponorky třídy Lira (v klasifikaci NATO — Alfa) umožnily SSSR stát se nebezpečným podvodním protivníkem pro země aliance, a konkrétně pro USA. Korpus těchto sovětských ponorek byl z titanu a umožňoval ponorkám dosahovat neobyčejné rychlosti (41 uzlů), manévrovatelnosti a ponoru (do 700) metrů. Tyto charakteristiky znemožňovaly NATO najít je a zničit.
Posádka ponorky byla málo početná, hlavní řídicí systémy byly automatické, což zvyšovalo rychlost bojové reakce posádky, říká článek.
„Liry byly schopné dělat takové věci, které ponorky jiných tříd nemohly napodobit (s výjimkou K-222), a nemůžou dodnes," píše Farley.
Na Lirách se nacházel unikátní reaktor s chlazením tekutým kovem (slitina olova). Díky tomu měly ponorky obrovský výkon, měly však problémy při opravách — osádka nemohla řešit všechny možné problémy nejen na moři, ale i v přístavech. Nevelký rozměr ponorky kromě toho neumožňoval rozmístit na palubě takový arzenál, který měla většina sovětských ponorek, říká dopisovatel.
Díky tehdy nejmodernějším charakteristikám se Liry mohly vyhýbat většině torpéd NATO, přičemž samy měly možnost způsobit Severoatlantické alianci velké škody, píše Farley.
NATO přiřadilo Liry mezi sovětské „superzbraně" a snažilo se vyprojektovat výkonné zbraně, které by byly schopné soupeřit se sovětskou ponorkou, nebo na ni útočit. Nakonec bylo vytvořeno torpédo Mark 48 ADCAP, které je podle dostupných informací schopné pohybovat se rychlostí 63 uzlů, říká článek.
Během Perestrojky se ponorky Liry, které dostaly přídomek „zlaté rybky", staly příliš nákladné pro sovětský rozpočet — byly velmi drahé a velmi složité na provoz a údržbu. Hned po skončení studené války je Rusko přestalo používat. V polovině 90. let byly postaveny mimo službu a demontovány, říká dopisovatel.
