Uskutečnit změnu režimu v Sýrii se Západu a jeho vazalům – ultrakonzervativním, nikým nevoleným absolutním monarchům z okolí Perského zálivu – stále nedaří. Ke svržení zákonné vlády, potvrzené květnovými volbami, dosud nepomohlo vyzbrojení sunnitských fundamentalistů těžkými zbraněmi. Nepomáhají ani prefabrikované masakry civilistů, uskutečněné vždy čirou náhodou, když se v OSN projednává syrská otázka. Z nich je automaticky a bez důkazů obviňován „režim“ za účelem důkladného zpracování veřejného mínění a morálního ospravedlnění případné „humanitární intervence“.
Lidé, kteří se nenechají snadno zmanipulovat, znají alespoň trochu moderní historii a bezhlavě nekonzumují, co jim naservírují zaprodaní novináři, si dokážou dát věci do souvislostí. Vzpomeňme na zinscenovaný masakr v Račaku z ledna 1999, který skvěle posloužil plánům kosovských banditů. Z vraždění civilistů byli automaticky obviněni Srbové, což následně vedlo k útoku NATO na Jugoslávii. Tento notně obehraný scénář je nyní aplikován i na Sýrii. Logicky uvažující člověk si položí otázku, které straně před světovou veřejností prospěje krveprolévání?
V první řadě je nutné nazývat věci pravými jmény. Sýrie je v náboženské válce, kterou podnítily cizí státy pro své vlastní zájmy – financují a vyzbrojují nepočetné protivládní skupiny a transportují do Sýrie mudžahedíny a žoldáky z jiných zemí, především z Libye (členy Libyjské islámské bojující skupiny – LIFG, jež ještě donedávna figurovala na seznamu teroristických organizací OSN a USA). Z toho však byla vyškrtnuta za podíl na zničení Libye, což jí nejspíše „demokratizovalo“. Ti, které v Afghánistánu (a jinde, kde se to právě hodí) Západ označuje jako islamisty a teroristy, jsou v Sýrii nazýváni bojovníky za demokracii. Této špinavé války se účastní v přední linii i světová média, vedoucí proti syrské vládě masivní dezinformační kampaň. Každý týden se tak dovídáme o novém krveprolití, kterého se zcela jistě dopustil Asadův režim. Důkazy sice nejsou k dispozici, ale to nevadí, pro tuto chvíli to poslouží vytyčenému cíli – brainwashingu televizních diváků a čtenářů mainstreamových plátků. O tisících mrtvých civilistů z řad prezidentových stoupenců, policistů a vojáků syrské armády (nazývané Asadovým gangem) se cudně mlčí. Pravda bude odhalena až po letech, dávno po dokonané změně režimu. Stejně jako v případě Račaku nebo iráckých zbraní hromadného ničení.
Podstatou konfliktu je boj sunnitských fundamentalistů proti sekulárnímu a nábožensky tolerantnímu režimu v čele s menšinovými alawity. Tzv. opozice nebojuje za demokracii a svobodu slova, jak je nám namlouváno, ale za nadvládu radikálních sunnitů nad menšinovými šíity, křesťany a vyznavači dalších minoritních konfesí. Je ostatně naivní domnívat se, že na Blízkém východě může fungovat demokracie západního typu a už vůbec ne v režii salafistů a wahhábitů. Jak to vypadá s proklamovanou demokracií po násilných změnách režimů vidíme v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Egyptě.
Překážkou „legálního“ útoku na Damašek, posvěceného OSN, jsou Rusko a Čína, které v Radě bezpečnosti vytrvale vetují – poučeny neblahým libyjským precedentem – snahu o vytvoření bezletové zóny vedoucí k silovému řešení. Proto se do hry vložilo novoosmanské Turecko, které sunnitské povstalce v Sýrii rovněž dlouhodobě podporuje. Vyslání turecké stíhačky do syrského vzdušného prostoru a její následné sestřelení syrskou protivzdušnou obranou mělo jasný účel. Touto provokací chce Turecko jako členský stát NATO angažovat v konfliktu Severoatlantickou alianci, protože se svým jižním sousedem údajně cítí ohroženo. Položme si otázku, jak by reagovali Američané nebo Izraelci, kdyby nad jejich územím létala cizí stíhačka? Jistě by ji nesestřelili, to je přece jasné.
O zásah NATO a obejití RB OSN kromě Turecka usilují jestřábi v čele s Hillary Clintonovou, Williamem Haguem a Laurentem Fabiusem. Vyslankyně USA v OSN Susan Riceová požaduje, aby „byla použita síla proti syrským úřadům a tak ochráněno pokojné obyvatelstvo této země“. Jak vypadá ono pokojné obyvatelstvo, vidíme denně v médiích – zakuklení muži s plnovousy a samopaly volající Alláh akbar. Washington zároveň zásadně odmítá angažmá Íránu – významné regionální mocnosti – na řešení syrské krize. Znovu se tak potvrzuje dvojí metr americké zahraniční politiky: když Američané potřebovali řešit otázky bezpečnosti svých kontingentů v Iráku a Afghánistánu, sami iniciovali kontakty s Teheránem. Nyní se jim to však nehodí. Stejně jako v případě Libye patří z evropských států mezi nejhorlivější zastánce silového řešení Francie a Velká Británie. Je smutné, že Paříž pokračuje v neokoloniální a imperiální politice i po vítězství socialistů a odchodu Sarkozyho ze scény. USA, NATO a ultrakonzervativní arabské monarchie nemají zájem na jiném řešení než na změně režimu v Damašku.
Je třeba odmítnout setkání typu Ženevské konference z 30. června, připomínající Mnichov 1938, nebo schůzky tzv. přátel (rozuměj nepřátel) Sýrie. Jedná se tam o Sýrii bez představitelů syrské vlády a cizí mocnosti rozhodují o vnitřním uspořádání nezávislé země. Američané navíc svou účast v Ženevě podmínili jednáním o změně režimu v Sýrii (!). Mocnosti došly k závěru, že bude Sýrii vnucena přechodná vláda složená ze zástupců tzv. opozice a současného režimu, ale francouzský ministr zahraničí Fabius vzápětí dodal, že „opozice s tím stejně nebude nikdy souhlasit, takže Asad je vyřízený a musí odejít“. Clintonová prohlásila, že „Asad musí pochopit, že jeho dny u moci jsou sečteny“. Tyto výroky vypovídají o tom, jak si západní kvazidemokraté představují mezinárodní vztahy. Situaci věcně zhodnotil pouze ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který obvinil syrskou opozici z neustálých provokací s cílem roztočit spirálu násilí a podněcovat sektářskou nenávist.
Jak situaci v Sýrii hodnotí americké tajné služby, mající za sebou nespočet úspěšných státních převratů po celém světě? Syrská opozice je fragmentovaná v různých regionech do množství skupin, které se nejsou schopny ani ochotny spojit. To se ostatně potvrdilo na červencové konferenci opozice v Káhiře, která skončila rvačkou. Ozbrojené síly až na nepočetné případy dezercí, o kterých je vždy s velkou pompou informováno, zůstávají věrné prezidentovi. Americká rozvědka také potvrdila, že zbraně syrským povstalcům dodává Katar a Saúdská Arábie, která hodlá těmto banditům vyplácet žold v petrodolarech. Povstalci navíc odmítají jakýkoliv kompromis. Parlamentních voleb v polovině května se tito „demokraté“ nezúčastnili, protože si uvědomují, že nedisponují podporou obyvatel a jedinou cestu k moci jim dláždí občanská válka a zahraniční vojenská intervence. Tradiční uvalení sankcí problém nijak neřeší a jen ztěžuje život obyčejným lidem.
Je evidentní, že pokud budou do země i nadále proudit mudžahedíni a těžké zbraně, klidu nebude nikdy dosaženo. Nic neřeší ani konference mocností vměšujících se do vnitřních záležitostí cizího státu a sledujících pouze své vlastní zájmy. Jediným řešením je uzavření syrsko-tureckých a syrsko-iráckých hranic, nekompromisní likvidace teroristických bojůvek a pokračování v mírovém plánu Kofiho Annana a v reformním procesu prezidenta Asada, který se evoluční cestou snaží zemi v rámci blízkovýchodních poměrů demokratizovat. Zvítězí-li tzv. opozice a se zahraniční pomocí prezidenta svrhne, země upadne do chaosu sektářského násilí a bude následovat osud frakčními boji destabilizované Libye a Iráku. To je však cílem amerických a sionistických jestřábů, kteří se zbaví nepřítele v zádech a budou se moci v další fázi realizace Nového světového řádu vypořádat s Íránem.
Zdroj: vasevec.cz
]]>