Patří k politice administrativy Baracka Obamy, aby odporovala udílení nezávislosti jakémukoliv území v Karibiku ze strany evropských koloniálních mocností. Holandský ministerský předseda Mark Rutte řekl v červenci 2013 vůdcům a lidu šesti holandských teritorií v Karibiku, že Holandsko je připraveno těmto ostrovům udělit nezávislost, ale Spojené státy jsou rozhodně proti takovýmto nápadům. Rutte byl na každém z ostrovů na návštěvě, a řekl tam, že osobně zařídí, že ostrov získá nezávislost, ale Spojené státy trvají na tom, že si Holandsko nad nimi podrží kontrolu kvůli dvěma hlavním faktorům:
1) Protože Spojené státy dávají přednost udržení stávajícího stavu, kdy jejich spojenec v NATO Holandsko má umístěných více vojáků na karibských územích, než kdekoliv jinde v zahraničí;
2) Spojené státy chtějí, aby si ostrovy udržely svůj koloniální status kvůli tomu, aby nepadly pod kontrolu "mafie".V rámci současného neokoloniálního uspořádání jsou Aruba, Curacao a Svatý Martin považovány za "země" přidružené k Holandskému království, zatímco Saba, Asint Eustatius a Bonaire jsou považovány za zámořské "kraje" Holandska. Takovýto status byl všem těmto ostrovům kromě Aruby udělen po oddělení území Holandských Antil v roce 2010.
Administrativa Baracka Obamy byla extrémně nepřátelská k tomu, že by se během jejího funkčního období měly objevit na mezinárodní scéně nové národy. Pouze Jižní Súdán byl dlouhodobým mazlíkem mezi projekty národně bezpečnostní poradkyně Obamy Susan Rice, a tak v roce 2011 dostal nezávislost. Černá Hora a Východní Timor se spolu s převážně neuznaným Kosovem se staly nezávislými už za administrativy George W. Bushe.
Ale jak až daleko Obamova administrativa a bezuzdná Ústřední zpravodajská služba zašly, aby v Karibiku zabránily vzniku nových národů? Někteří naznačují, že se CIA pod svým neurvalým ředitelem John O. Brennanem pustila kvůli dosažení svých věcí do politických vražd.
Volby na Curacau v roce 2012 skončily parlamentní většinou pro politické strany upřednostňující úplnou nezávislost tohoto ostrova. Koalice pro nezávislost "Pueblo Soberano" a "Movementu Futuro Kùrsou" (MFK) získaly v hejtmanství Curacao většinu křesel a ty zůstaly ve vládní koalici se Sociálními demokraty. V srpnu téhož roku byl ministerský předseda MFK Gerrit Shotte uvolněn z funkce Holadskem jmenovaným guvernérem Fritsem Geodgedragem. Guvernér odmítl Schottemu dovolit, aby pokračoval jako zdejší správce poté, co z jeho vládní koalice uprchli dva členové parlamentu.
Curacao upadlo do ústavní krize s tím, že mnozí z vůdců, co byli pro nezávislost, měli podezření, že se jim tam vměšují nejen neokolonialističtí vůdci z Holandska a holandské zpravodajské služby, ale i CIA a Obamova administrativa, o které je známo, že je k jakékoliv nezávislosti úřadů ve Willmestadu, metropoli Curacaa, nepřátelská. Zaprvé Schotte odmítl odstoupit z ministerského předsednictví a prohlásil Goedgedragovy akce za puč. Schotte po několika dnech, kdy vzdoroval v kanceláři ministerského předsedy ve Willemstadu, odešel, aby se pustil do kampaně do říjnových voleb. Stanley Berian, bývalý vicepresident Banky Holadských Antil a pod koloniálním poručnictvím jmenovaný královský místo-guvernér se stal přechodným ministerským předsedou. Prozatím byla tedy holandská koloniální vláda v dobrých rukou.
Ti, kdo studují CIA inspirované ústavní puče by si mohli vzpomenout, k čemu došlo v roce 1975 v Austrálii. Toho roku australský generální guvernér sir John Kerr jmenovaný královnou Alžbětou II. rozpustil labouristickou vládu ministerského předsedy Gougha Whitlama. Později bylo zjištěno, že Kerr se těšil dlouhému spojenectví se CIA, jako jeden z jejích nejloajálnějších australských agentů. Zanícený kritik americké a izraelské politiky Whitlam uvedl CIA a americkou Agenturu národní bezpečnosti do nepříjemného postavení, když začal klást příliš mnoho otázek o amerického sběru elektronických informací umístěném u Alice Springs a v dalších lokalitách. Jedním z mladých pravicových aktivistů, kteří demonstrovali na podporu Kerrových akcí na sesazení Whitlama byl Tony Abbott, současný australský ministerský předseda, který při konferenci G20 v Brisbane hrozil ruskému presidentovi Vladimiru Putinovi fyzickým "zbouráním".
To, k čemu došlo v srpnu 2013 v Curacau, bylo mikrokosmem toho, k čemu došlo v roce 1975 v Austrálii. Scénáře CIA bylo použito sice v obou případech, ale v Curacau vedla pravidla této hry ke krvavějším výstupům.
Po volbách v říjnu 2012 v Curacau naléhali mnozí konzervativní politici v Holandsku na udělení nezávislosti Curacau kvůli tomu, co vnímali jako na tomto ostrově rozbujelou korupci a domnělé vazby na mafii u bývalého ministerského předsedy Shotteho. Teď to vypadá, že tahle obvinění jsou od médií poslušných k CIA v Holandsku návnadou k vyvolání dojmu, že Curacao a další ostrovy v Holandském Karibiku jsou jako nezávislé subjekty neschopné samovlády kvůli ohromné mafii čekající, že si je s nezávislostí zabere. Uvážíme-li, jak si už desítky let užívají nezávislosti bývalá britská teritoria Antigua a Barbuda, Svatý Kryšpín a Nevis, Dominika a další, tak jsou argumenty proti nezávislosti holandských karibských ostrovů dost nejasné a neopodstatněné.
Šéfem strany s největším počtem hlasů ve volbách ze října 2012 byl Helmin Wiels z "Puerto Soberano". Druhý největší počet měl Schotte z MFK, který zůstával v koaliční vládě vedené Wielsem. Na konci října 2012 oznámil Wiels, že uspořádají referendum o nezávislosti. Řekl také, že po schválení referendem začne s vyjednáváním s Holandskem, které mezi těmito ostrovy a Holandskem umožní dvojí občanství a bezvízové cestování. Ani Socialistická strana, ani pravicová Strana svobody v Holandsku se nikdy opravdu v jednání z očí do očí nezabývala mnoha záležitostmi podporujícími nezávislost Curacaa. Tento vývoj rozezněl poplašný zvonek v ústředí CIA v Langley ve Virginii a v Pentagonu.
31. prosince 2012 se ministerským předsedou stal další bankéř Daniel Hodge ze Strany za restrukturalizaci Antil (PAR) a ředitel Poštovní spořitelní banky v Curacau. Mezi tím Wiels z "Puerto Soberano" nadále volal po nezávislosti.
5 . května 2013 za bílého dne, když popíjel pivo na veřejné pláži Marie Pompoen, roztrhalo Wielse pět kulek. Útočníci, kteří Wielse zavraždili, uprchli autem a nikdy je nechytili. Ministr spravedlnosti odhalil, že Wiels v předchozím týdnu dostal výhrůžky, a že kolem něj tedy byla "zvýšená" bezpečnost, nebyly však poskytnuty žádné podrobnosti.
7. června 2013 se ministerským předsedou stal Ivar Asjes z Wielsovy strany Soberano. Avšak, když nebyl u kormidla katalyzátor aspirací národní nezávislosti Curacaa Wiels, tak se na záležitost státnosti rychle zapomnělo a i Wielsovi vrahové zůstávají až do dneška nedopadeni.
Následující měsíc řekl starý koaliční partner Wielse Schotte, že tím, co vedlo k atentátu na něj, byla Wielsova touha po nezávislosti Curacaa. Schotte vehementně popřel, že by věděl o plánech na zavraždění Wielse dopředu, a konstatoval, že strana MFK Wielsův cíl nezávislosti z celého srdce podporovala. Jedinými insidery z vlády Curacaa, přes které začaly prosakovat poctivé podrobnosti z "vyšetřování" Wielsovy vraždy do médií byli prokurátoři a policie. Schotteho obavy, že Wielse zavraždili odpůrci nezávislosti byly umlčeny poté, co byl on a jeho milenka 20. května 2014 zatčeni policií Curacaa kvůli obvinění z praní peněz a z padělatelství. Odstranění těchto dvou hlavních proponentů nezávislosti Curacaa ze scény CIA možná oslavovala jako další vysoce utajený "příběh o úspěchu", ale pro lid Karibiku má tento příběh chmurné důsledky.
Holandský ministerský předseda Rutte měl pravdu, když konstatoval, že Spojené státy už dalším národům Karibiku nedovolí nezávislost, a že k tomu patří nejen Curacao, nýbrž i další Holanďany kontrolované ostrovy stejně jako Kajmanské ostrovy pod britskou správou, Anguila, Monserat, Turks a Caicos, stejně jako Bermudy a francouzské ostrovy Martinique a Guadeloupe.
Takže na Brity kontrolovaných ostrovech Turks a Caicos (TCI) už byly použity orgány vynucování zákona k umlčení přívrženců nezávislosti, aby odstrašili nezávislost prosazující politiky. Britům se podařilo úspěšně přimět brazilské úřady, aby uvěznily bývalého premiéra TCI Michaela Misicka, přívržence nezávislosti, který uprchl před TCI do Brazílie poté, co byl na TCI obviněn z korupce. Misicka nejenže obvinili z podfuků a praní peněz, nýbrž i ze znásilnění Američanky žijící na Puerto Ricu. Misick všechna tato obvinění popírá, a během exilu v Brazílii psal o znovu-uvalení britské koloniální nadvlády nad TCI přes jmenovaného guvernéra. Misickovy problémy se zákonem začaly spolu s tím, jak začal tlačit na nezávislosti TCI na Británii. Nejenže Británie začala utahovat koloniální šrouby nad TCI, ale i poslanec kanadských Toryů Peter Goldving s tichým ponoukáním Washingtonu už dvakrát TCI navštívil, aby přesvědčil loutkového premiéra Britů na TCI Rufuse Ewinga, aby zahájil rozhovory o anexi TCI Kanadou Stephena Harpera.
Co se týče atentátníků na Wielse, tak vrahové CIA jsou jen zřídkakdy chyceni a postaveni před spravedlnost. Ani skuteční vrahové dvou presidentů Palau – Haruo Relemika, zastřeleného v roce 1985 a jeho nástupce Lazaruse Salliho, zastřeleného v roce 1988 – nebyli přeci nikdy chyceni. Oba tito presidenti prosazovali, že by jejich ostrovy měly po získání nezávislosti na Spojených státech zůstat bez jaderných zbraní, což byla politika odporující CIA a Pentagonu.
Od Canberry v roce 1975 přes Palau v letech 1985 a 1988 až ke Curacau v letech 2012 a 2013 zůstává CIA předpis pro scénáře atentátů, ústavních pučů a vykonstruovaných obvinění stále platnou zavedenou praxí.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Zdroj: strategic-culture.org
