Televizní pořad Přímá linka k presidentovi Putinovi ze 17. dubna nabídl úžasnou příležitost reflexe současnosti a budoucnosti Evropské civilizace. Hlava státu se snažila vyjádřit své nejzákladnější představy o současném geopolitickém prostředí v Evropě a bylo jasné, že jeho náhled na tuto záležitost je holistický a dynamický, zrovna tak jako hluboce přesný. Ze všeho nejdřív Putin ozřejmil, že Evropu pořád považuje za jedinou integrovanou civilizaci rozprostírající se od Lisabonu po Vladivostok. Nevidí žádnou potřebu „odsekávat si oddělené civilizace“ vytyčováním hranic, v jejichž rozdělení to vypadá jako Rusko versus ti, kdo se identifikují jako více-Evropané.


Pro Rusko je ale nemožné, aby potenciálně akceptovalo myšlenku, že NATO by se mu vkrádalo k jeho hranicím. Problém s tímto ujednáním o kolektivní bezpečnosti je ten, že ignoruje ruské zájmy – kdyby NATO snad mohlo začlenit Rusko, tak by se mnohé problémy ztratily.

Rusko shledává to vnější uvalování extrémně liberálních morálních hodnot jako nepatřičné, a v této otázce jsou Rusové hodně zajedno s principiálnější většinou evropské veřejnosti – její názory však oficiální tvůrci politik navyslovují, protože ti jsou přehnaně závislí na Washingtonu a Bruselu. Ruský president poukázal na své milované Německo, o kterém tvrdí, že se děsí před americkým špehováním a nutí politiky, aby si šuškali v ústraní. Putin ale uvedl, že politická elita nemůže úplně přezírat stanoviska většiny a skutečnosti, že to opravdu nejde, se musí připsat vítězství Viktora Orbána a jeho kolegů v Maďarsku, stejně jako výsledky zisků celkově teď dosahovaných Evropskou pravicí.

Putin dost těžko na Evropu nahlíží jako na cizí civilizaci, naopak, tento kontinent teď představuje bojiště mezi liberálním individualismem, který je Rusku vskutku cizí, versus evropským tradicionalismem, který – ač se pořád ještě nachází v zajetí svého Atlantického partnerství – je ruskému srdci o dost bližší. Ruský svět, o kterém president mluvil na konci svého show, je komunita ruských mluvčích z různých národností roztroušených po planetě – jednotlivých lidí samotných za sebe, se svým určitým genetickým kódem, lidí, kteří se ze všeho nejvíc nebojí smrti, a kteří opovrhují pohodlnictvím bezmyšlenkovitých kreatur – je to svět, který je současné Evropě schopen nabídnout to, čeho se jí zjevně nedostává – konkrétně kuráž vzdorovat kulturně cizorodému diktátu uvalovanému na ni zvenčí.

Putin ve svých odpovědích médiím dal na srozuměnou, že se dobře zná s politickými vůdci Evropy a chová k nim velký respekt, zdůrazňoval, že to jsou velice obdivuhodní a hluboce profesionální lidé, jsou ale určitou, naprosto falešnou napodobeninou politické solidarity – která je jak anti-konzervativní, tak anti-ruská. Ti nemohou v konfliktu na Ukrajině podpořit ruský postoj, i když ty jako že evropské síly, co jsou tam u kormidla, by v jejich vlastní mocenské působnosti byly nezákonné už jen za svá anti-semitická prohlášení.

Mezi tím vším ale nastražené ucho zachytí i úpění pravého evropského srdce – od lidí, kterým prostě hlava nebere, proč by ta EU, která už praská ve švech, měla vítat Ukrajinu, zemi, která je už vyrabovaná, zchudlá a nestabilní. Evropská veřejnost kdekoliv od Lisabonu po Ural v Putinovi vidí tu nejracionálnější sílu na kontinentu, sílu svobodnou – jednak neujařmenou pod americkou kontrolou, ale zrovna tak i imunní k nátlakům všech nechtěných spojenců z Východu.

Ruský svět je na cestě do Evropy, aby tu „oficiální“ Evropu přiměl naslouchat i svému voličstvu, tj. té evropskými byrokraty pod palcem Washingtonu dlouho zapomínané skupině. A po dlouhou dobu jsme ani nechápali, co se opravdu v tichu těch evropských kancelářích děje, dokud nám a celému světu ty zprávy nevyzradil Edward Snowden.

A tohle byla v podstatě ta výzva, kterou Putin předložil občanům Západu – pokárání, aby poslouchali hlasu většiny – v tomto případě většiny ve svých vlastních zemích – a skoncovali s potlačováním jejich názorů i s dodatečným varováním, že pokud Západ v tom potlačování vytrvá, neměl by být překvapen, když jim to vybuchne do tváře. Poukázal však na to, zdržujíc se jakékoliv drsnější rétoriky proti Západu. Ruský vůdce dokonce našel milá slova i pro presidenta Obamu.

Začala zajímavá éra zápasu za identitu Evropy – éra zachvacující celý kontinent, éra nového únosu Evropy. Ekonomický pragmatismus si pořád ještě drží své místo, ten ale už dávno nepředstavuje nejvyšší prioritu – ropa a plyn jsou teď argumenty v daleko podstatnějším sporu. Ve sporu o mysl. Ve sporu idejí. Pokud v tomto sporu Ruský svět zvítězí, najde se i pro nové EuroRusko s jeho rozsáhle rozmanitým obyvatelstvem místo u stolu evropských národů (možná i se sedadlem v čele). Když ale vítězství přijde zpoza Atlantiku, pak civilizace dosáhne vrcholu toho, co popisovaly anti-utopie vytvořené Aldouxem Huxleyem a Anthony Burggessem – svět utracený v područí kultu hedonistických požitků, který zapomněl na slova jako „Vlast,“ „Rodina“ či „Bůh“.

Ukázalo se, že anexí Krymu Rusko neopustilo Evropu, nýbrž se do ní konečně vrátilo po dvou desetiletích izolace a svévolného exilu od osudu tohoto kontinentu. A zatímco Západní veřejnost zlořečí intelektuálům a akademikům, kteří se roky oháněli ruskou „specifičností“, aby je obvinili ze současné situace, tak Putin oslavuje triumfální návrat Ruského státu do Evropské civilizace, nikoliv jako nevítaný host, nýbrž jako nadcházející osvoboditel.

Boris Mežujev je Ruský žurnalista a filosof.

Zdroj:  globalresearch.ca