Účinné reakci amerického válečného letectva na únosy letadel bránilo paradoxně i právě probíhající vojenské cvičení na totéž téma. O manévrech navíc věděly stovky úředníků a tisíce vojáků – jen prezident Bush a jeho lidé nic netušili. Neuvěřitelných shod okolností přibývá. Americký dramatický seriál The Lone Gunmen sliboval skvělou zábavu. Už jen proto, že ho vytvořil Chris Carter, muž, který měl na kontě Akta X, jednu z nejslavnějších televizních show na světě. Navzdory všem předpokladům se seriál, jenž byl takzvaným spin-offem neboli ze skvělé sci-fi série vycházel, u diváků nechytil a po třinácti dílech skončil.


Už pilotní díl ale nabídl záhadu takových rozměrů, že by Mulder a Scullyová mohli jen tiše závidět.

V epizodě, kterou stanice Fox odvysílala 4. března roku 2001, je ve Spojených státech amerických uneseno dopravní letadlo, jež je posléze pomocí dálkového řízení tak, že piloti nemohou nijak reagovat, navedeno na Světové obchodní centrum (WTC) v New Yorku. Za útokem stálo spiknutí takzvané stínové vlády Spojených států neboli mocných lidí v pozadí, „simulovaná válečná operace, která už dlouho není simulovaná“. Cílem nárazu do WTC bylo vyvolat paniku, odpovědnost za útok svalit na teroristy a získat mandát veřejnosti pro války a masivní zbrojení.

Když o půl roku později došlo téměř stejným způsobem k opravdovým útokům na Spojené státy americké, těžko se mohl televizní divák ubránit nepříjemnému pocitu, že se něco nepěkně pokazilo, nebo že se zbláznil. Kdo ví, třeba mezi oddané fanoušky Osamělých střelců patřil i Usáma bin Ládin; mohl se scénářem narychlo inspirovat a vylepšit ho třemi boeingy a jedním útokem na přísně střeženou vládní budovu… Nadsázka? Jistě; ale skutečnost není o nic méně divoká.

Jak vůbec mohlo 11. září 2001 dojít k tak obrovskému selhání protivzdušné obrany, která umožnila nerušeně létat po Americe čtyřem uneseným boeingům a zasáhnout jim vytyčené cíle? Jak to, že si ministerstvo obrany nechalo jen tak nabořit Pentagon? Odpovědi americké vlády často argumentovaly překvapivostí útoku. „Určitě nikdo nemohl počítat s tím, že se někdo pokusí použít unesená letadla jako střely,“ vysvětlovala bezprostředně po útocích na tiskové konferenci poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová. Jeden z vysoce postavených generálů amerických vzdušných sil zase v rozhovoru pro Washington Post prohlásil: „Bylo to něco, co jsme nikdy předtím neviděli, něco, co by nám nikdy ani nepřišlo na mysl, že by se mohlo stát.“

Ve stejném duchu mluvil i prezident George W. Bush: „Přinejmenším nikdo v naší vládě, a myslím si, že ani ve vládě předchozí si nedokázal představit, že by letadla v takovém rozsahu mohla narazit do budov.“

Vskutku neexistuje žádná povinnost vládních činitelů sledovat televizní seriály, jakkoli realistické. Předzvěstí a obavy, že by na Ameriku mohla zaútočit letadla, však ve skutečnosti existovaly. Bylo jich dokonce neobvykle mnoho. Generál, prezident i jeho poradkyně jednoduše neříkali pravdu.

 

Simulace útoku letadel na WTC

V předchozím díle našeho seriálu jsme pátrali po tom, proč stíhačky Severoamerické protivzdušné obrany NORAD unesené boeingy nezachytily, ačkoli podle protokolu měly a musely. Zmínili jsme, že jedním z důvodů mohlo být i to, že místo aby hájily americký vzdušný prostor, účastnily se onoho dne čtyř masivních cvičení. A v jednom z nich stíhačky a jejich posádky pod taktovkou ministerstva obrany nacvičovaly, co dělat v případě, že by v Americe byla unesena letadla.

Nešlo o jediné vojenské manévry na toto téma. Například během dvou let před 11. zářím proběhly v americké armádě simulace útoku pomocí unesených letadel. Mezi vybranými cíli útoku byly i WTC a budova ministerstva obrany. Tam se zkoušelo, jak se k Pentagonu dostanou hasiči a záchranáři. US Medicine Magazine zase referoval, že v květnu 2001 „ministerstvo obrany trénovalo zdravotnický personál, aby patřičně zareagoval na řízenou střelu v podobě uneseného Boeingu 757, který narazí do Pentagonu“.

Podle článku otisknutého v roce 2004 v deníku USA Today s názvem Norad Had Drills of Jets As Weapons pilovaly americké vzdušné síly situace, ve kterých se simulovaly únosy letadel teroristy, čtyřikrát ročně. NORAD zde jejich konání potvrzuje slovy: „Pro tyto účely byly použity různé typy civilních i armádních letadel. Cvičení testovala sledování jejich stopy a identifikaci, pronásledování a zachycení, bezpečnostní protokoly v případě únosu, vnitřní i vnější koordinaci mezi úřady, bezpečnost a komunikaci.“ Je pozoruhodné, že 11. září 2001 nefungovalo nic z toho, co bylo tak pečlivě nacvičováno.

Podle NORAD to bylo proto, že cvičení předpokládala narušení vzdušného prostoru z cizí země, nikoli zevnitř USA, a podobnost s událostmi z 11. září je prý čistě náhodná. „Hrozby zabití rukojmí a nárazu letadel jsme přenechali scenáristům, aby vyvolaly patřičnou kreativitu a zlepšily požadovanou odezvu,“ uvedl před Národní komisí pro teroristické útoky na Spojené státy vedoucí činitel NORAD major generál Craig McKinley. Zda mezi oslovenými scenáristy nebyli náhodou i tvůrci pilotního dílu Lone Gunmen, generál neuvedl.

Ponechme teď stranou, zda lze kompletní nečinnost protiletecké obrany nejvyspělejšího státu světa vysvětlit tím, že očekávala pouze útok z cizí země. Když na radarech hodinu a půl letí bez povšimnutí letadlo, jak důležité je, jestli pochází z USA, nebo z Číny?

Většina armádních cvičení opravdu – logicky – předpokládala úder vnější, pár výjimek by se ale našlo. Například operace Amalgam Virgo, jejíž první část proběhla 1. a 2. června 2001 a druhá byla naplánována na červen 2002, kdy měli agenti FBI a kanadská Royal Canadian Mounted Police cvičně unést letadla ze států Utah a Washington na letiště v Britské Kolumbii a na Aljašce. Do tohoto tréninku mělo být zapojeno na 1500 lidí.

Přes to všechno se prezident Bush a jeho lidé po 11. září dušovali, že možnost útoku pomocí unesených letadel do té doby nikomu ani na mysl nepřišla. Mohou mluvit pravdu?

Mluvčí Bílého domu později Bushe a jeho poradkyni Riceovou hájil slovy, že nelhali; pouze prý o cvičeních nebyli informováni. V každém případě je však jisté, že minimálně část vlády a armády si možnost použití unesených letadel coby zbraní dokázala představit velice živě. Co víc, na obálce k oficiálním materiálům pro cvičnou operaci Amalgam Virgo se neusmívá nikdo jiný než – Usáma bin Ládin.

Právě podivuhodná shoda nacvičovaných scénářů s pozdější realitou způsobila namísto hladkého zachycení unesených letadel podle všeho pravý opak: chaos a nečinnost.

 

Fingované únosy

Šestého září 2001 začala na území Spojených států amerických rozsáhlá operace Vigilant Guardian, při níž Severoamerické velitelství protivzdušné obrany NORAD vyvolalo „imaginární krizi pro všechny severoamerické letecké základny“. Její součástí byla i snaha vypořádat se s fingovanými teroristickými únosy letadel dvou dopravních letadel. Jeden ze dvou scénářů obnášel únos Boeingu 747 směřujícího z japonského Tokia na Aljašku, který po únosu změní kurs směrem na Vancouver a posléze San Francisco.

Podle dokumentu zveřejněného později Národní komisí pro teroristické útoky proti USA měla fiktivní asijská teroristická organizace Mum Hykro „ohrozit pasažéry letadla nebo jim ublížit, a ublížit i široké populaci v USA a Kanadě terorem ze vzduchu“. V reakci na únos měl šéf sboru náčelníků štábů ve spolupráci s ústředím dozoru nad civilním letectvím Federal Aviation Administration (FAA) řídit vojenskou podporu v podobě tajného sledování uneseného letounu. NORAD zase spolupracoval s vybranými středisky letového provozu.

V dalším scénáři se deset členů jiné fiktivní teroristické skupiny Lin Po mělo zmocnit Boeingu 747 mířícího ze Soulu opět do aljašského Anchorage. Únosci na palubu s pomocí letištních zřízenců propašovali zbraně a nádoby s plynem a dálkově ovládaným aktivačním zařízením. Teroristi vznášejí požadavky a hrozí výbuchem letadla, pokud nebudou splněny. CIA a NSA varují, že skupina má prostředky a motivaci vyvolat biologický a chemický útok, a teroristi zabijí dva cestující. NORAD proto vyšle stíhačky, jež mají letadlo stíhat a připravit se na jeho sestřelení.

O tři dny později, tedy 9. září, nabírá Vigilant Guardian na obrátkách. Osazenstvo jednotky Severovýchodního sektoru protivzdušné obrany (NEADS – Northeast Air Defense Sector), součásti NORAD, procvičuje své reakce na simulovaném leteckém únosu, při němž teroristi vyhodí do povětří letadlo nad New Yorkem. Dle scénáře nikdo nepřežije.

 

„Je to realita, nebo cvičení?“

Podplukovnici Dawne Deskinsové, vedoucí posádky NEADS účastnící se Vigilant Guardian na základně v třicetitisícovém městě Rome ve státě New York, a jejím kolegům začíná v úterý 11. září směna v půl sedmé ráno. Všichni očekávají dlouhý a náročný den, na programu je totiž další z řady fiktivních útoků na Ameriku.

A právě tady se věci nečekaně zamotají. Mezi 8.30 a 8.40 (přesný čas není jasný; oficiální verze a některá média mluví o 8.40, podle ABC News to ale bylo v 8.31 či krátce po 8.30, Vanity Fair zase uvádí 8.37) si Deskinsová coby šéfka směny všimla, jak na ni mává kolega Jeremy Powell. „Na lince je Boston, mají unesené letadlo,“ řekl jí.

Deskinsovou – stejně jako nikoho z jejích kolegů – vůbec nenapadlo, že by mohlo jít o skutečný útok. Potvrzují to i přepisy telefonních hovorů, které získal reportér Vanity Fair Michael Bronner a v srpnu 2006 je publikoval v článku 9/11 Live: The NORAD Tapes. Podle Vanity Fair se první hovor uskutečnil v 8.37:52. „Zdravím, tady je bostonské centrum T. M. U. (Traffic Management Unit), máme problém. Máme unesené letadlo, které míří na New York, a potřebujeme, abyste poslali do vzduchu F-16 nebo něco.“ Powell zareagoval: „Je to realita, nebo cvičení?“ „Ne, to není test, žádné cvičení,“ odvětil Boston. Stejná otázka se podle autora článku line na záznamech z celého operačního střediska NEADS v Rome znovu a znovu.

Deskinsová si vyžádala poslední pozici letadla, které už 27 minut neodpovídalo řídící věži. Někdo ale vypnul jeho transpondér, zařízení, které ho dispečerům umožní na obrazovce ihned identifikovat. Někdy v tu chvíli jí problesklo hlavou, že by vážně nemuselo jít o fikci. Řada scénářů zahrnovala třeba simulované únosy letadel s politickými motivy pachatelů, kteří hodlají přistát například na ostrově typu Kuby. Členové týmu ale pochopitelně neznali podrobnosti možných útoků, neboť takové cvičení by pozbývalo smyslu. Podplukovnice vyběhla po schodech do prosklené místnosti s názvem Battle Cab, kde se činí hlavní operační rozhodnutí, a oznámila veliteli Robertu Marrovi: „Je to únos, a tenhle je opravdový, ne součást cvičení. A zdá se, že letí na New York.“

Následující dění podrobně popisuje pilotka a letecká instruktorka Lynn Spencerová v knize Touching History – The Untold Story of the Drama That Unfolded in the Skies Over America on 9/11. Sleduje časovou linii toho, co se ve vzduchu i na zemi v souvislosti s protileteckou obranou v době útoků dělo či nedělo. Ačkoli v kritickou chvíli Deskinsová výslovně řekla, že nejde o součást cvičení, nedorozumění tím nezabránila. Velitel Marr si pouze pomyslel, že je to součástí plánu a že „jde o zajímavý začátek cvičení“. Přesto nakonec poslal do vzduchu dvě stíhačky F-15 ze základny v Otisu.

Podobně reagoval i major Kevin Nasypany, jenž pomáhal cvičení plánovat: „Když mi řekli, že jde o únos, moje první reakce byla, že někdo začal cvičení příliš brzy. Vlastně jsem nahlas řekl, že únos měl začít až za hodinu.“

Stíhačky tedy navzdory totálnímu zmatku nakonec vzlétly. Co se ale dělo poté, je poměrně nejasné – kromě toho, že žádné z unesených letadel nebylo zachyceno. Podle dostupných informací byla část místních F-15 v době únosů na tréninkové misi Whiskey 105 nad Atlantským oceánem, jihovýchodně od Long Islandu. Piloti, kteří se před tři čtvrtě na devět chystali vzlétnout, si všimli, že dva kolegové byli vysláni do vzduchu v důsledku pohotovosti (kvůli únosu letu č. 11); nikdo jim ale nic neřekl, a tak pokračovali v přípravách na trénink, který navzdory situaci překvapivě nebyl zrušen.

„Nijak mě to neznepokojovalo, takové situace se dějí během roku běžně a většinou jsou to jen poplachy kvůli letadlům, u kterých je potíž s identifikací, ale nehrozí žádné nebezpečí,“ vzpomínal později pilot Martin Richard na chvíle, než odletěl na cvičení. Chvíli nato byli piloti upozorněni na první útok na WTC, ale zpět na základnu byli přivoláni až v 9.25. Jejich stroje ale stejně nebyly bojeschopné, neměly totiž munici.

Tu měly pouze ony dva stíhače v pohotovosti. Ani ty ale Ameriku nezachránily. Odpověď, proč nesestřelily ani jedno z unesených letadel, může být překvapivá. „I kdybychom letadla dostihli, pravděpodobně bychom sledovali jejich náraz do budovy,“ řekl v Cape Cod Magazine jeden z dotyčných pilotů Daniel Nash. „Neměli jsme povolení je sestřelit.“ Nash také dodal, že se o únosu druhého letadla dozvěděl až po nárazu do budovy a nedostal ani přesné instrukce, kam má letět. Před Komisí pro 11. září pak vyšlo najevo, že Nash ještě mezi 9.09 a 9.13 vyčkával podle rozkazů spolu se svým kolegou v tréninkové oblasti Whiskey 105, aby se „vyhnuli provozu nad New Yorkem“.

Jak jsme naznačovali v minulém díle, prohlášení odpovědných osob si natolik odporují, že není možné se v nich podrobně zorientovat a určit, kdo mluví pravdu a kdo lže. Ostatně nestačil by nám zde na to ani prostor. Proto se nyní vyplatí shrnout jen rozpory nejzákladnější.

Přestože NORAD před Komisí pro 11. září vypověděl, že stíhačky doletěly nad New York za 19 minut (ačkoli doletová doba byla podle mluvčí základny v Otisu 10–12 minut), zástupce šéfa sboru náčelníků štábů Richard B. Myers 13. září před Kongresem prohlásil, že první rozkaz ke vzletu stíhaček 11. září (nepočítaje v to cvičení) padl až po nárazu třetího letadla do Pentagonu – což je skoro o hodinu později. Ta nesrovnalost bije do očí.

Případný omyl vyloučil o den později mluvčí NORAD Mike Snyder. Deníku Boston Globe k článku s názvem Facing Terror Attack's Aftermath: Otis Fighter Jets Scrambled Too Late to Halt The Attacks, který vyšel 15. září, řekl, že „příkaz stíhačkám vzlétnout nepadl, dokud nenarazilo třetí letadlo do Pentagonu“. S verzí, že se za unesenými letadly vydaly F-15 z Otisu, přišla armáda až pár hodin po Snyderově prohlášení – nová teorie poprvé zazněla ve večerních zprávách CBS News 14. září. Ať už lhal jeden, druhý nebo celá armáda dohromady, podstatné je, že nebylo zachyceno ani druhé unesené letadlo, ačkoli by na to i podle nové verze měly stíhačky dostatek času.

 

Falešné údaje na radarech

Stíhačky tedy zřejmě „naostro“ vyrazily až víc než hodinu poté, co první unesená letadla přestala komunikovat a odchýlila se z trasy. Tuto verzi podporují i další indicie. V úterý 11. září se konaly další manévry pod názvem Operace Northern Vigilance, tentokráte opravdové, jež mohou lépe napovědět, proč stíhačky nezareagovaly dokonce ani na let 77, který měl údajně v 9.37 narazit do Pentagonu.

Což o to, ve vzduchu stíhačky byly – jenže nad Aljaškou a severní Kanadou. Cílem této akce bylo sledovat cvičení pro změnu ruských vzdušných sil, které probíhalo po celý týden v ruské Arktidě.

Základna NEADS v Rome údajně kontaktovala operační centrum celého NORAD v Cheyenne Mountain horách v Coloradu bylo kontaktováno krátce po 8.40. Chvíli nato byla Operace Northern Vigilance zrušena. Vzhledem k situaci zrušili své cvičení kolegiálně i Rusové.

Přesto dal podle zveřejněných audiozáznamů seržant Jeffrey Richmond technikům na základně NEADS pokyn odstranit z obrazovek radarů falešné vstupy s trasami unesených letadel (tamtéž vložené v rámci cvičení Vigilant Guardian) až 57 minut po oznámení o únosu telefonátem z Bostonu, což bylo tři minuty před údajným nárazem třetího uneseného boeingu do Pentagonu v 9.37. Pro pochopení bizarnosti situace z úterního rána 11. září 2001 je tohle zpoždění možná nejdůležitější.

A tím to nekončí. Podle přepisů zveřejněných audiozáznamů se ještě v 10.12, tedy v době, kdy už spadl i poslední unesený let č. 93 u Shanksville v Pensylvánii, objevovaly falešné vstupy na obrazovkách radarů v ústředí NORAD v Cheyenne Mountain.

Proč to trvalo tak dlouho? Jak je možné, že nebyly falešné radarové vstupy odstraněny už v době, kdy NORAD zjistil, že jde o skutečnou krizi? Jestli nejsou nahrávky, zveřejněné před Komisí pro 11. září, zfalšované, NORAD zcela skandálním způsobem prošvihl celou akci. „Falešné vstupy na obrazovkách radarů byly 11. září bezprecedentní,“ prohlásil například kapitán Jeff Latas, zkušený stíhací pilot F-15, který sloužil mimo jiné v Iráku.

K tomu je třeba přičíst další fakta. Stíhačky, které měly chránit Washington, se ze cvičení nad Severní Karolínou vrátily také až „po akci“. A konečně čtvrté cvičení z 11. září 2001, Global Guardian, do kterého byl začleněn NORAD a které jsme ještě nezmiňovali, simulovalo jaderný útok na USA a probíhalo každý rok v říjnu či listopadu. Kniha Code Names vojenského analytika Williama Arkina, encyklopedicky popisující americké vojenské programy a operace související s 11. zářím, na straně 379 uvádí, že v roce 2001 bylo plánováno na 22. až 31. října. Stejně hovoří i článek z konce března 2001 ve vojenském časopise Space Observer. To by znamenalo, že teprve poté muselo být cvičení přesunuto na začátek září. Může být i tohle náhoda?

Milan Vidlák

Tento text vyšel v aktuálním čísle magazínu Právo&Byznys. Na další díl se můžete těšit zhruba za měsíc.

[message\\\_box title="AC24.cz:" color="red" show\\\_close="Yes/No"]Po jedenácti letech, kdy česká média, stejně jako většina světových, mlčela či tvrdošíjně hájila stále neobhajitelnější verzi teroristických útoků proti obyvatelům Spojených států amerických z 11. září 2001, se ledy pomalu začínají hýbat. Novinář Milan Vidlák, bývalý redaktor Lidových novin, který nyní píše pro časopisy ZEN a Právo&Byznys z vydavatelství Mladá fronta a který spolupracuje s AC24, připravujeme o jedné z nejvýznamnějších událostí moderních dějin obsáhlý seriál. Jednotlivé texty budou vycházet v měsíčníku pro právníky a byznysmeny – Právo&Byznys a na AC24.[/message\\\_box]