Éra triumfu svobodného trhu s cukáním uvízla na neprůchodné cestě a ta krize, co v roce 2008 zničila Lehman Brothers teď pohlcuje většinu bohatého světa… Krize liberálního kapitalismu se ještě zhoršila vzrůstem silné alternativy: státního kapitalismu, který zkouší slít moc státu s mocí kapitalismu. Je to na vládě, aby vybrala vítěze a podpořila ekonomický růst. Ta ale také používá nástrojů kapitalismu, jako uvádění státem vlastněných společností na burze a začlenění se do globalizace. Určité prvky státního kapitalismu jsme viděli už v minulosti, např. při vzrůstu Japonska v 50. letech a i Německa 70. letech 19. století, avšak nikdy před tím to nefungovalo v takovém měřítku a tak propracovanými mechanismy… Ian Bremmer, president Euroasijské skupiny pro poradenství politických rizik ve své úžasné knize tvrdí, že tohle je „konec svobodného trhu“, a tak se jmenuje i ta kniha. Přehání. Má však pravdu, že udivující počet vlád, zvláště ve světě vynořujících se zemí, se učí, jak využít trhu k prosazení politických vyústění. Neviditelné ruce trhu se dává možnost stát se viditelnou a často autoritářskou tlapou státního kapitalismu. – Economist

Dominantní sociální téma: Podívejte, kapitalismus má své dny za sebou. Teď přišel čas pro BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) a „státem-dirigovaný“ kapitalismus. Evropa a Amerika se vlastně potřebují stát více Brazílií a Čínou. (Dominantní sociální téma u Daily Bell je vždy propagandistická teze establišmentu, kterou se snaží mást veřejnost, a které se Daily Bell vysmívá.)

Analýza svobodného trhu: V červenci jsme o Ianu Bremmerovi psali i o tom, jak jeho kniha Konec svobodného trhu založila další dominantní sociální téma mocenské elity. Už tehdy to bylo zjevné, co však nebylo zjevné a na co bylo třeba poukázat, bylo to, že Bremmer si je vědom, že se dostal do ohniska memů elity, a my nejsme ani trochu překvapeni, že Economist zrovna teď jeho mem předvádí. (Viz výňatek výše.) – (Mem je ve společenském povědomí se šířící a replikující představa tvořící myšlení dané kultury – něco jako gen, šířící se v genomu druhu.)

Elita Anglosféry POTŘEBUJE strašáka jako státní kapitalismus, aby mohla Západní společnosti dotlačit do uspořádání s velitelskou kontrolou. To, co Economist nazývá „státní kapitalismus“, by se samozřejmě mohlo v jiné době označovat jako „fašismus“. Ale je hezké, že to takhle vyšňořili. Zní to daleko akademičtěji.

Jak jsme už v červnu mohli vědět, že to bude směřovat tímto směrem? Protože naším hlavním zaměřením je porozumět dominantním sociálním tématům elity, jejich „agitaci“. Ačkoliv je tomu těžko uvěřit, tak celý ten matrix struktur víry, který elity kolem světa vztyčily, není z našeho hlediska nic jiného než AGITACE.

Agitace je záležitostí dospělých, co se obvykle točí kolem hrabivosti nebo strachu. Agitace je obvykle způsobem usměrňování historie, v níž jsou lidé různými mediálními taktikami kormidlováni určitým směrem. Nakonec přijdou s velkou fanfárou mediální glorifikace. Všechno je to předurčeno, ale pro průměrného pozorovatele to tak nevypadá.

Že ta usměrněná historie je součástí výsledků této syntézy, to se jen zřídka zmiňuje. A tohle je zřejmě nejkritičtější. Je to jenom o řízení té syntézy tím správným směrem, aby dosáhli pokroku. Jakmile dosáhnou kritického bodu, tak se elita nebude zdráhat ani operací pod falešnou vlajkou.

A tudíž, když se třeba agitačně zapojila argumentace o globálním oteplování, tak elity hned zajistily, že jedna z jejich hlavních mediálních hlásných trub – magazín Time – spustil jako hlavní reportáž referování o dvou ledních medvědech, co uvízli na ledové kře odtáté a odlomené od hlavního ledovce.

Později však bylo objeveno, že lední medvědi umí plavat, a že nejsou vůbec běžným průběhem menšího letního tání ohroženi. Ale ta škoda už byla způsobena i tak, protože se OČEKÁVALO, že bude způsobena. Fotka je účinný agitační úkaz. A proto vysvětlení fakt poté už nemá cenu.

Znovu a znovu bylo na faktech dokázáno, že tato epizoda byla ve skutečnosti strašná slátanina. To ale nevadí, protože AGITACE už působila. Ověření skutečné významnosti není nikdy záležitostí, o kterou jde. Její relevantnost vyplývá z její disponibility nikoliv z validity.

Tohle je pro lidi, kteří přistupují k současnému politickému zřízení z racionálního hlediska, velmi frustrující pochopit. Ti mají sklon věřit, že musí „zvítězit argumentací“ na racionálním základě.

Ovšem mocenská elita Anglosféry NETRPÍ takovýmito bolístkami. Pro ty muže na vrcholu a jejich nesmírnými privilegii obtížené rodiny nejsou všechna ta četná témata, jimiž se lidé zaobírají – od kontroly zbraní, přes Peak Oil, či po válku proti teroru až po globální oteplování – ničím jiným než agitační memy vypouštěné k velice specifickým účelům.

Agitace se rozvíjela ve všech dobách. Historie organizované lidské komunikace je něčím na způsob historie agitace. Motivačním faktorem za tím, jsou peníze a moc. V moderní Západní společnosti je agitace za něco téměř ritualizovaného.

Uvádění na akciový trh je nevyhnutelně agitací. I ty největší emise akcií jsou vhodně plánovány jako sebe-naplňující proroctví, při němž prodejci emisí pronáší určité věštby (už naplněné), které se pak realizují. Ceny akcií vyletí a lidé za emisí si nahrabou miliony či miliardy.

Takhle mocenská elita anglosféry funguje. Už si to zabudovali i do vědy a JEJICH agitace – jako konečné řešení – je největší show na zemi. Nechtějí nic menšího než Nový světový řád (New World Order) – plnocenné impérium, které povedou. A za to celou dobu agitují. Příznaky jsou jasné. Jen se musíš pořádně podívat.

U agitace je ovšem ta potíž, že jakmile se všude rozšíří, tak moc nefunguje. Lidé přestávají věřit a šíří se řeči. Elita anglosféry stojící za agitací za Nový světový řád však prozatím rezolutně odmítá tuto realitu přijmout.

Už je vymákli. Už je odhalili. Už je našli. Pro ně jsou náklady ale příliš vysoké, důsledky příliš drsné, realita příliš chmurná, aby to akceptovali.

Utopené náklady, co toho nalili, jsou fenomenální. Od universit přes mozkové trusty, až po banky a korporace, náboženské, politické a vojenské struktury, mocenská elita anglosféry už za to utratila doslova biliony – desítky bilionů – aby vytvořila s ničím neporovnatelnou strukturu, která poslušně akceptuje tu konstrukci jedné světové vlády, kterou ji krmí.

A samozřejmě právě v tomhle anglosféra překračuje hranici. Nejsou spokojeni už jen s „agitací“. Využívají plnou sílu vlády, aby zajistili,  že jejich agitace je předpovědí reality. A teď to není košér. Jedna věc je lidi přesvědčit. Druhá věc je zabíjet je či je hnát pod hlavní pušky.

A některé z jejich agitací ještě navíc nejsou úspěšné. Některé jako třeba Globální oteplování se ukázaly jako falešné. Ani Anglosféra neumí předpovědět počasí, a tak ti, co se do toho zapojili, museli zfalšovat data. Před pár desetiletími by to nevadilo, ale v éře Internetu bylo tohle zneužití pravomoci objeveno a odhaleno.

Nejlepší agitace jsou asi ty vojenské. Pro anglosféru je dost snadné uspořádat válku (i s kontrolou obou stran konfliktu) a pak přes série samo-naplňujících proroctví vytvořit ten nezbytný konflikt. Války nesou tu výhodu, že polarizují populaci a také militarizují společnost, čímž se jim lidé snadněji kontrolují.

I ekonomika je další oblastí, v níž aglosféra může přinášet účinné agitace. Přes centrální bankovnictví může anglosféra vytvořit nesmírné boomy a propady i deprese. Tyto kataklyzmatické události pak mohou být katalyzátorem pro užší vládu nad světem a dokonce i jednotnou světovou měnu. Už jsme argumentovali, že právě tohle se děje.

No a když je všechno řečeno a uděláno, tak Anglosféra potřebuje ARTIKULOVAT, co se to vlastně děje – přinejmenším, co chtějí, aby se stalo. Potřebují mluvčí jako Julian Assange (dost možná) a další, kteří mohou vysvětlit, co se bude dít a kdy. K tomuto kritickému procesu jsou často použiti lidé z politiky.

K tomu bývali ve skutečnosti užiteční mnozí bývalí američtí presidenti. Není náhodou, že mnoho z nich cestovalo po světě se zjevně neomezeným rozpočtem. Oni jsou zaměstnanci rodícího se globalistického státu, a jsou určeni k cestám za šířením globalistického Světa, za jaký od nich rodiny velkého bankovnictví chtějí, aby agitovali

A při této příležitosti jsme měli to vzácné potěšení předjímat, za co budou mocenské elity agitovat, že to bude to, čemu celou dobu dělaly reklamu. Člověk musí být jen trpělivý a pozorovat. V případě té agitace, kterou líčíme v tomto článku, jsme si to uvědomili už před šesti měsíci v červenci. Tohle jsme tehdy napsali:

Tohle je vzácná událost. Je to jako sledovat spící sopku probouzející se k životu. Nebo ostrov, co se vynořuje z oceánu v důsledku lávových proudů. Tohle je jedna z příležitostí takovéhoto druhu. Jsme svědky vytvoření úplně nového dominantního sociálního tématu. Tohle je nejdůležitější příležitost za dobu života našich skromných elektronických novin. Ten mem, o kterém referujeme, je právě ten, který v současnosti propaguje Ian Bremmer z Carnegie Foundation a magazínu Foreign Policy.

A o jaký mem jde?! A jak je také načasovaný! Do jakého vlastně časového výklenku. Situace se pro mocenskou elitu a její úchvat globální vlády nevyvíjí zrovna dobře. Kombinace Internetu a hroucení systému nadekretovaných peněz vnesla mezi lidi vzdorovitost. Je v nich příliš tlaku, příliš hněvu, aby šlo snadno postupovat s dalším internacionalismem. Spojenci jsou nervózní. Politické systémy neposkytují požadované výsledky nebo přinejmenším ne nijak snadno. Celý ten program je už úplně průhledný. Ty pikle znají už i bloggeři. (Ten zvonec možná zní už myslích? – Překladatel: „Článek je z internetových novin Daily Bell – Denní zvonec.“) A to je pro ně špatná zpráva…

Přichází Bremmer. A je tu mladý muž (co je už socipoliticko-mediální hvězda), který je kráčejícím kompendiem vztahů s elitou. K Bremmerovým knihám patří „J křivka: Nový způsob, jak pochopit, proč národy stoupají a padají (Simon & Schuster, 2006), kterou magazín Economist jmenoval Knihou roku… a národní bestseller Konec svobodného trhu: Kdo vítězí ve válce mezi státy a korporacemi. Je to snad náhoda, že to získalo tolika pozornosti?

Ne není to náhoda. Nyní, se totiž Economist vrátil k agitaci typu kapitalismus versus státní kapitalismus, a jak jsme to my mohli vědět, že se vrátí? Je tu jen málo důrazu na články, že Čína (ale i Brazílie nebo Rusko) jsou v současnosti zdrceny strašlivou korupcí a inflací. Ještě důležitější je zpráva, kterou jsme včera zmínili – že sám čínský systém je možná zachvácen rebelií – a tomu se tu nedostalo žádného prominentního vylíčení.

Je tomu tak proto, že dobrá agitace se drží argumentů, z nichž agituje. Tím konkrétním memem je záměr posunout „kapitalismus“ dále směrem k autoritářství. Je to Hegelovská dialektika v akci a pan Bremmer to formuluje velice výmluvně.

Musíme znovu poukázat (jen pro jistotu), že nemáme ani ponětí, zda si je Bremmer vědom, že formuluje agitaci větší mocenské elity. Možná, že prostě k těmto závěrům dospěl sám. Ty jsou nicméně takové, jaké ty elity zjevně chtějí prezentovat. Potřebují vládní páky, za které by tahaly. Zmenšení vlády je antitezí k jejich metodám fungování, využívají totiž merkantilismu. Zde je poslední bod zpracovaný v článku:

Vzestup státního kapitalismu rovněž vyvrací mnoho z těch domněnek o účincích globalizace. Kenichi Ohmae řekl, že národní stát skončil. Thomas Friedman argumentoval, že vlády se musely odít do zlaté svěrací kazajky tržní disciplíny. Naomi Klein poukazovala, že největší společnosti na světě jsou větší než leckteré země. A Francis Fukuyama tvrdil, že historie skončila triumfem demokratického kapitalismu. Nyní z velké části po celém světě stát triumfuje nad trhem a autokracie triumfuje nad demokracií.

Závěr: Vidíte! Zase jednou roste stát. Žádná zmínka o tom, že je to pouze výrůstek z centrálního bankovnictví nebo že většina růstu je falešného, způsobeného monetární stimulací. Na ničem z toho nezáleží. Smysl je v tom, vtáhnout to do diskuse a využít jako záminku pro více ZÁPADNÍ státní kontroly. Vůbec ani nezáleží na tom, je-li to pravda. Vyvolejte takové události, aby k nim došlo, třebas jen s jepičím životem. Diskutujte o tom a referujte o tom. Vytvořte kolem toho legislativu a uveďte tuto legislativu do praxe. Usměrňujte historii!

 

Poznámka překladatele: Trvale zde prosazuji, že hlavním rysem toho Nového světového řádu, je nahrazení kapitalismu korporativismem, což má tentokrát proběhnout v globálním měřítku. Korporativismus je systém, v němž není svobodný konkurenční trh s volným vstupem investorů, nýbrž trh ovládaný kartely typu zeibatsu, a navíc tomuto protitržnímu spiknutí stát nebrání, naopak se stává mocenským nástrojem kartelizovaný trh ovládajících korporací – korporativním státem. Nejznámější formou korporativního státu je fašismus. Ale ne všechny korporativismy jsou fašismem. Dosud Západní elita usilovala o kryptokorporativismus maskovaný jako údajný liberální kapitalismus, ač s liberálním kapitalismem přinejmenším od 70. let minulého století měl čím dál méně společného a současná krize je projevem už velice pokročilých korporativistických vztahů, jejichž nezbytným průvodním jevem je nedostatek investičních příležitostí – čili krize. To maskování korporativismus jim však asi příliš svazuje ruce, a tak by chtěli systém s větší mírou státního intervencionismu v zastoupení privilegovaných ekonomických skupin. Proto asi začínají hrát s touto kartou.

 

Zdroj: http://thedailybell.com/3524/More-Economist-Magazine-Illiteracy