Americký imperialismus má dlouhou a nechutnou historii krvavých vojenských intervencí a vměšování do záležitostí jiných zemí za účelem zabezpečení zájmů Wall Streetu a korporátní Ameriky. Už od té doby, kdy William Howard Taft prohlásil, že „naši malí hnědí bratři“ z Filipín budou potřebovat, „50 až 100 let tuhého dohledu,“ než se dopracují k sebeurčení s vlastní funkční vládou, se tyto intervence ospravedlňovaly povídáním o unikátní roli Washingtonu přinášet demokracii méně šťastným lidem světa, obecně pod hlavní kvéru. Ovšem zřídka kdy se tyhle záminky roztrubují až tak nestoudně, jako když minulý týden oznámila americká ministryně zahraničí Hillary Clinton, že Washington se rozhodl jmenovat „Syrské revoluci“ nové vedení.

Clintonová bez okolků propustila bývalé vedení, Syrskou národní radu – Muslimským bratrstvem ovládaný orgán, který Washington sotva před rokem prohlásil za „legitimní reprezentaci“ Syrského lidu. Teď říká, že je to jen banda vykořeněných exulantů, co už desítky let nespočinuli nohou v Sýrii.

Problém je, prohlásila Clintonová, že SNC není pro Syrský lid dostatečně reprezentativní. A tak US ministerstvo zahraničí vybralo novou skupinku jedinců a organizací, která má zformovat základnu pro celonárodní vládu. „Doporučili jsme jména a organizace, o kterých věříme, že by měli být do nějaké vůdčí struktury začleněni,“ řekla 31. října Clintonová na tiskové konferenci v chorvatském Záhřebu.

Tady máme učebnicovou ukázku demokracie „made in the USA“, neboli ještě přesněji neokolonialismu.

„Aby se někdo kvalifikoval na zařazení do Washingtonem vybrané soupisky „reprezentativních“ vůdců, tak musí „mít historii silného odporu ke snahám extrémistů unést syrskou revoluci,“ nadekretovala Clintonová.

Záměr je jasný. Ministerstvo zahraničí chce pro ten příšerný konflikt, který Washington v Sýrii rozdmýchal, „uznávané“ tváře, co to pozdvihnou na úroveň vlády čekatelů, jako pro-USA businessman Riad Seif a podobné figury, i když ty boje provádí čím dál víc a víc takoví, jako jsou s Al-Káidou spjatí islamističtí militanti, co dostávají maskované krytí od USA.

No a když přijde řeč na unášení disentu, tak ovšem s Washingtonem nemůže nikdo konkurovat. Je to přesně to, co v Sýrii provedl, stejně jako se už před tím udělalo v Libyi.

Když viděli, jak dvě z jejich nejdéle sloužících a nejvěrohodnější loutek v oblasti – tuniský Ben Ali a egyptský Mubarak – svrhla povstání pracujících mas, tak se Washington rozhodl, že na sebe strhne iniciativu a zneužije „Arabské jaro“ jako zástěrku k protlačování změn režimů.

Nejdříve v Libyi kořistil z lidových protestů a roztroubil tvrzení, že obyvatelstvo Benghazi je v bezprostředním ohrožení zničením, jako záminku k rozpoutání USA-NATO války za svržení Muammara Kaddáfího. Teď v Sýrii pomohli přetvořit podobné protesty do nenávistné sektářské občanské války, jejímž prostřednictvím usilují o svržení Bashara al-Assada.

V Sýrii ale americký imperialismus už nesmírně spoléhá na zástupné síly včetně zahraničních islamistických bojovníků, kteří dostávají pomoc a výzbroj od amerických spojenců v regionu, převážně od Kataru, Saúdské Arábie a Turecka, spolu s dirigováním operací CIA z nově vytvořené stanice v jižním Turecku.

Tohle bezpochyby není poprvé, kdy Washington zkusil instalovat vládu v Damašku podle své vlastní volby s opovržením k aspiracím a právům Syrského lidu. Skoro deset let od roku 1949 až do roku 1958 vedla CIA nepřetržitou kampaň za rozdmychávání, financování a podporu pravicových spiknutí pučistů s cílem přivést k moci režim podřízený zájmům USA.

Už od počátku v roce 1948 operativci CIA kuli pikle s náčelníkem štábu Syrské armády plukovníkem Husni Zaimem, kterého agentura popisovala v odtajněných dokumentech jako diktátora ve stylu „banánové republiky“, aby k moci přivedli anti-komunistickou vojenskou diktaturu.

30. března 1949 Zaim provedl ten puč a postupoval s realizací Washingtonské agendy, pozatýkal levicové a nacionalistické živly, podepsal klid zbraní s Izraelem a dovolil dohodu o ropovodu s arabsko-americkou ropnou společností (ARAMCO).

Avšak sotva o devět měsíců později byl sám Zaim sesazen dalším pučem. Na počátku 50. let se tento proces opakoval s tím, že více nacionalistická vláda byla svržena USA podporovaným pravicovým důstojníkem, jen aby zase zažili protipuč k sesazení muže Washingtonu.

Tak následovaly operace Straggle a Wappen, kdy CIA spolupracovala s britskou tajnou zpravodajskou službou (SIS) při vraždách a pučistických spiknutích se zapojením pravicových důstojníků a politiků právě tak jako islamistických sil. Do roku 1957 pak USA téměř kvůli Sýrii vyprovokovaly Třetí světovou válku, když k jejímu pobřeží vyslaly Šestou flotilu, do Turecka bojové letouny a přesvědčovaly tureckou vládu, aby na syrských hranicích soustředila 50 000 vojáků, a zároveň uvedly Velitelství strategického letectva do nejvyšší pohotovosti.

Prezident Eisenhower v tomto období americké intervence ospravedlnil tím, že Sýrii charakterizoval jako zemi, co je „tak zralá, že ji lze kdykoliv utrhnout,“ přičemž Moskvu obvinil, že zkouší dělat to samé, co dělá Washington.

A zase jednou Washington vidí Sýrii jako zemi, co je „zralá k utrhnutí“ a opět rozpoutal proti syrskému lidu krvavou lázeň, aby to tak skončilo. Tyhle záměry nemají nic co dělat s „demokracií“ či s „lidskými právy“, nýbrž jsou stejně jako byly před více než půlstoletím svázány s prosazením americké hegemonie v životně důležitém geostrategickém regionu Středního východu bohatém na energii  a s prosazováním zájmů americké finanční a korporátní oligarchie. A opět s sebou tyto intervence nesou riziko daleko rozsáhlejší války.

Jedna věc, kterou se současná americká intervence do Sýrii liší od těch, co prováděly v 50. letech, je podpora, jaké se jim dostává od celé vrstvy pseudo-levičáckých organizací počínaje Mezinárodní socialistickou organizací v USA, přes Novou anti-kapitalistickou stranu ve Francii, až po Socialistickou stranu pracujících v Británii. Jejich unikátní příspěvek spočívá v buzení dojmu, že tato sektářská občanská válka je „revolucí“ a v líčení imperialistické intervence jako ospravedlnitelného prostředku k dosažení pokroku v humánních záležitostech.

Nestoudně drzá prohlášení Hillary Clinton a tom, že Washington pro tuto „revoluci“ plácá dohromady nové vedení v luxusním hotelu Doha, posloužily k předvedení skutečné role těchto organizací, které se přímo integrovaly do operací USA imperialismu a posloužily jako svolné loutky ministerstvu zahraničí.

Skutečnost je taková, že pracující lidé v Sýrii a po celém Středním východě mohou se svými zájmy pokročit jedině pomocí neutuchajícího zápasu proti imperialismu, který sem vede intervenci prostřednictvím „revolucionářů“ Hillary Clinton z hotelu Doha a islamistických gangů vyzbrojených Washingtonem a jeho spojenci.

Předložit účty Assadovu režimu v Sýrii zrovna tak jako USA podporovaným diktaturám a monarchiím v tomto regionu je úkolem pro pracující třídu, která se musí mobilizovat a sjednotit přes všechny ty náboženské a etnické hranice pokud možno s mezinárodním sociálně spravedlivým programem.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>