Byl odhalen koncept ilustrativního zobrazení Vesmíru tak, jak jsme ho zatím spatřili, v logaritmickém měřítku, a ten ukazuje Sluneční soustavu ve svém středu perspektivy zobrazení. Procházíme-li Sluneční soustavu, spatřujeme vnitřní i vnější planety, k tomu Kuiperův pás, hvězdu Alfa Centauri, Oortova mračna, naší galaxii Mléčná dráha, Perseovo rameno a pak další galaxie.
Je v tom vidět i radiace kosmických mikrovln, předivo kosmické sítě i neviditelná plazma tak, jak je vytvořil na hraně tohoto dění Velký třesk.
Zhotovit tento obrázek umožnil rover NASA a jeho teleskopy
Tento obrázek vytvořil Pablo Carlos Budassi, umělec a hudebník, zakládá se na mapách v logaritmicky škálované perspektivě, které poskládali dohromady výzkumníci Vesmíru na Princeton University, spolu s obrázky z NASA, které se zakládají na pozorováních provedených rovery a teleskopy. Mario Juric a J. Richard Gott založili za Princetonský tým tyto mapy Vesmíru v logaritmicky škálované perspektivě na datech posbíraných ze sběru výzkumných dat Sloan Digital Sky Survey.
Ten posledních 15 let používal 2,5 m širokoúhlý optický teleskop z observatoře Apache Point v Novém Mexiku, aby jím vytvořil podrobnou trojrozměrnou mapu Vesmíru, a do toho patřila i spektra více než 3 milionů astronomických objektů. Mapy v perspektivě logaritmického škálování jsou způsobem jak umožnit vizualizaci něčeho tak obrovského, jako je pozorovatelný vesmír, protože každý přírůstek na osách perspektivy se vždy 10 násobně sníží, místo aby se zobrazila skutečná velikost přírůstku vzdálenosti. Pricetonský tým to vydal už v roce 2005.
Budassiho napadlo takové obrázky udělat, když dělal hexaflexagony svému synkovi k narozeninám...
Logaritmické mapy možná ale nejsou tím pravým, co vytváří skutečný vhled a dojem vnímání struktury vesmíru, a tak Pablo Carlos Budassi udělal cosi, co je lidsky daleko stravitelnější. Přišel s nápadem otáčet s tím v obrovitém kruhu, jako jsou obhlídkové soustavy pohledů na hexaflexagonech, co dělal synkovi k narozeninám. To jsou papírové mnohoúhelníky s velkým množstvím úhlů pohledu, které se často používají k názorné výuce dětí ve škole. Budassi řekl, že když ty hexaflexagony kreslil, tak se mu začal v mysli vykreslovat vesmír se Sluneční soustavou jako centrálním bodem perspektivy, odkud je pozorován. Řekl, že tehdy ho napadlo využít toho logaritmického škálování se vzdáleností a den nato, sestavil díky obrázkům od NASA a texturám, které si sám zhotovil, prezentaci ve Photoshopu.
Existují ale i jiné typy vizualizace kosmu, které dali astronomům k dispozici na University of Hawaii, např. ten na videu zobrazuje Mléčnou dráhu spolu s asi 100 000 galaxií v jejím těsném sousedství.
Na videu spatříte, jak jsou galaxie nikoliv rozptýleny, nýbrž uspořádány ve vláknech kosmického pletiva, zvaných klastry a sdružených do super-klastrů, kdy ta vlákna jsou předena v strukturách podobných soustavám říčních toků obepínajících se kolem vesmírného prázdna vyplňujícího prostor mezi vlákny.
Všechno to pletivo je však dynamické a kamsi směřuje. Není to ale tak, že by se to rozlétalo do všech stran, jak se na všeobecnou expanzi vesmíru sluší. Většina vláken, k nimž patříme, se evidentně snaží se shluknout a směřuje k záhadnému místu zvanému Velký atraktor. Ale jiné klastry se naopak snaží kamsi od nás a Velkého atraktoru uletět, takže hybnost toho obrovitého nesmírna je mnohotvárná. A v tom předivu vláken upředených z galaxií zvaných klastry a spletených do svazků jak culíky zvaných super-klastry je i gigantický super-klastr Laniakea na jehož špici ční jako bod vrcholu naše takto privilegovaně umístěná galaxie Mléčná dráha.
