Je zajímavé, že některé typy událostí chodí vždy v dávkách. Je například statisticky dokázáno, že když zbankrotuje nějaká země, je výrazně zvýšená pravděpodobnost, že během dalších několika měsíců zbankrotuje i druhá a třetí. A pak zase bude několik let klid. No a přesně taková dávka zpráv se v posledních dvou týdnech urodila z oblasti českého práva. Popravdě – ať už je příčinou téhle dávky cokoliv, trend, který je v pozadí cítit, mě zneklidňuje.


Jednou z oněch zpráv je informace o záměru Ministerstva financí, které plánuje prolomit mlčenlivost advokátů a notářů. A jak logicky vyplývá z toho, že jde o záměr z dílny ministerstva financí, nikoliv spravedlnosti, důvodem jsou pochopitelně daně. Ministerstvo má přitom dobrou záminku: Může se odvolávat na mezinárodní opatření proti praní špinavých peněz. V jejich důsledku už bylo v minulosti prolomeno například do té doby nedotknutelné bankovní tajemství. Ale má to jedno ALE. Totiž tato opatření (definované např. evropskou směrnicí DAC 5) se vztahují na mezinárodní zločin, typicky třeba terorismus. Nemá to nic společného s věcmi typu nevydaná účtenka při prodeji zmrzliny. Jenomže nově ministerstvo financí přišlo s novelou daňového řádu, která by prolomila mlčenlivost notářů a advokátů i u zcela banálních daňových případů. A to tak, že na žádost správce daně by každý advokát musel údaje o svém klientovi poskytnout, a to i kdyby věděl, že se klient ničeho nedopustil – prostě jen pro účely „preventivní kontroly“. Český úřad tedy chce jít ještě mnohem dál, než mu evropská směrnice ukládá.

Umím si představit, že bude mnoho těch, kdo nad představou, že advokáti budou mít povinnost udávat ministerstvu své klienty, začnou hýkat nadšením, že to je konečně ta správná metla na neplatiče daní. Nicméně každý člověk by si měl nejprve uvědomit, že mlčenlivost advokátů je naprosto nenahraditelnou pojistkou proti zvůli jakékoliv případné diktatury. Mlčenlivost dnes není právem advokáta, ale dokonce jeho povinností, a to vůči jakýmkoliv orgánům státu. Samozřejmě, že mlčenlivost advokáta nezajistí, že právo nebude případnou diktaturou zneužito ve vykonstruovaném byznys-procesu proti nepohodlnému podnikateli, v politickém procesu proti odpůrci a podobně, ale současně naději na spravedlivý proces značně posiluje. Proto mlčenlivost existuje. Proto také existuje funkce obhájce. Omezování těchto pojistek považuji za nebezpečnou salámovou metodu, jak se v právním systému vrátit před rok 1989.

Není tedy divu, že Česká advokátní komora, pro kterou je mlčenlivost advokáta (v dobrém slova smyslu) něco jako vyznání víry a najde se jen málo věcí, na které by byli advokáti háklivější, se ozvala. Trochu mě uklidňuje skutečnost, že komora takový zásah považuje za naprosto nepřípustný a hodlá se zasazovat o to, aby novela přijata nebyla. Ale bude to jako hráz stačit? Ona snaha o návrat před rok 1989 se totiž jeví jako mnohem větší povodeň, jak o tom svědčí hned další zpráva:

Nejpozději v okamžiku, kdy byla široce medializována kauza společnosti FAU, se institut takzvaných zajišťovacích příkazů, které uvaluje Finanční zpráva, stal široce známým pojmem. Připomeňme, že jde o to, že pokud se úředník Finanční zprávy domnívá, že by nějaká firma mohla mít úmysl nezaplatit v budoucnu daň, mohou úředníci tuto předpokládanou daň vybrat dopředu. Tedy mohou v podstatě firmě zadržet peníze nebo majetek, a to vše jen preventivně, na základě předpokladu úředníka. Odehrálo se již několik soudů, při kterých takto poškozená firma vyhrála. A sám předchozí ministr financí Pilný přiznal, že zajišťovací příkazy pro několik firem znamenaly NEOPRÁVNĚNOU likvidaci. Ale namísto toho, aby tento institut, který namísto presumpce neviny do českého právního systému vnáší presumpci viny, byl zcela zrušen, ministerstvo financí přichází s jeho dalším rozšířením. Podle jeho plánů by totiž po vydání zajišťovacího příkazu firmu mohl kontrolovat takzvaný zajišťovací správce, tedy v podstatě druh nuceného správce. Jakkoliv se to ministerstvo snaží popsat jako „záchranu pro zajištěnou firmu“, jelikož správce by údajně umožnil pokračování chodu firmy, v realitě to je v podstatě zestátnění firmy. Majetek firmy je zabaven, protože nějaký úředník usoudil, že firma má v plánu neplatit daň, a jednatel je nahrazen státem jmenovaným správcem. Najděte mi tři rozdíly proti vyvlastnění z 50 let.

Chápete, jak moc nebezpečná a zneužitelná hra tohle je? Možná v tom žádný strategický záměr není, třeba je to skutečně jen neznalost… Ale každopádně se tím pouštíme do vod, které se mohou až příliš snadno zvrhnout do totalitních praktik, proti nimž není odvolání. A velmi mě zneklidňuje, že pokud jsem správně zaznamenala, jen jediný prezidentský kandidát na to reagoval a tento záměr označil za návrat takzvaných národních správců z 50. let. Proč u ostatních kandidátů nevíme, jak by se k tomu postavili??

A jestli vás to ještě pořád dostatečně nevyděsilo, tak tu máme ještě další návrat do tuhých padesátých. A to prosím není můj úsudek, to je opět úsudek České advokátní komory. Tentokrát jde o pokus o nový trestní řád, a to z dílny ministerstva spravedlnosti. Ale opět: Bude odpor komory dostatečnou hrází? Z nějakého neznámého důvodu se návrh snaží zvýhodňovat procesní postavení orgánů činných v trestním řízení a naopak omezovat práva obžalovaných. Komora je v tomto případě zcela nezvykle ostrá: v jejím stanovisku se objevují formulace jako „…zjevné snahy posunout celý trestní proces zcela mimo rámec právního státu…“, „…úroveň inkvizičního procesu s atributy typickými pro právní úpravu 50. let 20. století…“, „…odchýlení se od zásady spravedlivého procesu…“ a další.

Náhoda? Nebo to všechno spolu souvisí? Hned na několika frontách se do českého práva dostávají ryze totalitní principy. Je to zjevná snaha posouvat se směrem k vyvlastňování, obvinění bez důkazů, okleštění práv obviněných a odsouzení bez dokazování. Snad je ještě pořád cesta zpět. Jenomže to by nejprve většina voličů musela změnu chtít, a poté si také uvědomit, co k ní vede. Tedy uvědomit si kupříkladu to, že bude-li zvolen M. Zeman prezidentem, bude skrze své zjevné aliance tomuto návratu do minulosti stále víc umetat cestu.

Markéta Šichtařová