Více než jedenáct let po jeho smrti už druhý soudní proces u tribunálu OSN pro válečné zločiny v Haagu dospěl k závěru, že bývalý srbský prezident Slobodan Milošević nebyl zodpovědný za válečné zločiny spáchané v Bosně, kde se odehrála v souvislosti s rozpadem Jugoslávie ta nejhorší zvěrstva. …


Tribunál neučinil nic pro zveřejnění těchto zjištění navzdory skutečnosti, že Slobodan Milošević byl ze strany tribunálu obžalován v 66 bodech z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Milošević zemřel ve vazbě tribunálu před uzavřením svého procesu. Byl nalezen mrtev ve své cele poté, co v oddělení pro zadržování dostal infarkt. Necelé dva týdny předtím tribunál zamítl jeho žádost o předběžné propuštění, kvůli operaci srdce, která by mu zachránila život.

Lékař Leo Bokeria, specialista na cévní onemocnění, který měl dohlížet na Miloševićovu léčbu v Bakulevově vědeckém centru kardiovaskulární chirurgie, řekl: „kdyby byl Miloševič převezen do jakékoliv specializované ruské nemocnice, tím spíše do ústavu jako je ten náš, mohl podstoupit odborné koronární vyšetření, byly by udělány dva stenty a žil by mnoho dlouhých let. Ten člověk zemřel v současné době, kdy byly k dispozici veškeré způsoby léčby a nabídky naší země a reputace našeho lékařství byly ignorovány. Ve výsledku udělali to, co chtěli udělat.“

Méně než 72 hodin před jeho smrtí doručil Miloševićův právní zástupce dopis ruskému ministerstvu zahraničních věcí, ve kterém vyjádřil strach, že je Miloševič otravován jedem.

Vyšetřování Miloševičovy smrti tribunálem potvrdilo, že byl při jednom z testů v jeho krvi nalezen Rifampicin (nepředepsaný lék, který mohl ohrozit účinek jeho léků na vysoký krevní tlak), ale že o výsledcích testů nebyl celé měsíce informován, „kvůli právně obtížné situaci, ve které se ocitl doktor Falk (vedoucí lékařů v Haagu) kvůli nizozemským právním předpisům, týkajícím se lékařského tajemství.“

Neexistují žádné nizozemské právní předpisy, které by lékaři zakazovaly oznámit pacientovi výsledky jeho vlastního krevního testu a americké diplomatické depeše zveřejněné Wikileaks ukazují, že tribunál neuplatnil lékařské tajemství, když poskytl podrobné lékařské informace o zdraví Slobodana Miloševiće a zdravotní záznamy zaměstnancům amerického velvyslanectví v Haagu bez jeho souhlasu.


Soudní řízení proti Miloševićovi proběhlo špatně. Každému spravedlivému pozorovateli bylo očividně jasné, že není vinen ze zločinů, ze kterých je obviněn. James Bissett, bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslávii, uvedl, že proces s Miloševičem „převzal všechny vlastnosti stalinistických soudních procesů“. George Kenny, který řídil jugoslávskou sekci amerického ministerstva zahraničí, taktéž odsoudil proces s Miloševičem jako ze své podstaty nespravedlivý, v celku více než politický proces.

Ohledně styku s veřejností byl proces pro tribunál katastrofou. V půli projednávání případu publikovaly London Times článek pošpiňující Miloševićovu ženu a naříkající nad skutečností, že „jednou z ironií Slobodanova procesu je to, že jeho popularita posílila. Hodiny vysílacího času, díky laskavému svolení soudu, způsobily, že se do něj spousta Srbů znovu zamilovala.“

Zatímco proces zvýšil Miloševićovu popularitu, zničil naopak důvěryhodnost tribunálu u srbské veřejnosti. Srbská veřejnost proces sledovala v televizi, a když srbské Ministerstvo pro lidská práva provedlo tři roky po soudním řízení průzkum veřejného mínění, tak zjistilo, že „tři čtvrtiny srbských občanů věří, že soud v Haagu je spíše politickou, nežli právní institucí.

Známý proti-Miloševićovský novinář a autor Tim Judah byl zděšen, když sledoval, jak se proces vyvíjí. Napsal, že „soudní proces s bývalým jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševićem probíhá strašně špatně a přemění ho v očích veřejnosti z darebáka, obviněného z válečných zločinů, na srbského hrdinu.

Koncem roku 2005 Miloševićovi pomlouvači chtěli, aby bylo vysílání procesu zrušeno, protože nemělo politický účinek, ve který doufali. Politický analytik Daniel Cveticanin napsal: „zdá se, že přenos přináší více prospěch těm, kteří měli být odhaleni, než srbské veřejnosti. Svobodomilné a demokratické záměry přímého přenosu nepřinesly plánovaný efekt.

Miloševićovi podporovatelé byli na druhou stranu důrazní. Chtěli, aby přímý přenos pokračoval, protože věděli, že je nevinný a chtěli, aby to veřejnost sama viděla.

Osvobození Slobodana Miloševiće tím samým tribunálem, které ho před jedenácti lety zabil, je pro obyvatele Srbska chladnou útěchou. Srbský národ přetrpěl roky hospodářských sankcí a bombardovací kampaň NATO proti jejich zemi kvůli nepodloženým obviněním proti jejich prezidentovi.

Přestože tribunál nakonec připustil, že neměl důkazy proti Slobodanu Miloševićovi, jeho pochybné jednání by vás mělo přinutit dvakrát se zamyslet, než akceptujete jakýkoliv jeho další verdikt.

Zdroj: dailywire.com