Ať už finanční švindlíři prosperují na úkor investorů nebo bankovními čachry stanovených úrokových měr k převezení se svými konkurenty či jsou to daňoví únikáři prchající před finanční krizí či renty hrabající petrolejářské monarchie recyklující svůj profit, případně oligarchové rabující ekonomiky a přelévající miliony vydřené z chlastu, drog a ožebračování, tak ti všichni najdou v Londýně šikovné bezpečné útočiště. Lákají je sem velcí britští realitní makléři lační po tom, aby jim prodali nemovitosti za mnoho milionů dolarů, trofejní majetky a honosné haciendy tvořící krajinnou dominantu. Nafoukaní a pompézní britští akademici je přesvědčují, aby poslali své potomstvo do soukromých škol s šestimístným školným se slibem, že až absolvují, budou mluvit anglicky nosními dírkami s polknutými ‚r‘ a zvládnou umění lhaní až po vedení úplně prázdných keců.
Britské vlády – Labouristé, Liberálovi i Konzervativci – dělají, co mohou, v rámci převážně pokrytecké právní tradice, aby naaranžovaly díry v zákonech k přilákání těch největších a nejbohatších parazitů světa.
Londýn zaplavila vlna zločinnosti
Do londýnské City se přivalily vpravdě vlny zločinu, kde milionářští investiční bankéři pečou účetnictví pro miliardářské klienty a mámí z ministerstva financí, aby si zaplatili své pokutičky a obešli zákon. Na Oxfordu a Cambridge jsou kurzy podnikatelské etiky povinné, protože se už stalo standardem vést pro mega-švindlíře operace, při nichž přiznají vinu, zaplatí pokutu a vyhnou se vězení odpřisáhlým slibem, že už nikdy vůbec zákon neporuší … až do dalšího mega-kšeftu.
Londýn se stal centrem globálního finančního kapitálu tím, že se dlouhodobě v ohromném měřítku zapojuje do aktivní kolaborace s těmi kartely s mnoha miliardami liber z drog, zbraní, pašování lidí a sexuálního otrokářství. „Britové“ se specializují na praní peněz od mexických, kolumbijských, peruánských, ruských, polských, českých a nigerijských narko-baronů. I albánští obchodníci s bílým masem mají své ‚soukromé bankéře‘ v prestižních bankách v City, které preferují absolventy London School of Economics. Dvojjazyční řečtí kleptokraté – celoživotní daňoví únikáři s miliardami dolarů uniklých z jejich vydrancované vlasti mají své oblíbené realitní makléře, kteří by se nikdy nezapojili do žádného typu hnusného ‚přezkoumávání‘, které by mohlo odhalit nepořádky ve zdanění. Hoši ze City s vervou a pozitivní iniciativou pomáhali „Tony“ Blairovi s iniciativou otevřených dveří a podněcovali ho k ní, aby byli vítáni všichni švindlíři i světci všech barev a vyznání a tak i každý ruský gangster, oligarcha či demokrat, zvláště pak ti, co zaplatili v hotovosti spoustu liber za ‚staroanglická‘ krajině dominující panská sídla.
Londýnské útočiště pro ty nejbohatší rabovače a parazity světa nabízí bezprecedentní služby, zvláště pak ochranu před vydáním a trestním stíháním v místě spáchání zločinu. Nestranní britští právní a justiční úředníci jsou experty na citace ze zvykových precedentů, které důsledně přihlíží ke stanovenému právnímu pořádku podporujícímu zamítnutí vydání, který odmítá právní a justiční systémy plundrovaných zemí a volání po spravedlnosti od těch ožebračených Irů, Rusů, Řeků a Španělů.
Skutečné i fingované rozhořčení mezi vysoce moralistickými Hochy ze City i cynické úšklebky mezi zkušenými staršími partnery je tím, co přivítá bezmocné oběti jejich miliardářských hostů. Zbídačené masy požadují, aby si britské věřitelské banky vybraly splátky jejich dluhů z kont těch švindlířů, kteří ty půjčky dostali, ale předali svůj dluh na veřejnou pokladnu a recyklovali své podloudně získané výdělky na svá britská konta.
Když ti okázale nastrojení, fanfarónští švindlíři zkříží kordy se svými protějšky, dopadne to zrovna tak, jako když ctihodná a respektovaná Barclays Bank po svém stanovovala Libor, aby si hrabala na úrokových rozdílech na úkor dalších bank, kdy poté všichni bankéři odsouhlasili, že řešením bude zaplatit 290 milionů liber pokuty, přiznat tento zločin a zkoušet zachránit ten systém, který pouze manipuloval s ministerstvem financí, drobnými investory a ‚účastníky trhu‘. „Zločin“ Barclays samozřejmě zamořil svou otravou to, z čeho jejich společníci a partneři prosperují.
Hoši od Barclay obojího pohlaví rozzuření z neslušného ukazování prstem od ostatních Hochů ze City vytáhli tedy záležitost, kterou nemohl nikdo popřít: nebyli sami. HSBC, Standard Charter, Royal Bank of Scotland, Lloyds of London a spousta další bankéřů se stejnými i menšími aktivy za Atlantikem byla zapojena do podobných neetických (lépe řečeno zločinných) nebo přinejmenším pochybných podniků. Ti také zaplatili pokutu a byli řádně propráni. Starší a zkušenější senioři ze City však poslali vnitřní memoranda svým posluhovačům, aby zastavili tohle nechutné praní špinavého hedvábného prádla na veřejnosti; to vzájemné bronzování vytvořilo prý falešný obraz, že přes City of London se převalila vlna zločinů.
Bohužel britský právní systém nejenže je ochranitelský vůči zámořským miliardářským švindlířům, je ale také úslužný, nesmírně mstivý a ohebný podle taktovky, když přijde na požadavek na vydání od jejich „Speciálního partnera“ ve Washingtonu. Ať už je to nějaká figurka z islámského náboženství či australský vynašeč (Assange), tak ve snaživém spěchu s papíry o vydání v ruce jsou „bobbies“ nachystáni vyrazit dveře na ambasádu a zařídit požadované.
Londýn: Pasáctví pro parazity
Globální ekonomická krize je pro realitní korporace dělající v Londýně do přepychových sídel pravá bonanza, jelikož zámořští milionáři a miliardáři, daňoví únikáři a političtí tuneláři do veřejných peněz prchají z těch vyplundrovaných ekonomik a lijí miliardy do panských sídel a městských mansard. Super-bohatí rentiéři a monarchisté z despotických států v Zálivu se přidávají k ruským komoditním spekulantům a novým čínským vlastníků cukráren v poptávce po londýnských nemovitostech s prestižním směrovacím číslem v Belgravia (Ebury Street, Eton Place a Eton Square) Knightrbridge, Mayfair (Park Street). Korpulentními ruskými oligarchovy a zbožnými saúdskými členy královské rodiny se to hemží na venkovských sídlech v Hertfordshire, Herefordshire a Cheshire, kde přehlížejí své elegantní anglické zahrady a užívají si vrnění a mazlení od svých nejprvotřídnějších britských kurtizán v jedné či druhé z těch dvou tuctů ložnic. Tolerance britské vlády a její velkorysý přístup k ruským a albánským gangsterským oligarchům, jejichž krvavý vzestup k bohatství lze srovnávat se sicilskými kmotry, maže soukolí vzestupu toho, co se ve Financial Times rozhodli nazývat ‚průmyslem‘ nemovitostí financovaným finanční ‚komunitou‘ a spjatým s ‚investory‘ z pojišťovnictví.
Ta skvadra predátoři international si dává svůj odpolední čaj ve 4 odpoledne a své šery v 6:30 odpoledne. Baví se drby ode dvora její výsosti a výročním oslavami královny a užívají si sportovního života (fotbalových týmů a koňského póla). Kultivují svůj smysl pro kulturu. V doprovodu expertů z Oxbridge, nakupují „sběratelské předměty“ – malby na Ordovans on Saville Row, Richarda Nagyho na Old Bond Street, Franka Auerbacha na Malborough, sochy na Jean & Luc Baroni na St. James a v klenotnictvích u Vacheron Constatin.
Oligarchové ze Zálivu, kteří požívají horentní renty od na energii chudých afrických a asijských zemí a čínští a indičtí miliardáři, kteří vykořisťují miliony továrních dělnic v Asii a odmítají dojíždějícím dělníkům ubytování, odpočinek a zdravotní pojištění, utratili v letech 2010-2011 9 miliard liber (14,4 miliardy dolarů) za domy ve středu Londýna. Od roku 2011 do poloviny 2012 bylo 60 procent osob nakupujících nemovitosti ve středu Londýna zahraničními milionáři a miliardáři.
Cameronův a Cleggův režim vyžaduje od Řeků oběti, zbídačování a utahování opasků, čímž odsuzuje miliony k bídě, sebevraždám a k zoufalství, i když povzbuzuje to 1% vrcholných řeckých kleptokratů, aby „investovali“ a stěhovali se do exkluzivního sousedství londýnského centra. Podle MMF je 56 000 řeckých plutokratů daňovými únikáři. Podle US studie o jejich ročních příjmech je 28 miliard Eruo (36 miliard USD) nepřiznaných. Většina z nich je uložena do londýnských bank nebo ‚investována‘ do luxusního zboží v Mayfair, Belgravia či tam někde. Kdyby byla tato ilegální konta zdaněna nebo ještě lépe použita k zaplacení zahraničního dluhu, bylo by to v souladu s řeckými zákony, snížilo by to deficit a krácení sociálních výdajů a možná by to i oživilo ekonomiku. Respektovat řecké daňové právo by ale znamenalo menší marže pro realitní magnáty v Savells, Marsh a Pardsons i v Knight Frank; i méně soukromých kont u HSBC a u Barclays; méně prodejů v nejluxusnější uměleckých galeriích; méně doprovodů od nejluxusnějších eskontních agentur od obojího pohlaví.
Zločin se vyplácí. PLAMEN se rozhořívá. Veřejné nemocnice se zavírají. Poplatky rostou. Soukromé kliniky a školy starající se o zámořské oligarchy a jejich britské partnery vzkvétají. Kde je „ta krize“? Nelze ji nalézt v centrálním Londýně, ani v City; ani v právním systému; ani u Speciálních sil. Bankovní švindly vzkvétají. Soudní spory mezi oligarchy se vyplácí. Špinavé žoldácké války v Afghánistánu, Libyi a Sýrii i jinde poskytují v rámci nejlepších tradic impéria lukrativní kontrakty vysloužilým páprdům – penzionovaným plukovníkům.
A ta krize? Ta je pro zbytek Anglie mimo City s těmi špatnými poštovními směrovacími čísly. Tam, kde se dělníci tísní v nouzových ubytovnách, kde chudáci čekají na vystěhování z toho, co bývaly obecní byty, a kde ti, kdo studovali a pracovali, se teď mohou těšit na dluhy a joby na nejnižší příčce trhu práce.
Bože žehnej Bohem prokletému Londýnu, ráji parazitů!
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>
